Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Schubertová (* 1929  †︎ 2009)

• farářka Církve československé (husitské) narozená 15. března 1929

• členka společenství živé víry působícího od 60. let uvnitř Církve československé (husitské)

• opakovaně odmítla spolupráci s StB

• od roku 1964 vychovala v pěstounské péči osm dětí z dětských domovů

• na přelomu 60. a 70. let hostila na své faře ve Zlaté Olešnici církevní dětské tábory

• po celou farářskou službu se opakovaně otevřeně vyjadřovala k selháním své církve

„Máte veliký dar: hledat a vidět dobro a dobré i tam, kde to nikdo nevidí. To je veliká milost! Hleďte si toto obdarování uchovat! Ať přijdete kamkoli, hledejte vždycky nějaký bod, z kterého byste vycházela. I ten nejmizernější farář zanechá po sobě nějakou světlou stopu a té se chyťte. Na to zlé nijak nenavazujte – ani řečí. Všude začněte nejprve budovat jádro církve – dva, tři, o ně se opřete a pak můžete dál. Ano, doba není příznivá pro naši práci, ale nedejte se deprivovat projevy Božího soudu nad církví jako Lotova žena, ale hleďte kupředu, k zaslíbením, která nám Pán Bůh dal a která dosud od nás neodňal. Pán Bůh nás má tady proto, abychom druhé nesli k Pánu Ježíši. Taková služba nečeká vděčnost ani snadnost.“ Těmito slovy vyprovodil v roce 1958 farář Václav Mikulecký čerstvou absolventku Husovy československé bohoslovecké fakulty Zdenku Schubertovou do její farářské služby ve Zlaté Olešnici, kde nakonec prožila více než padesát let svého láskou k Bohu a bližním naplněného života, nežli si ji Pán 14. prosince 2009 povolal k sobě.

Životní cesta Zdenky Schubertové započala – jak sama s úsměvem připomínala – v Pekle-Lipí, vesničce v okrese Náchod. Obecnou školu absolvovala v Lipí, měšťanku v Náchodě, kde se také od roku 1944 učila dámskou krejčovou. Od dětství vyrůstala v duchovním prostředí Církve československé (husitské) – CČS(H), konkrétně v náchodské náboženské obci. Zde jí bylo dáno setkat se a duchovně růst v blízkosti dlouholetého náchodského faráře Jaroslava Hodka. Právě tato nesporná osobnost CČS(H) přivedla Zdenku Schubertovou k práci s dětmi, kterým se pak věnovala celý svůj požehnaný život. V dopise, jenž doporučoval její přijetí za učitelku náboženství, farář Hodek napsal: „Jedná se o sestru, která má velmi blízký poměr k církvi i nevšední zájem náboženský. Od dětství navštěvovala pravidelně nejenom bohoslužebná shromáždění, ale i večery Jednot mládeže. Poslední léta vypomáhá také v nedělní škole. Nikdy nevynechala jedinou biblickou hodinu, ač cesta z Lipí-Pekla do Náchoda činí pět kilometrů, a to velmi svízelného terénu. Jsou to všechno předpoklady k tomu, aby byla nadšenou hlasatelkou evangelia.“ A tak začala Zdenka Schubertová v roce 1949 vyučovat československé náboženství v Hronově, kde mezi její žáky patřil i Libor Špáta, bratr pozdějšího významného dokumentaristy Jana Špáty.

Ke konci roku 1951 byl po sporech s církevním tajemníkem – za obrovské nevole většiny náboženské obce – přeložen do Dobrušky farář Hodek. Jen několik měsíců poté stála Zdenka Schubertová před rozhodnutím, zda se vydat na studia bohosloví, nebo se nadále věnovat práci s dětmi. Na dotaz svého biskupa nakonec odpověděla: „Svou práci v církvi nekonám jen jako své zaměstnání, ale jako radostnou povinnost uloženou mi samým Bohem. Již v minulých letech jsem se zamýšlela, zda bych neměla vstoupit do kazatelského kurzu. Ale nerozhodla jsem se pro kazatelství proto, že práce s dětmi je mi ze všech úseků práce v církvi nejbližší. V letošním roce zůstanu tedy ještě v Hronově. Bude-li v příštím roce pro mne ještě tato možnost a poznám-li, že to Bůh na mně žádá, přihlásím se ke studiu.“ Stalo se tak v roce 1954 a sestru Zdenku doprovázel na pražská studia i děkovný dopis biskupa Skalického. „Diecézní rada Vám děkuje co nejsrdečněji za Vaši svědomitou a obětavou práci, kterou jste konala ve funkci učitelky náboženství. Podle posudku diecézního inspektora náboženství byla jste nejlepší učitelkou náboženství v diecézi královéhradecké. Vyslovuji naději, že zrovna tak úspěšně budete studovat na bohoslovecké fakultě v Praze.“

