Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dobromila Šebestová (* 1950)

• narodila se ve věznici na Pankráci 25. srpna 1950 politické vězeňkyni Dobromile Konárkové

• vyrůstala s babičkou v Chocni

• roku 1956 maminku propustili z vězení, původně si měla odpykat trest ve výši patnáct let

• od deseti let pamětnice vyrůstala na faře v Libochovicích

• v letech 1965–1968 studovala zdravotnickou školu a dva roky praxe strávila v Thomayerově nemocnici v Praze

• dálkově vystudovala hudební konzervatoř v Teplicích

• roku 1978 se provdala za Václava Šebestu ve Volfarticích

• působila jako hudební pedagožka a stala se matkou pěti dětí

• roku 2024 žila v Doksech u Máchova jezera

„Jmenuji se Dobromila Šebestová a narodila jsem se mamince ve věznici na Pankráci,“ začíná své vyprávění hudební pedagožka a sama maminka pěti dětí. S Pamětí národa sdílela jak svůj životní příběh, tak poskytla svědectví o zločinné mašinerii inscenovaných soudních procesů padesátých let, která se krutým způsobem podepsala na životě její matky Dobromily Konárkové a v důsledku i na ní samotné. Mamince vzala svobodu, manžela a na dlouhé roky také možnost vychovávat dceru, čímž neblaze zasáhla do životů obou žen a řady jejich blízkých.

Dobromila Konárková prožívala šťastné chvíle. Před pár dny se vdala a brzy se měla dozvědět, že je také čerstvě těhotná. Se svým manželem Václavem Konárkem snila o velké křesťanské rodině plné hudby, oba totiž učili v hudební škole, kde se seznámili. Nejspíš by se její představy naplnily, kdyby se odehrávaly v jiné době a kdyby jim reálné kulisy nevytvářelo komunistické Československo s počínajícími politickými procesy stalinského střihu. Na podzim roku 1949 se Dobromila Konárková ocitla ve vazbě a ve vykonstruovaném procesu byla odsouzena na patnáct let vězení a propadnutí majetku. Dalších deset let se nesměla účastnit občanského života.

V pankrácké věznici se jí 25. srpna 1950 narodila dcera Dobromila, dva měsíce poté, co na dvoře věznice skončil trýznivou popravou život Milady Horákové a dalších na smrt odsouzených v procesu nesoucím její jméno. Po porodu v tristních podmínkách dceru Dobromile Konárkové po třech měsících odebrali a poslali ji domů vlakem s otcem a babičkou. Miminko se cestou nakazilo černým kašlem, přežilo jen díky oddané péči své babičky, ale následky si nese Dobromila Šebestová dodnes.

Její vyprávění je příběhem dvou žen, kterým falešné udání, smyšlený proces a následné věznění znemožnily trávit prvních šest let života pamětnice spolu. Je zároveň připomínkou, že prohřešky komunistického režimu není možné relativizovat, zlehčovat a zapomínat, protože tu stále žijí lidé, kterým lživá obvinění obtěžkala život utrpením, ztrátou a zmarem snů, které měli. Je ale také příběhem o síle lidské pomoci, ducha a víry.

Rusové nakazili babičku tyfem

První příběh začíná 14. října 1922 v Milevsku, kde se narodila Dobromila Konárková, za svobodna Hamáčková. Její otec Antonín Hamáček tu z domku po rodičích postavil krásný dvoupatrový dům s pasáží, kde vedl velkoobchod s textilem. Maminka Božena coby modistka vytvářela dámské klobouky. Oba pracovali s velkým nasazením a vedlo se jim celkem dobře i za války.

Dobromila Konárková studovala během nacistické okupace německou hudební konzervatoř v Praze. V dotazníku, který vyplňovala v lednu roku 1952 ve vězení, uvedla, že  na německou konzervatoř získala doporučení, jelikož česká byla přeplněná. Jak v rozhovoru uvádí Dobromila Šebestová, řešili tak prarodiče nejenom, jak rozvinout nadání své dcery, ale také, jak se vyhnout jejímu nucenému pracovnímu nasazení. Na konzervatoři si našla celoživotní kamarádku z rodiny antifašistů Hildu Schöblovou.

Rodinu však na konci války zasáhla tragédie. „Dům si vyhlídli Rusové pro svůj vojenský štáb. To, že všechno zdemolovali, nebylo to nejhorší. Babičku nakazili tyfem, byli bacilonosiči, a ona z plného zdraví v padesáti letech zemřela v táborské nemocnici. Do čtrnácti dnů byla pryč,“ vypráví Dobromila Šebestová. Maminka i dědeček pamětnice se z tragické ztráty jen velmi těžko vzpamatovávali.

