„V Leopoldově jsem skončil na samovazbě. Ti druzí odešli na společné cely. Na tý samovazbě jsem byl čtyři a půl roku. Mezitím mně zemřela matka. Samozřejmě mně to neohlásili. Dozvěděl jsem se to asi za sedm měsíců po tom, co zemřela. Ještě když zemřela, tak potom dodatečně přišel takový rozkaz... Ona před svou smrtí ještě podala žádost, aby mě propustili. Já ten papír někde mám. A tam bylo napsaný: ´Váš syn nemůže být nikdy propuštěn, protože se dopustil nebezpečných činů proti Československé republice a za celou dobu věznění neprojevil nápravu a setrval na svých buržoazních názorech.´ Takový ty normální blbosti. V šedesátým roku jsem pak byl propuštěn. Ještě půl roku předtím nepřipadalo v úvahu propuštění, a najednou jsem šel domů.“
„V těch strarejch lágrech třeba jako Vojna nebo Mariánská, tam to bylo o to horší, že tam byly štěnice. Tábor 12 byl nový, takže byl stavěný z nových baráků, ale systém byl stejnej. V těch dřevěnejch barácích byly cimry a v těch světnicích bylo až 18-20 lůžek. To bylo po dvou stranách, v prostředku byl stůl a vedle toho byly lavice. Bydlelo tam dvacet muklů. A dvanáct pracovních oddílů. Tam byl vždycky vedoucí světnice, který se musel, když přišel bachař nebo kontrola, hlásit, kdo kde je. Prakticky to byly dvoulůžkové pokoje, tam bylo na každé straně pět lůžek a těch pět bylo po dvou. Takže dvacet lidí. Kamna, který když se v zimě mohlo topit, tak se dostával kbelík od marmelády. Když se mohlo topit, tak kamna musely bejt v osm hodin úplně vychladlý, takže zima tam byla furt. Kradlo se dřevo z těch stojek, ale za chvíli tam přišel bachař, tak se to muselo zalít. A když ho chytli se dřevem, tak třeba korekce. Prakticky místo žádný. Ve dvojácích spali lidi a prostě se střídali na té cimře – jedni chodili ráno, jedni chodili odpoledne, jedni chodili v noci. Tam byl furt pohyb, takže ti, co tam spali, se mnohdy ani nevyspali. Kdo padl na lůžko, tak byl rád, že usnul. Na lágrech to relativně bylo o to lepší, že viděl tu oblohu a že přeci jenom aspoň tu chvílu měl sám. Protože pohodlí nebo čas nebo odpočinek, toho bylo strašně málo. Protože, jak říkám, chodilo se do práce, a po práci hned zvonili na brigády. Bachaři chodili po těch barácích a kdo měl být na brigádě a nebyl, tak z toho byla zase korekce. Takže taková šikana, to bylo od rána do večera.“
„Začalo to tak, že ten můj kolega byl vyšetřován a bylo to tak, že se pravděpodobně něco stane. Začali vyslýchat ty lidi od skautu. Toho Vysloužila. Byl vyslýchán Státní bezpečností, jestli nemají zbraně, s kým se stýkají a tak dále. A po těch výsleších, když to říkal, jsme se dohodli, že to tady nemá cenu a že je lepší odejít a raději se přihlásit do armády venku. Samozřejmě se nám to podařilo, se dostat ven, jenomže nedostali jsme se tak, jak jsme chtěli, protože při přechodu ruské zóny jsme se roztrhli a já jsem pokračoval dál až do Mnichova a on se někde ztratil ve francouzské zóně, a kam odtud šel, nevím, už jsem ho nikdy neviděl. A já jsem prostě byl v tom Mnichově.“
„Za prvé nás okamžitě pustili ze školy a byli jsme doma. Oni přicházeli do Olomouce. Jak už jsem řekl, v Olomouci bylo obyvatelstvo na třetiny – třetina byla Čechů, třetina byla Němců a třetina byla zhruba Židů. V té době bylo v Olomouci asi 50.000 obyvatel. Jakmile Wehrmacht přijel do Olomouce, tak okamžitě postavili na náměstí kotle, vařili tam Eintopf a ti němečtí občané tam stáli frontu, jak kdyby se tam dávalo bůhvíco. Měli tam postavený takový střelecký postavení, na letadla… natáhli tam šňůry a na to tam stříleli. Němci Wehrmacht vítali… v Olomouci velmi… se zdviženou pravicí a řvali Heil.“
