Hana Šebková

„Po válce sem přišla řada nových lidí. Některým se říkalo ‚zlatokopové‘. Všechno nebylo, jak mělo být, ale všichni byli rádi, že skončila válka a že zase bude republika. Jenomže to trvalo do února 1948. Pak tatínek měl jít do družstva. Tatínek i děda si oba platili pojištění u Živnostenské banky. Po zestátnění banky dědeček, který už byl v důchodu, neměl nárok na důchod. Tatínkovi bylo čtyřicet pět let. Taky si jako živnostník platil pojištění od čtrnácti let, a najednou že taky nemá nárok na důchod. Musel si odpracovat ještě dalších dvacet pět let. Musel dělat do jedenasedmdesáti let, aby těch dvacet pět roků měl, aby měl nárok na důchod.“

„V březnu 1945 šel Tanvaldem pochod smrti. Byla jsem zrovna u kamarádky u hlavní silnice, slyšely jsme strašný štěkot psů a německé řvaní. Byly jsme z toho vyděšené. Byl to pochod smrti z koncentráků. Koncentráky už likvidovali, a tak ty vězně, kteří museli pěšky, hnali do Rýnovic, kde byl taky nějaký lágr. Bylo to něco tak hrůzného, že na to nikdy nezapomenu. Co můžou lidi lidem udělat... Vězňové vezli káry – dvoukoláky, jinak se drželi jeden druhého zavěšení za lokte, byli ve dřevácích, v pruhovaných hadrech, už nemohli, viseli jeden na druhým, a když už někomu nohy nesloužily, tak ho rozhoupali a hodili na tu káru. My jsme byly v prvním patře v okně, tak jsme viděly, že na té káře se ještě hýbali. Bylo to strašné.“