Přítelkyni poskytla celé své věno

Když válka skončila, čekal Hildu Schöblovou (později Reichaneurovou) odsun a tehdy se na svou českou kamarádku obrátila s prosbou, zda by jí nepůjčila peníze na takzvaný permit. Dobromila Konárková přítelkyni potřebný obnos poskytla a umožnila jí přestěhovat se do Německa místo s třicetikilovým uzlíkem také se svým klavírem, notami, knihovnou a nábytkem. „Maminka jí věnovala patnáct tisíc korun, to bylo tehdy její věno. Pak někde prohlásila, že by šla nejraději za ní,“ odkrývá důvody, které podle vyprávění pamětnice daly později základ udání. 

V dotazníku vloženém ve vězeňském spisu k tomu napsala Dobromila Konárková následující: „V roce 1946, abych mohla býti nápomocna hlavně finančně své přítelkyni ze studií (byla německé národnosti a t. č. bez zaměstnání), nastoupila jsem místo v Ústí nad Labem a bydlela v podnájmu u jejích rodičů ve Varvažově. Na podzim 1948 měla přítelkyně posledním transportem odjíždět. Chtěla jsem jíti také. Doháněly mě k tomu důvody tyto: nerozlučné přátelství, německá konzervatoř (která mně nechtěla býti uznána) a úmrtí maminky. Nešťastnou osudovou náhodou seznámila jsem se s mužem, kterému jsem svěřila starosti s odchodem za hranice. Nabídl mi pomoc a slíbil přijíti později pro rozhodnutí.“

Jak se lze dočíst ve vězeňském spisu, dotyčným mužem byl Václav Tippl, později komunisty popravený, který pomáhal lidem dostat se za hranice uzamčeného Československa. Tippl spolupracoval s protikomunistickým odbojem a zahraničními zpravodajskými službami. Nebo se o to alespoň snažil.

Václav Tippl jako možná spojka se svobodným světem

Z mnoha stran osobního a vyšetřovacího spisu je možné z jednotlivých výpovědí poskládat pozadí vztahů mezi jednotlivými lidmi, kteří postupně stanuli před soudem. Tehdy šestadvacetiletá Dobromila Hamáčková potkala Václava Tippla cestou vlakem v létě roku 1948. V té době ještě bydlela v Milevsku, záhy však dostala práci v pelhřimovské hudební škole, kam od 1. září 1948 nastoupila jako učitelka klavírní hry. Dne 3. září zemřel Edvard Beneš, který čtvrt roku předtím rezignoval na úřad prezidenta, aby se na jeho místo dostal „dělnický prezident“ Klement Gottwald. Na hranicích Československa byl stále čilejší ruch těch, kdo nechtěli čekat, jak nástup nové totality pod taktovkou Sovětského svazu dopadne.

Ve vlaku se Dobromile Hamáčkové Václav Tippl svěřil, že chce utéct do zahraničí, a nabídl jí, že ji převede i s přítelkyní Hildou. Hilda byla ale rozhodně proti, Tipplovi nedůvěřovala a přítelkyni vynadala, že je obě ohrožuje. Z nápadu tak díky ní sešlo. Václav Tippl se nicméně v podnájmu Dobromily Hamáčkové ještě několikrát objevil, přemlouval ji k odchodu, vypadalo to na možnou známost, ona ho ale nakonec v obojím odmítla. Seznámila ho však se svou bytnou Irenou Svobodovou, která po Tipplovi poslala do Rakouska dopis svému synovi. Utekl tam téhož léta jako mnozí v reakci na únorový komunistický státní převrat. Společně také navštívili rodinu Kralertovu, jejichž syn Radim rovněž plánoval odchod za hranice, s čímž mu měl pomoci právě Václav Tippl. 

Udání zhrzeného nápadníka?

Dalším důležitým jménem v matčině příběhu je Stanislav Vilímek, který do svého zatčení komunisty na podzim 1949 působil v protistátní skupině „Vatra“ a také převáděl lidi do Rakouska. Sám se však do Československa vracel. Žil v Pelhřimově a podle spisu ho shodou okolností Dobromila Hamáčková seznámila s Václavem Tipplem, když se potkali na pelhřimovském náměstí. Ti dva spolu potom organizovali přechod hranic skupiny, jména jejíchž členů se shodovala se jmény příbuzných, kteří později figurovali v soudním procesu Hamáčková a spol.