„Tehdy se potřebovalo vědět, jak to vypadá. To byla celá věc. Protože jsem při tom přešetřování na CIC udal, že jsme měli tu klubovnu na hranicích vojenského újezdu. A v té době tam bylo cvičení Hagany. Hagana, to byla taková izraelská armáda a ta byla cvičená tady na té Libavé a my jsme tam měli tu chatu. Tak na základě toho jsme s jedním členem CIC přešli hranice zpátky. Opatřovali jsme mapy, kontrolní mapy a mapy celé té oblasti.“
„Nebyl jsem háklivej, ale příjemný to není. Člověku bych se nedivil, kdyby se zbláznil. Ale zase na druhou stranu si člověk musí najít takovou nějakou… ne zábavu, ale zaplnění… musí třeba krokovat nebo si opakovat různé texty nebo básně. A samozřejmě, každej zvuk, každej pohyb zaznamenat a všechno očekávat. Protože když se tam dávalo jídlo, tak to se otevřely dveře a on to přistrčil nohou. Jinak prostě žádný do ruky anebo do okýnka otevřít. To je prostě úplná izolace. A na Ruzyni třeba vodu… to je v hadičkách - kousek hadičky ze zdi, musel jste zabouchat na dveře a říct ‚pane veliteli, dejte mi vodu‘. Tam byl takovej papírovej kelímek. Jinak zavřeli sedačky, zavřeli stůl. Jak velitel řekl ‚zavřít‘, tak vám zavřeli židli a musel jste chodit celej den.“
„Potom nás z té Dvanáctky převezli na tábor Vojna. A tam jsem byl do pětapadesátýho roku, kde na americký národní svátek jsme tam vylepili... Na šachtě byla tabule hanby a tabule cti. To byla černá a červená. Tehdy byla taková balonková akce. Lítaly ty balonky a v tom ty žvýkačky a v těch balonkách byly i americký vlajky. A ten Václav Řehák dělal na povrchu na haldě. Vozil tam vozíky a tak to prostě tam našel. A tam byla asi takhle velká papírová vlajka. A na té druhé tabuli hanby byla ta populární fotografie, jak Ribbentrop si podává ruku s Molotovem. To je ta smlouva z roku 39. Americkou vlajku jsme vylepili na tabuli cti a tu fotku na tabuli hanby. To byl taky jeden z důvodů, proč nám to pak dali. Měli jsme tam takovou skupinu lidí, s kterou jsme všichni do kupy spolupracovali, bylo nás asi deset. Pak jsme byli všichni u soudu. Byl tam jeden ze zakladatelů K 231 v roce 68, Zdeněk Mráz a Jaroslav Brodský a generál Procházka (Radovan Procházka), který byl dříve poručík. Prostě bylo nás tam jedenáct a udělali jsme si takovou dvojitou stěnu a tam jsme schovávali všelijaký ilegální časopisy, knihy, učebnice a tak dál. Pak jsme to dostali za vytvoření ilegální skupiny za účelem nepokojů, aby se zahraniční rozvědka mohla o něco opřít. Já jsem potom dostal největší trest, třináct let. Se Svárovským jsem k tomu dostal sabotáž. Já jsem dostal třináct let, Procházka jedenáct let, Zdeněk Mráz dostal jedenáct let, Svárovský dostal myslím dvanáct let.“
„Skautem jsem byl jako vlče od roku 37 a to 39 jsem řekl proto, že první takové střetnutí s německou totalitou bylo v devětatřicátým roce po čtrnáctým březnu. Asi někdy na podzim jsme bydleli v Kateřinské ulici, pořád ještě jsme nosili ty skautský pásky. My jsme tam blízko u tržnice hráli na takovým plácku fotbal. Byl tam nějakej gestapák, který nás s bratrem chytl, uřízl nám ty dva pásky a přivezl nás na gestapo, který bylo v té době tam, jak je dneska poliklinika. Tak v tom jednom traktu bylo gestapo. Bydleli jsme v Kateřinské ulici. Tak jednoho poslal domů a musela přijít matka a tam v té kanceláři ten úředník, maminka uměla německy, protože byla jako mladá ve Vídni, tak jí hodili ty uřezaný pásky pod nohy a řekli: ,Odneste si to, nebo Vás čeká koncentrační tábor.' To bylo první setkání. A tu jednu pásku matka schovala a až po válce nám ji dala. Já jsem ji teďka předal do toho skautskýho muzea.“
