Dobromila Šebestová

„Maminka říkala, že z toho byly všechny úplně v šoku, že to bylo něco strašného, ale že na to musely povinně koukat. Bachařky chodily okolo jak mlsný psi, a kdo se nedíval, tak hned dostal obuškem. Už jenom to, že byly maminky v jiném stavu a musely chodit okolo popraviště, kolem šibenice, na procházky. To byly procházky. Takhle to bylo.“

„Maminka se s panem děkanem setkala, udělala takovou celoživotní zpověď a pan děkan řekl: ‚Tak víte co, děvčátka? Já si vás vezmu pod křídlo. Já mám staré rodiče, tak když budete tak laskavá, budete pomáhat rodičům, my všichni zase budeme vychovávat to dítě.‘ A takhle jsme se dostaly do Libochovic. Měla jsem pocit takové krásné křesťanské rodiny a bylo mi fajn. Získala jsem novou babičku a dědečka, tak to bylo takový krásný.“

„Když tedy měla už jít rodit, děvečka moje, přišla tam, jedna rodička slezla z lůžka, ta krev a všechno tam zůstalo. ‚Tak si lehněte.‘ – ‚No já přece nebudu v tomhle rodit! Vždyť to dítě nebo já dostaneme nějakou infekci! To není možné!‘ – ‚Tak dobře,‘ sykla bachařka. Byly prý hnusnější než bachaři. ‚Když jste tak cimprlich, tak si to ukliďte.‘ Tak jí tam mezi posledními kontrakcemi hodila kýbl, hadr a čisté prostěradlo. To byl veškerý luxus, který měla, a musela si to uklidit.“

„Maminka se dostala do vězení, což nebyla legrace, říkala, že to bylo k zešílení. Dali ji do samotky, zjistila, že je v jiném stavu, zamilovaná, dva měsíce po svatbě, to jsou líbánky, to člověk na nic jiného nemyslí než na toho partnera. Teď těžká práce, patnáct jich bylo na cimře. Oni politickým vězňům dělali takové lahůdky, že je dávali k vražedkyním a prostitutkám. Copak prostitutky, ty byly fakt hodný, maminka říkala: ‚Kdybych se jich nebála, že mě nakazí, tak mně vůbec nevadily.‘ Ale vražedkyně doslova a do písmene vyly. Vyly jako psi, jako vlci: svědomí. Ony nemohly vůbec spát.“