Stanislav Vilímek se podle vyšetřovacích protokolů snažil získat pro zahraniční zpravodajské služby vzorek uranové rudy a s tím se obrátil na Dobromilu Hamáčkovou, která o tom u výslechu v říjnu 1949 vypovídala dle protokolu takto: „Po výměně pozdravů mi Vilímek sdělil, že pracuje pro anglickou špionážní službu, a přímo se mě tázal, zdali mám známost s Bohuslavem Veselým, zaměstnaným v uranových dolech v Jáchymově. Na moji kladnou odpověď jsem se Vilímka tázala, proč to chce věděti, na což mi jmenovaný odpověděl, že by ode mě potřeboval nějaké služby. Na můj dotaz, o jakou službu se má jednati, mi Vilímek řekl, že by potřeboval, abych Veselého dovedla téhož večera ke Kralertům, kterého on chce požádati o obstarání vzorků uranové rudy, kterou nutně potřebuje. V případě, že by Veselý nebyl ochoten navštíviti Vilímka u Kralertových, měla jsem já sama přijít oznámit rozhodnutí Veselého. Tuto žádost jsem Vilímkovi odmítla s tím, že s celou věcí nechci mít nic společného a aby o tomto přede mnou víc nehovořil. Když Vilímek viděl, že nejsem ochotna jeho žádosti vyhověti, více na mě nenaléhal a hovor byl převeden na běžné věci.“

Bohuslav Veselý, který měl od podzimu 1948 do konce února 1949 s Dobromilou Hamáčkovou několikaměsíční známost, později vypověděl, že ho o vzorek rudy požádala, a on ji kategoricky odmítl. V její verzi příběhu napříč všemi dostupnými výslechovými protokoly ovšem maminka pamětnice vypovídá, že mu jako příteli o situaci vyprávěla, nikoli že v této kauze skutečně figurovala a o vzorek ho žádala. Její pozdější přesvědčení bylo takové, že se jí odmítnutý nápadník falešnou výpovědí snažil pomstít za to, že si jako životního partnera vybrala Václava Konárka. Žárlil již na Václava Tippla, v jedné výpovědi nicméně uvedl, že za jeho udáním nestál. Ani výpověď Václava Tippla, tak jak je uchována v archivech, Dobromile Hamáčkové neprospěla. V roce 1952 ve vězení napsala, že nebyl k odbytí a zavinil celé její neštěstí. 

Osoby a obsazení dosazoval režim do procesů s lehkostí

Při znalosti postupů tehdejších vyšetřovatelů a soudů je těžké sestavit z dostupných pramenů pravdivý obrázek o tom, jak se věci děly, kdo o čem vypovídal dle skutečnosti a co podepsal po tvrdých výsleších. Co si vyšetřovatelé komunistické moci vynutili, jaký scénář sepsali oni a jaký skuteční a nejen domnělí aktéři. Obsáhlá výpověď Václava Tippla vedla k mnoha dalším obžalobám a soudním procesům. O vyšetřovacích metodách vedoucích k závěrům následné obžaloby není nutné si dělat iluze. Popsány byly již mnohokrát a jsou součástí i tohoto příběhu.

Vojín Miloslav Kralert, odsouzený na dvacet let žaláře pro vojenskou zradu, po devíti letech ve vězení usiloval o obnovu řízení s poukazem na trhliny ve výpovědi Václava Tippla a také na setkání jich dvou: „Před hlavním líčením v mé trestní věci jsem měl možnost krátce hovořit s Tipplem. Stalo se tak ve věznici na Pankráci. Byl jsem právě na vycházce, na dvoře věznice, když na mě zavolal Tippl oknem z cely. Říkal, že na něho byl činěn nátlak, že výpověď změní. U hlavního líčení však Tippl výpověď nezměnil. Domnívám se, že Tippl nezměnil výpověď proto, že byl nadále ve vazbě bezpečnosti a že na něho byl činěn nátlak.“ Kralert rozporoval také to, že by mu měl Tippl pomáhat s plánem přechodu hranic. Sám sloužil u armády, v hraničním pásmu se pohyboval a vyznal, mohl by tedy utéct bez cizí pomoci. Také nebylo v jeho moci získat přísně tajné mapy, jak ho usvědčovala na základě Tipplovy výpovědi obžaloba. Žádost o obnovu řízení pro domnělou vynucenou výpověď Václava Tippla Vyšší vojenský soud v Praze zamítl jako nedůvodnou. Propuštěn byl až na amnestii v roce 1965.