Vysokoškolská léta na mladé Husově československé bohoslovecké fakultě přinesla Zdence Schubertové mnohá požehnání. Vedle uznávaného profesorského triumvirátu dr. Trtík, dr. Mánek a dr. Rutrle bylo pro její další život podstatné setkání s farářem Václavem Mikuleckým. Přitahovala ji jeho opravdovost života i služby Kristu, které byla cizí jakákoliv přetvářka či povrchnost, a tak společně s mladší spolužačkou Martou Přeučilovou-Jurkovou začala Václavu Mikuleckému pomáhat s mládeží. Setkání velmi rychle přerostlo v celoživotní přátelství. Když se po krátké kazatelské službě ve Vysokém nad Jizerou ocitla Zdenka Schubertová ve Zlaté Olešnici, netrvalo dlouho a na neútulnou, leč rozsáhlou faru v Olešnici se začali sjíždět přátelé z církve s celými rodinami. Mezi časté hosty samozřejmě patřila i rodina faráře Mikuleckého. Společné setkávání se od konce šedesátých let proměnilo v pořádání církevních táborů, které vedli faráři Josef Špak, Zdeněk Svoboda a Radoslav Hobza.

Důležitým zlomem v životě farářky Zdenky Schubertové byl rok 1964, kdy na olešnickou faru přivedla první dítko z dětského domova – osmiletého Miroslava. „Když jsem byla v Olešnici již několik roků, tak jsem si říkala, že sice nevím, jaké ty děti z dětského domova jsou, ale že si jedno vezmu na hlavní prázdniny a uvidíme. Šla jsem do toho s perspektivou, že buď bude chtít zůstat a zapadne, anebo nezapadne. Tak jsem to zařídila – na péči o děti to tehdy bylo docela snadné, když šlo jen o prázdniny. Pro Mirka jsem si byla hned první den, kdy skončila škola, a děti Mikuleckých přijely den po něm. Uplynulo čtrnáct dní a Mirek věděl, že má před sebou celé prázdniny. Našel si takovou chvilku, když jsem byla venku sama – nezapomenu na to, dodnes vidím to místo. Přišel a říká mně: ‚Teto, já už do dětského domova nechci, prosím tě, nech si mě. Já tě budu poslouchat a vůbec tě nebudu zlobit.‘ No a tak bylo rozhodnuto. Zvedla jsem pak telefon, řekla jim, jak se Mirek vyjádřil a že jsem ochotná si ho nechat natrvalo.“ 

Farářka Schubertová žila pro druhé a těžce se vyrovnávala se skutečností, že mnohá dítka vyrůstají mimo vlastní domov. Postupně tak do své náruče přijala dalších sedm dětí, kterým pomáhala klestit si cestu životem. A že to v pionýrských dobách pěstounské péče a s farářským platem nebylo nic snadného, si není těžké domyslet. Jistě si v těchto chvílích připomínala již jednou zmiňovaná slova faráře Mikuleckého: „Pán Bůh nás má tady proto, abychom druhé nesli k Pánu Ježíši. Taková služba nečeká vděčnost ani snadnost.“

Během své farářské služby neměla Zdenka Schubertová ambice ovlivňovat věci tzv. nahoře. Přesto, když cítila, že jde o věci podstatné, nechyběla mezi těmi, kteří se otevřeně vyjadřovali k selháním své církve. Jejích opozičních postojů se snažila využít Státní bezpečnost, která se pokusila farářku získat ke spolupráci. „Příslušník StB se ozval a zase mě chtěl navštívit. Já jsem říkala: ‚Já vám to nemůžu zakázat, ale své postoje vůči vám jsem nezměnila a rozhodně je měnit ani nemíním.‘ On na mně chtěl nějaké informace. Oni totiž na bezpečnosti věděli, že jsem někdy v určité opozici vůči církevní vrchnosti. To se domákli, to nebylo tak nesnadné zjistit. Takže toho chtěli využít a žádali, abych jim podávala informace na patriarchu a biskupa. To jsem řekla, že ne. On že by stejně přijel. Já jsem opakovala, že zakázat mu to nemohu, ale své názory nehodlám měnit. A on na mě do telefonu zařval: ‚Vy jste ale paličatá ženská! Takovýchhle paličáků asi mnoho není!‘ No a potom už se neukázal.“

