„Taky jsem měla zákaz, šlo o zákaz kázat v krematoriu. Já jsem spadala pod Jablonec a tamní církevní tajemníci vůči mně byli slušní. Ale Semily, kde je krematorium, byly v jiném okrese, a tudíž jsem pod místního církevního tajemníka nespadala. Po staré důchodkyni nastoupila do krematoria jako obřadnice manželka nebo nějaká příbuzná semilského církevního tajemníka. A jednou mi začala vykládat, že nesmím při rozloučení hovořit jako poslední, jak já jsem to chtěla a dělala. A jednou – já už jsem s hasiči a všemi řečníky byla domluvená, že jim dám přednost, aby neměli trému – přišla ta obřadnice a že nebudu hovořit jako poslední. Já jsem jí ale řekla, že jsem se všemi řečníky již domluvená, a šlo to podle mého. No a dostala jsem zákaz tam sloužit. Ten jsem musela vzít na vědomí. Tak jsem to řešila tak, že na každou kremaci jsem chodila v civilu a obřad za mě sloužil současný patriarcha Tomáš Butta, který byl v Semilech. Když už to takhle trvalo asi půl roku, tak už jsem byla rozzlobená a řekla jsem jim, že jestli ten zákaz neodvolají, tak se po obřadu ujmu slova a poděkuji účastníkům a řeknu jim, že nesmím sloužit. Vím, že tenkrát se toho chopil i Bohouš Klásek jako diecézní tajemník a řekl jim, že si tím neposloužili. Ale stejně ten zákaz trval více jak půl roku.“
„Já jsem i s evangelíky vycházela dobře. Mně se jednou stalo, že po pohřbu za mnou přišla jedna stařenka z Haratic. Když měla její dcera kremaci, tak za mnou do kanceláře, kde seděl i evangelický farář, přišla a říkala mi: ‚Mně se vždycky líbí, že když hovoříte na pohřbech, tak nijak nerozebíráte život zemřelého. Ono to Boží slovo, které vy tam rozvádíte a citujete, je lepší a já o něj stojím.‘ Bylo to krásný. Když potom odešla, tak ten evangelický farář mi říkal: ‚Tak takové farníky bych taky chtěl.‘ Tak mě to potěšilo, protože evangelíci se na nás občas dívají trochu skrze prsty.“
„Když jsem se vrátila, tak se příslušník StB zase ozval a zase mě chtěl navštívit. Já jsem říkala: ‚Já vám to nemůžu zakázat, ale své postoje vůči vám jsem nezměnila a rozhodně je měnit ani nemíním.‘ On na mně chtěl nějaké informace. Oni totiž na bezpečnosti věděli, že jsem někdy v určité opozici vůči církevní vrchnosti. To se domákli, to nebylo tak nesnadné zjistit. Takže toho chtěli využít a žádali, abych jim podávala informace na patriarchu a biskupa. To jsem řekla, že ne. On že by stejně přijel. Já jsem opakovala, že zakázat mu to nemohu, ale své názory nehodlám měnit. A on na mě do telefonu zařval: ‚Vy jste ale paličatá ženská! Takovýchhle paličáků asi mnoho není!‘ No a potom už se neukázal.“
„Vzpomínám na první církevní tajemnici. To byla taková obyčejná ženská, která se tam dostala, ani nevím jak. Měla ke mně důvěru a docela upřímně mi jednou říkala: ‚Víte, já nejsem vzdělaná, já ten pravopis jako vy neumím. Já když nevím, jestli mám napsat y, nebo i, tak si to napíšu na papír a podle toho, které se mi zdá lepší, tak to napíšu.‘ Tak to byl jeden typ. Pak tam byl církevní tajemník Kozderka a ten ke mně byl vzhledem k těm mým dětem slušný. Poslední tajemnice, kterou jsem zažila, tak ta byla také velice slušná, a dokonce se se mnou rozloučila i dopisem, když odcházela. Oni na mě byli v Jablonci opravdu slušní, já si nemůžu naříkat. No a na toho semilského jsem popravdě řečeno kašlala.“
„Když jsem byla v Olešnici již několik roků, tak jsem si říkala, že sice nevím, jaké ty děti z dětského domova jsou, ale že si jedno vezmu na hlavní prázdniny a uvidíme. Šla jsem do toho s perspektivou, že buď bude chtít zůstat a zapadne, anebo nezapadne. Tak jsem to zařídila – na péči o děti to tehdy bylo docela snadné, když šlo jen o prázdniny. Pro Mirka jsem si byla hned první den, kdy skončila škola, a děti Mikuleckých přijely den po něm. Uplynulo čtrnáct dní a Mirek věděl, že má před sebou celé prázdniny. Našel si takovou chvilku, když jsem byla venku sama – nezapomenu na to, dodnes vidím to místo. Přišel a říká mně: ‚Teto, já už do dětského domova nechci, prosím tě, nech si mě. Já tě budu poslouchat a vůbec tě nebudu zlobit.‘ No, a tak bylo rozhodnuto. Zvedla jsem pak telefon, řekla jim, jak se Mirek vyjádřil a že jsem ochotná si ho nechat natrvalo.“
Životní cesta Zdenky Schubertové započala - jak sama s úsměvem připomíná - v Pekle-Lipí, vesničce v okrese Náchod. Od dětství vyrůstala v duchovním prostředí Církve československé (husitské) - CČS(H). V roce 1949 začala vyučovat československé náboženství v Hronově, kde mezi její žáky patřil i Libor Špáta - bratr pozdějšího významného dokumentaristy Jana Špáty. Nakonec se rozhodla i pro teologická studia, která absolvovala na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze. Téměř celý farářský život pak prožila ve Zlaté Olešnici. Důležitým zlomem v jejím životě byl rok 1964, kdy na olešnickou faru přivedla první dítko z dětského domova. Žila pro druhé a těžce se vyrovnávala se skutečností, že mnohé děti vyrůstají mimo vlastní domov. Postupně tak do své náruče přijala dalších sedm ratolestí, kterým pomáhala klestit si cestu životem. Během své farářské služby neměla Zdenka Schubertová ambice ovlivňovat věci tzv. nahoře. Přesto, když cítila, že jde o věci podstatné, nechyběla mezi těmi, kteří se otevřeně vyjadřovali k selháním své církve. Jejích opozičních postojů se neúspěšně snažila využít Státní bezpečnost pro získávání informací na církevní představitele. Farářka svou typickou upřímností rozčilila příslušníka Státní bezpečnosti natolik, že se již nikdy neozval. Dlouholeté přátelství s farářem Václavem Mikuleckým přivedlo Zdenku Schubertovou i do řad neformálního společenství živé víry, působícího od poloviny šedesátých let uvnitř CČS(H). Jeho členové se svým slovem a jednáním snažili zneklidňovat stojaté vody církve. Životem z Božího slova, na modlitbách a pravdivým sestoupením do vlastních hloubek usilovali o dosažení výšin. Bohatství Božího slova nabízí pro život každého z křesťanů rozličná připomenutí. Zdenku Schubertovou provázely především dva stěžejní texty Písma: „On musí růst, já však se menšit“ (J 3, 30) a „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Mk 9, 35). Farářka Zdenka Schubertová odešla v náplň věčnosti 14. prosince 2009, tedy přesně čtyři měsíce po našem rozhovoru.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