Václava Tippla komunisté poslali do vězení na dvacet let, Stanislava Vilímka na deset. Ani jeden se však nedožil roku 1951. Stanislav Vilímek zemřel ve vězeňské nemocnici na neléčenou tuberkulózu, Václav Tippl byl popraven na Pankráci po neúspěšném útěku z jáchymovských dolů, kde si měl odpykat dvacetiletý trest odnětí svobody za vlastizradu a spolčení s cizí mocí.

Proces Hamáčková a spol.

Příběh, který vypráví za svoji matku Dobromila Šebestová spolu s dochovanými výpověďmi v rámci politického soudního procesu Hamáčková a spol., nabízí obrázek mladé ženy prahnoucí po práci a rodinném zázemí. Neví, jestli má to vše hledat cestou ilegálního přechodu hranic, snaží se poznávat muže, které potkává na cestě životem, a když se konečně v únoru 1949 zamiluje do Václava Konárka, volí s jistou dávkou úlevy život v Československu po jeho boku. Ačkoli se jí poválečný vývoj nelíbí, politika ji moc nezajímá, soustředí se na svoji práci a chystá svatbu.

Před vyšetřovateli, kteří ji zpočátku obviňují z krytí zahraničního agenta tím, že ho neudala, připouští, že měla obavy z postihu i z jeho pomsty. Sama uvažovala o útěku za hranice a seznámila Václava Tippla s rodinou Svobodových a jejich prostřednictvím Kralertových. Jejich synové buď za hranice odešli, nebo se k tomu chystali. Tam, jak se zdá, její iniciativa končila. Příliš se ale hodila režimu její vazba na „agenty cizí státní moci“ a jejich úsilí o „rozvracení republiky a nepřátelství vůči lidově demokratickému zřízení“. Stala se propojujícím článkem, a tedy skvělou hlavní postavou, na které se dal postavit separátní soudní proces, ze kterého vyšla s patnáctiletým trestem a který dostal za mříže také příbuzné těch, kdo z Československa uprchli před věčně světlými zítřky. Vysoký trest pro mladou učitelku klavíru na prahu rodinného štěstí bude nepochybně skvělým odstrašujícím příkladem...

První výslech přišel pět dní po svatbě

Jak už bylo naznačeno, v pelhřimovské hudební škole se Dobromila Hamáčková zamilovala do svého kolegy Václava Konárka. Vzali se 13. října 1949. Pět dnů po svatbě si Dobromilu Konárkovou předvolali k výslechu a propustili ji až po čtyřech dnech. Její dcera Dobromila Šebestová popisuje, jak si její rodina předvolání a nadcházející nešťastný vývoj vysvětlovala zmíněným udáním.

Doba odplatám odmítnutých nápadníků nepochybně nahrávala, režim si pak ochotně dosadil potřebné okolnosti sám. Při studiu archivních materiálů to vypadá, že nejdříve došlo v únoru 1949 k zatčení Václava Tippla, jehož výpověď dovedla Státní bezpečnost k pelhřimovskému statkáři Miloslavu Kralertovi, jeho synům a také k Dobromile Hamáčkové – Konárkové. Dne 10. listopadu 1949 oznámil krajský velitel StB státní prokuratuře v Praze, že okresní prokuratura v Pelhřimově vydala trestní oznámení na Dobromilu Konárkovou, Irenu Svobodovou, Bohuslavu Růžkovou, Miloslava Kralerta staršího, jeho manželku Jaroslavu a dceru Jaroslavu, dále na Miladu Špilarovou a Bohuslava Veselého pro neoznámení trestného činu a napomáhání. Seznam jim utěšeně narostl právě na základě výslechů Václava Tippla. Miloslava Kralerta, vojáka československé armády, čekal na konci prosince vojenský soud pro podezření z vyzvědačství ve prospěch cizí státní moci a pro vojenskou zradu. Ve vazbě byl od června téhož roku, k ničemu se ovšem nepřiznal. Soud postavil jeho obžalobu na výpovědi Václava Tippla a svědeckých výpovědích výše jmenovaných, které vznikly na základě oněch čtyř dnů výslechů. Velmi se svou formou jedna druhé podobaly, nicméně by na nich samotných Kralertovo obvinění postavit nešlo, protože potvrzovaly pouze to, že se jmenovaný s Václavem Tipplem potkal. V prosinci 1949 i tak odešel od soudu s dvaceti lety. 

Po několikadenním říjnovém výslechu se Dobromila Konárková vrátila domů k manželovi a do školy. Co bude následovat, ji podle všeho vůbec nenapadlo, a vypovídá to i o jejím vnímání situace.

