„Takže jsem den před Štědrým dnem roku 1982 nasedl do vagonu Praha–Mnichov, který byl na první pohled úplně prázdný. Nemohl jsem si s sebou nic vzít, bylo to trochu jako odsun Němců, abych to řekl opisem, vzal jsem si jen jednu tašku, kde byl česko-anglický slovník a pár osobních věcí a lahev Staré myslivecké, abych měl na cestu něco s sebou. Na hranicích mě tak jako trochu nechutně prohledali, nic mi nezabavili, ani tu kořku. Na německé straně se projelo takovým koridorem, na kterém stáli vojáci se samopalama. Zastavilo se to na té německé straně a do toho kupé přišel takový pán, pravděpodobně pracovník nějaké zpravodajské služby. Zeptal se mě, co jsem zač, tak jsem tu historku celou řekl, on vypadal, jako že stejně všechno ví, a říkal: ‚A jak vás pustili z toho Československa?‘ Já jsem mu dal ten papír, on mimochodem mluvil česky tenhle německej člověk, tak se na to podíval a řekl, že to vidí poprvé v životě, že to nikdy neviděl, že by někoho takhle z Československa pustili s cárem papíru, na kterým je zezadu razítko.“
„Kontakt s touhle partou určoval vlastně všechny moje další životní rozhodnutí. Prožil jsem spousty všelijakých nepříjemností jako rozehnání koncertu Plastiků v Rudolfově, tuším se to jmenovalo, u Českých Budějovic. To znáte pravděpodobně z filmu Občanský průkaz, jestli ne, tak se jděte podívat na Občanský průkaz. Naštěstí jsem nebyl zbit, protože já jsem tam byl jeden z mála, který tam měl svoje vlastní auto. Když se začalo schylovat k nějakému maléru, tak jsem naložil Brabence, Hlavsu a Kabeše do auta a odjeli jsme.“
„Byl jsem přítomen jednadvacátého srpna 1969 u demonstrací, které byly asi na více místech republiky, ale já jsem byl v Praze. Na Národní třídě, kde bylo sídlo svazu spisovatelů, kam se šel otec kvůli něčemu podívat, a já jsem šel s ním. Tam jsem byl svědkem toho, jak pupkatí chlapíci v šedých uniformách rozháněli demonstraci, najížděli do lidí obrněnými transportéry a stříleli. Myslel jsem, že se zblázním hrůzou. Schovával jsem se, jak je Národní divadlo, jak je tam to podloubí, ne ta nová budova, ale ta stará budova, ta nová tam ještě nebyla. V tom podloubí jsem se tam krčil, okolo jezdily transportéry a střílely. Já jsem si připadal, že přestávám všemu rozumět, protože tam nějací Češi stříleli do Čechů.“
Martin Schulz se narodil 10. června 1954 v Příbrami. Jeho otec byl novinář, takže dětství prožil na zámku Dobříš, který tehdy patřil Svazu československých spisovatelů. V roce 1969 byl svědkem brutálního potlačení demonstrace k výročí srpnové okupace. V témže roce jeho otec Milan Schulz emigroval a zanechal Martina s matkou v Československu. Kvůli otcovu útěku nemohl Martin studovat na vysoké škole. V 70. letech se spřátelil se členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Měl blízko k disentu a čelil perzekuci ze strany Státní bezpečnosti, nakonec byl nucen emigrovat v roce 1982. Začal pracovat pro Rádio Svobodná Evropa v Mnichově a později se stal politickým komentátorem. Během sametové revoluce v listopadu 1989 referoval o dění v Československu jako novinář. Do vlasti se natrvalo vrátil v roce 1996. Působil jako novinář, ale také jako hudebník. Bydlel v obci Doubice na Děčínsku, kde také nějakou dobu vykonával funkci starosty, provozoval zde hudební klub. Martin Schulz zemřel 23. června 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