„My, když jsme měli ten malér, tak nás na té šachtě vzali, převezli nás do lágru a postavili mezi dráty. Tam bylo třímetrový nebo čtyřmetrový ostřelovací pásmo. Drát, mezera dva metry, tři metry, drát a ostřelovací pásmo. Tam nás před budku postavili do toho koridoru. Ten na nás mířil z vrchu a dostal rozkaz, jak se pohnou, tak je zastřelit. To jsme tam stáli do rána. A ráno nás odvezli do toho kláštera. Než jsme vstoupili do toho kláštera, tak nám zavázali oči, přivezli nás dovnitř a přivázali nás. Jak koho kam, nevím. Ale mě přivázali k mříži, ruky tak a tak a nechali nás tam. Já jsem tam byl čtyřicet osm hodin. Václav Řehák, který se potom přiznal, že chtěl utéct za hranice, kdyby se dostal ven, a dostal deset let, tak ten říkal, že tam byl pět nebo šest dní. Tam za chviličku přestanete vědět. Za prvé zima, zmrzlej, za druhé vám nedonášejí jídlo, pití, nic. Pomočenej celej. Tak takovým způsobem jsme tam u toho stáli. Ale kde oni stáli nebo nestáli, to nevím. Protože celou tu dobu jsem měl zavázaný oči. A ta ostraha tam chodila se psem a ti na nás doráželi. Zavázaný oči. Tak člověk byl v takovým stresu. Podle mého soudu nejhorší kriminál, jakej existuje.“
„V té době skutečně ty hranice nebyly tak hlídané, ale měli jsme jednoho známého a on měl známého v Šatově. A přes Šatov a Znojmo jsme se dostali do ruské zóny a přes Retz a potom pěšky až do Hollabrunnu a z Hollabrunnu jsme chtěli odjet vlakem. Přišla tam kontrola a já jsem vystoupil z vlaku a on vystoupil na druhé straně. A od té doby už jsme se nepotkali. A já jsem prošel pěšky za pomoci jednoho sedláka ruskou zónou až do Steyru a ze Steyru mně pomohla jedna rodina a dali mně peníze do Lienze. To už byla americká zóna. Ale už to bylo za vodou za Ennsem. A z Lienze jsem jel do Salzburgu a ze Salzburgu pěšky přes hranice do Německa do Bad Reichenhallu a z Reichenhallu do Grenzwache mě předali americké policii a military policie mě převezla do Mnichova a tam jsem byl předán na IRO International Refugee Organisation (Mezinárodní organizace pro uprchlíky, pozn. autora) a CIC. A tam jsem prošel screeningem (výslech, pozn. autora), byl jsem uznán jako politický vězeň a byla mi vystavena DP karta, Display Person. A pak jsem byl v CIC prověřen screeningem.“
„V Jáchymově jsem byl na Mariánské. Koncem února, začátkem března jsme se tam domluvili, že se tam pokusíme o útěk a zároveň sabotáž. S Václavem Řehákem a Oliverem Staňkovským, to byl Slovák, jsme podpálili takovou boudu, přes kterou vedl kabel k těžní věži, a pokusili jsme se z té svážné pustit vozík dolů, aby prorazil ty drátěný zátarasy, a bohužel se to nepovedlo, tak nás chytli. Skončili jsme v klášteře. Podle mýho, klášter byl horší než Ruzyň, na které jsme byli. Potom jsem dostal tři měsíce korekce a soud a tam jsme dostali deset a půl a tři roky, a zpátky na Bory.“
Podle mého soudu měla být komunistická strana zakázaná
Milan Sehnal se narodil v roce 1930 v Olomouci. Po komunistickém puči v roce 1948 se rozhodl pro boj proti totalitě. V roce 1949 utekl do Německa, kde vstoupil do služeb americké tajné služby CIC. Několikrát přešel hranice zpět do vlasti, než byl zatčen. Soudem v Brně byl odsouzen k 12 letům. Trest mu byl během věznění pro pokus o útěk, sabotáže a další přečiny proti socialistickému zřízení několikrát navýšen. Mimo jiné se zúčastnil vzpoury vězňů na táboře Vojna, za což mu byl trest zvýšen o 13 let. Prošel věznicemi v Brně na Cejlu, na Borech, na Ruzyni, v Leopoldově a uranovými lágry na Slavkovsku, na Jáchymovsku a na Příbramsku. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1960. V roce 1968 se stal tiskovým mluvčím Klubu bývalých politických vězňů (K 231) v okresním výboru Olomouc. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy to pro něj znamenalo další výslechy na StB. V době rozhovoru žil se svou ženou v Olomouci a byl předsedou místní pobočky Konfederace politických vězňů. Milan Sehnal zemřel počátkem ledna roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!