Místo líbánek ji čekala vězeňská samotka

Když pro ni přišli opět 7. prosince, už se domů nevrátila. Příslušníci Státní bezpečnosti odvezli Dobromilu Konárkovou k výslechu. „Tenkrát, když ji vyslýchali, dostala jako všichni nakládačku. Dokud se nepřiznala k něčemu, co neudělala, tak jí pokoj nedali. Do slova a do písmene to z nich vymlátili,“ vypráví pamětnice. Její matku drželi izolovanou ve vazbě, zatímco se rodina snažila zjistit, co se děje a jak jí mohou pomoci. Mezitím státní prokurátor dostává návrh na přípravné vyšetřování pro velezradu a vyzvědačství.

Maminku Dobromily Šebestové dali na samotku, kde se trápila steskem po manželovi, nevolnostmi raného těhotenství, na které přišla až ve vazbě, a beznadějí z nepochopitelnosti situace, kdy nevěděla, za co se ve skutečnosti do vězení dostala. Nikdo jí žádné obvinění nesdělil, neměla nic ani písemně. Naopak ji a ostatní vězeňkyně utvrzovaly bachařky v přesvědčení, že skončí na šibenici. „Bachařky jim pořád vyhrožovaly provazem. Do konce života měla na paměti jenom to,“ vypráví pamětnice.

V obžalobě vedené státní prokuraturou ze 17. února 1950 se lze dočíst, že „Dobromila Hamáčková – Konárková a Miroslav Kralert st. spolčili se tedy s dalšími osobami k pokusu zničiti nebo rozvrátiti lidově demokratické zřízení, společenskou nebo hospodářskou soustavu republiky, zaručené ústavou, a k takovému činu vešli v přímý styk s cizími činiteli“. Dále Dobromilu Konárkovou obžaloba vinila z toho, že požadovala onu uranovou rudu, kterou měl agent cizí moci Vilímek dopravit do zahraničí, a vyzvídala tedy státní tajemství. Zatímco ve vězeňském dotazníku na otázku, zda lituje svých činů a jak by je chtěla napravit, Dobromila Konárková odpověděla, že u ní „rozhodných činů nebylo“, protože za přítelkyní do Německa nakonec neodešla, stát ji postavil do čela zločinecké skupiny.

Babička psala i Martě Gottwaldové

Nejvíc za ni bojovala manželova maminka Božena Konárková. Všemi možnými způsoby se snažila, aby úřady její snachu osvobodily od křivého nařčení, apelovala na státního prokurátora, aby zohlednil, že na ni bylo sepsáno udání ze msty.  Později se obrátila také na manželku prezidenta Martu Gottwaldovou, aby se přimluvila za propuštění snachy z vazby, než se soudně nepochybně prokáže, že šlo o „nepříjemnost vzniklou jen ze žárlivosti“, navíc byla Dobromila Konárková ve druhém měsíci těhotenství. Žádosti o propuštění psal také otec Antonín Hamáček. Odpovědí se jim stal soudní proces, na jehož konci padl 25. května 1950 trest patnácti let za mřížemi včetně dalších trestů, nevyjímaje tvrdé lože čtyřikrát do roka.

Nejdříve ji drželi ve věznici v Jihlavě, pak Dobromilu Konárkovou přesunuli do brněnského Cejlu. Následovala pražská věznice na Pankráci, kde strávila první rok na cele pro patnáct žen. Vražedkyně, prostitutky a politické vězeňkyně se dělily o jedno umyvadlo a kbelík v rohu místnosti. Výkon trestu si dále odpykávala ve věznici v Chrudimi a nejdéle potom v Pardubicích.

Poprava Milady Horákové byla něco strašného

Navzdory postupujícímu těhotenství musela Dobromila Konárková vykonávat na počátku těžké práce venku. „Ještě než mě maminka donosila, tak se zhroutila, dostala tuberkulózu. Dlouho o sobě nevěděla, a když se vzbudila, ležela na čisté posteli, před ní byl kříž a nad ní se skláněla řádová sestřička. Myslela si, že je v nebi,“ vypráví Dobromila Šebestová.

Drastickým zážitkem pro ni byl 27. červen roku 1950, kdy na dvoře pankrácké věznice skončil popravou život Milady Horákové a před ní dalších tří odsouzených. Zatímco na šibenici dlouze umírala do poslední chvíle důstojná Milada Horáková v přítomnosti soudní komise, státních prokurátorů, obhájců, soudního lékaře a zapisovatele, z oken cel byli nuceni přihlížet také vězni. Dobromila Konárková patřila mezi tyto svědky. „Bachařky chodily okolo jako mlsný psi, a kdo se nedíval, hned dostal obuškem. Prý je taková poprava něco strašného, ti lidé se pomalu udusí. Pro maminku a pro všechny to byl příšerný zážitek,“ popisuje Dobromila Šebestová další prostředek komunistického aparátu, kterým demonstroval svoji likvidační akceschopnou sílu. Do letního dne otevřená okna cel i nemocnice vedla na nádvoří se šibenicemi a všichni o probíhající popravě věděli. Spolu s Dobromilou Konárkovou se za odsouzenou ženu modlila také její přítelkyně Marie Chalupová.  

Týrání politických vězňů nuceným přihlížením popravě patřilo k praktikám, jak lámat jejich ducha a jakýkoli odpor. Podle vyprávění Dobromily Šebestové na vězeňkyně bachařky křičely: „Musíte se dívat, abyste věděly, jak dopadnete!“

Bachařka mamince hodila kýbl a hadr, ať si mezi kontrakcemi utře porodní stůl

Dva měsíce poté přišly na Dobromilu Konárkovou porodní bolesti. Když ji přivedli na porodní sál, na krvavém lůžku leželo zakrvácené prostěradlo. Bachařka ji nevrle pobídla, ať si vyleze na stůl. V té chvíli se v ní všechno sevřelo, odpor a strach z infekce ji navzdory kontrakcím donutily vzdorovat. Bachařka jí prudce strčila čisté prostěradlo a věci na úklid, ať si stůl očistí, když je tak citlivá.

Navzdory všem okolnostem a náročnému porodu přivedla na svět zdravou holčičku, kterou pojmenovala po sobě, a tak byly po čas tří měsíců v zajetí pankráckých zdí dvě Dobromily Konárkové. Stres a podmínky vězení se ale na mamince pamětnice podepsaly, měla problémy s tvorbou mléka a dávala dceru na kojení spoluvězeňkyni, aby si ji mohla nechat co nejdéle u sebe.

Měla jsem dvě maminky

Malá Miluška vyrůstala s babičkou. Nejdříve se o ni staral také otec Václav Konárek, po čase ho však zaskočil nový vztah s mladou vdovou. Jeho zradu nedokázala maminka pamětnice nikdy přijmout a také nikdy nesouhlasila s rozvodem, o který usiloval ještě v době, kdy byla ve vězení.

„Jedna máma mě porodila, druhá vychovala a pak ta původní dovychovala,“ říká Dobromila Šebestová o tom, jak vnímala své dětství a vztah k mamince Dobromile. „Babička byla úžasná, rozmazlovací, pomáhala mi se školou. V první třídě jsem měla i úžasnou paní učitelku Čihákovou. Vždycky mi říkala: ‚Milunko, prober se, vždyť ty seš duchem úplně nepřítomná,‘ zatímco jsem zasněně hleděla do okna a přemýšlela, proč všechny děti mají maminky, a já ne. A když se mě zeptaly, kde mám maminku, tak jsem odpovídala: ‚V base‘,“ vzpomíná na dětství pamětnice. V Chocni jejich případ lidé znali, děti se jí neposmívaly, nešikanovaly ji, naopak je lidé jako rodinu litovali.

Na první návštěvu jsem jela, když mi byly čtyři roky

Miluška měla štěstí, protože babička, která ji vychovávala, ji také velmi milovala. Snažila se dbát na její vztah s oběma rodiči, vyprávěla jí, psala dopisy, a když to bylo jedinkrát možné, vzala ji také za maminkou na návštěvu do vězení. „Ve čtyřech letech mi povolili první a také poslední návštěvu. Dodneška si to pamatuju. Byl krásný slunný den. Přišly jsme do velké čtvercové místnosti, která byla uprostřed přehrazená pultem, ze kterého šlo pletivo až do stropu, abychom se k sobě nemohly nikterak dostat. Někde v rohu stála bachařka a hlídala. Když mámu přivedli, říkala mi: ‚Milunečko, já jsem tvoje maminka.‘ Já na to, že vím. Babička mě postavila na pult, prostrkávala jsem ručičky skrz ta oka, maminka mě muckala a dávaly jsme si pusinky. To bylo poprvé, kdy jsem se políbila se svou mámou,“ popisuje hluboce uchovanou vzpomínku Dobromila Šebestová.

Když maminku odváděli, vyběhla na dvůr, kde ji z okna cely zahlédla Marie Kovalová, nejbližší maminčina přítelkyně a spoluvězeňkyně, a zavolala na ni, ať se otočí. Bachařce navzdory se tak Miluška rozběhla do matčiny otevřené náruče a naposledy do jejího propuštění se objaly.

Amnestie pro matky dětí se nás nejdříve nedotkla

V roce 1955 probíhala amnestie pro vězněné matky dětí, Dobromily Konárkové se ale netýkala. Babička se pak doslechla, že v době, kdy existovala reálná šance propuštění snachy z vězení, poslala nová známost jejího syna dopis prezidentské kanceláři. „Paní Marie v něm psala, že je moje maminka strašně nebezpečná tomuto režimu, tak aby si ji tam ještě alespoň rok nechali, a mezitím tatínka uklidila na Slovensko, odkud pocházela a kde se pak vzali,“ popisuje rodinné trauma Dobromila Šebestová. Jak to přesně bylo, je těžké dnes dohledat, jisté ale je, že tato žena nesměla babičce pamětnice přes práh.

Dobromila Konárková během let věznění pracovala ve švadlárně, pletárně a prádelně. V roce 1955 se účastnila hromadné hladovky pardubických vězeňkyň na protest proti nelidským podmínkám věznění, za což byla kázeňsky potrestána.

O rok později nastal obrat. V noci z 16. na 17. srpna 1956 Dobromilu Konárkovou propustili podmíněně na svobodu. Přijela z Pardubic půlnočním vlakem v pruhovaných vězeňských šatech. „Čekala jsem na ni v posteli, babička nám dala svoji ložnici. Hrozně jsem se na ni těšila. Druhý den jsem ani nešla do školy,“ vzpomíná Dobromila Šebestová.

Od deseti let jsem vyrůstala na faře v oáze klidu a míru

Po návratu z vězení čelila maminka pamětnice mnoha obtížím, ukázalo se nemožné najít si práci a jistým výzvám čelilo také soužití se švagrovou a jejím mužem pod jednou střechou. Přesto měla díky tomuto uspořádání pamětnice možnost vyrůstat od čtyř let spolu se sestřenicí Milenou Dobrou (dnes Janků), která se pro ni stala jakoby mladší sestrou.

Na doporučení bývalé spoluvězeňkyně Marie Nebeské se matka vypravila do Libochovic za děkanem Václavem Lochmanem, který jí po úvaze nabídl, že spolu vytvoří křesťanskou rodinu: ona bude pečovat o něj a jeho rodiče jako hospodyně a společnými silami budou vychovávat malou Dobromilu. S dcerou obývala první patro kdysi honosné fary, která patřila v minulosti rodu Herbersteinů, pro něž byl děkan Václav Lochman hraběcím zpovědníkem. Později tu navíc Dobromila Konárková vytvořila pobočku lovosické hudební školy, vyučovala hru na klavír a také denně hrála na varhany při mších v libochovickém kostele.

Zpočátku se o Dobromilu Šebestovou ještě starala babička v Chocni, když si ale maminka našla své místo v Libochovicích a babička už na péči o vnučku nestačila, přestěhovala se na faru také Miluška a v místní škole nastoupila do šesté třídy. „Pan děkan mi dal všechno. Dal mi krásnou výchovu, pocit domova a finanční podporu na studia. To by maminka sama nedokázala,“ vypráví o tom, jak vnímala životní změnu. Za babičkou stále jezdila a občas navštěvovala i svého otce na Slovensku, kde se ale mnohdy trápila obrazem šťastné rodiny, kterou vytvořil bez nich. V Libochovicích se cítila doma, maminka ji naučila hrát na klavír tak, že koncertovala i v Saturnově sále místního zámku. Vděčně vzpomíná také na život mezi řádovými sestrami, které tu pracovaly v domově důchodců: „Pan děkan kvůli nim vstával ve čtyři hodiny ráno, aby jim v pět odsloužil mši svatou a ony mohly být od šesti hodin každému ku pomoci.“

Práci zdravotnice jsem psychicky nezvládala

Dobromila Šebestová bývala často nemocná, mnohé prázdniny strávila v nemocnici, kde jí sestřičky říkaly, že by jí práce zdravotnice šla. V patnácti letech tedy nastoupila na čtyřletou zdravotní školu v Teplicích a poté na dvouletou praxi do pražské Thomayerovy nemocnice. „Strašně ráda a s láskou jsem lidem v nemocnici pomáhala, ale bývala bych se psychicky sesunula. Když někdo zemřel, brala jsem to, jako by zemřel můj dědeček nebo moje babička,“ vzpomíná.

Uvítala proto příležitost, kterou jí poskytlo otevření hudební konzervatoře v Teplicích, kam ji přijali a kterou dálkově vystudovala, aby mohla v té době už pracovat. Učila v Lovosicích v lidové škole umění hru na klavír. Ráda také doprovázela sbor nebo hráče s nástroji, naopak jí kvůli trémě nedělala dobře vlastní sólová hra.

Říkala jsem jim vězeňské tetičky

Navzdory všemu, oč mnohaleté věznění Dobromilu Konárkovou připravilo, nevzalo jí vnitřní svobodu a víru. Ve vězení si našla přítelkyně, se kterými se potkávala i po propuštění a ke kterým měla velmi blízko i její dcera.

Dobromila Šebestová jim říkala vězeňské tetičky. „Nejblíž jsem měla k Marušce Kovalové, se kterou se maminka nejvíc přátelila. Potom jsme jezdily do Prahy za Anežkou Schlattauerovou, do Ústí nad Labem za Mařenkou Chalupovou a hodně se maminka také přátelila s Maruškou Pohlovou a Maruškou Nebeskou,“ vyjmenovává jména statečných žen, které se každá svým způsobem podílely na protikomunistickém a předtím i protinacistickém odboji. Krátce se ve vězení potkaly také s Jiřinou Štěpničkovou.

Přátelství s Kovalovými patřilo k těm nejbližším. „Bydleli v Litoměřicích pod dómem. Marušku jsem tolik milovala, byla neskutečné zlato. Pro všechny měla otevřené srdce a dveře, tak jak to má u křesťanů být. Byla v případu biskupa Štěpána Trochty,“ vypráví pamětnice a vzpomíná, jak v Litoměřicích po návratu z mnohaleté internace a věznění litoměřického biskupa a později kardinála Trochtu vítali poté, co byl rehabilitován a mohl se na konci šedesátých let vrátit do diecéze. Zpívala tehdy v pěveckém sboru při biskupství pod vedením Pavly Zbrojové. V roce 1974 se účastnila režimem ostře hlídaného pohřbu Štěpána Trochty poté, co zemřel na následky výslechu vedeného církevním tajemníkem Karlem Dlabalem. U Kovalových poznala také Miroslava Šimáčka, tehdy bohoslovce, na jehož faru v Příchovicích jezdily později její děti na velmi oblíbená setkání mládeže a rodin. Měla také velmi ráda syna Kovalových Miroslava Kovala.

Manžel stranu odmítl

Když bylo pamětnici osmadvacet let, provdala se v červenci 1978 za Václava Šebestu. Odstěhovali se do Teplic, kde dostali díky manželovu zaměstnání u Lesů ČSSR byt. Václav Šebesta se zabýval mimo jiné zlepšováním lesnické techniky, v práci se mu dařilo, ale protože odmítal vstoupit do KSČ, v kariérním postupu se na určitém stupni zastavil. Manželům se postupně narodilo pět dětí, tři dcery během prvních tří let manželství, čtvrtá dcera po sametové revoluci a v roce 1994 ještě syn. 

Díky synovi Václavovi vyhledala Dobromila Šebestová po mnoha letech své slovenské nevlastní sourozence a udržuje s nimi dodnes alespoň dálkový kontakt, tíživé minulosti navzdory.

Václav Lochman se pomoci nebál

Dobromila Šebestová učila na klavír čtyřicet let. V době, kdy probíhala válka v bývalé Jugoslávii, pracovala jako dobrovolnice v humanitárním středisku, kde pomáhala uprchlíkům z Bosny a Hercegoviny.

Její maminka žila až do smrti v celibátním vztahu s Václavem Lochmanem, je pochovaná v hrobě s jeho rodiči, zatímco on odpočívá v kněžském hrobě na stejném hřbitově. V Libochovicích příběh Dobromily Konárkové a nové perspektivy, kterou díky Václavu Lochmanovi její život získal, lidé znali.

Václav Lochman se nebál podat propuštěné vězeňkyni v padesátých letech pomocnou ruku v ryze křesťanském duchu i s rizikem potíží. Odměnou se mu stala rodina, kterou mu jinak povolání kněze upíralo. Dobromila Šebestová v něm do života získala chybějící mužskou autoritu, prarodiče v jeho rodičích, její maminka doživotní oporu a nový smysl života. Děti Šebestovy získaly skvělého dědečka. „To už pak byla pomocná ruka Boží, která nás z těch ošklivostí vyvedla,“ shrnuje život po dlouhém maminčině věznění pamětnice v domě u Máchova jezera, kde žije po manželově smrti s rodinou jedné ze svých dcer. Děti a vnoučata považuje Dobromila Šebestová za svůj největší dar.

 

https://www.vets.cz/vpm/mista/obec/467-pelhrimov/Jirs%C3%ADkova/

https://www.totalita.cz/vez/vez_hist_zeny.php