Mezi nepříjemné povinnosti, které museli duchovní v činné službě v době komunistického režimu snášet, patřily i kontakty s církevními tajemníky. Zdenka Schubertová měla v tomto ohledu až na jednu výjimku poměrně štěstí. „Vzpomínám na první církevní tajemnici. To byla taková obyčejná ženská, která se tam dostala, ani nevím jak. Měla ke mně důvěru a docela upřímně mi jednou říkala: ‚Víte, já nejsem vzdělaná, já ten pravopis jako vy neumím. Já když nevím, jestli mám napsat y, nebo i, tak si to napíšu na papír a podle toho, které se mi zdá lepší, tak to napíšu. Tak to byl jeden typ.‘ Pak tam byl církevní tajemník Kozderka a ten ke mně byl vzhledem k těm mým dětem slušný. Poslední tajemnice, kterou jsem zažila, tak ta byla také velice slušná, a dokonce se se mnou rozloučila i dopisem, když odcházela. Oni na mě byli v Jablonci opravdu slušní, já si nemůžu naříkat. No a na toho semilského jsem popravdě řečeno kašlala.“

Konflikt se zmiňovaným semilským církevním tajemníkem se rozhořel ohledně pohřebních rozloučení, která farářka Schubertová konala v tamním krematoriu, a v důsledku pro ni znamenal více než půlroční zákaz konání pohřebních obřadů. „Taky jsem měla zákaz, šlo o zákaz kázat v krematoriu. Já jsem spadala pod Jablonec a tamní církevní tajemníci vůči mně byli slušní. Ale Semily, kde je krematorium, byly v jiném okrese, a tudíž jsem pod místního církevního tajemníka nespadala. Po staré důchodkyni nastoupila do krematoria jako obřadnice manželka nebo nějaká příbuzná semilského církevního tajemníka. A jednou mi začala vykládat, že nesmím při rozloučení hovořit jako poslední, jak já jsem to chtěla a dělala. A jednou – já už jsem s hasiči a všemi řečníky byla domluvená, že jim dám přednost, aby neměli trému – přišla ta obřadnice a že nebudu hovořit jako poslední. Já jsem jí ale řekla, že jsem se všemi řečníky již domluvená, a šlo to podle mého. No a dostala jsem zákaz tam sloužit. Ten jsem musela vzít na vědomí. Tak jsem to řešila tak, že na každou kremaci jsem chodila v civilu a obřad za mě sloužil současný patriarcha Tomáš Butta, který byl v Semilech. Když už to takhle trvalo asi půl roku, tak už jsem byla rozzlobená a řekla jsem jim, že jestli ten zákaz neodvolají, tak se po obřadu ujmu slova a poděkuji účastníkům a řeknu jim, že nesmím sloužit. Vím, že tenkrát se toho chopil i Bohouš Klásek jako diecézní tajemník a řekl jim, že si tím neposloužili. Ale stejně ten zákaz trval více jak půl roku.“

Dlouholeté přátelství s farářem Václavem Mikuleckým přivedlo Zdenku Schubertovou i do řad neformálního společenství živé víry, působícího od poloviny šedesátých let uvnitř CČS(H). Tito křesťané – najdeme je ve všech církvích jak mezi duchovními, tak i mezi tzv. laiky – chtěli zůstat loajálními údy svých církví, přestože tak jejich naděje na život v odpovědnosti vůči Bohu byla nejednou narušována utilitárními zájmy, rutinou, polovičatostí a spolehnutím se na falešné opory. Vytrvale tvořili svůj život na ose třetí dimenze vztahování se k Boží autoritě. Svým slovem a jednáním se snažili zneklidňovat stojaté vody církví. Životem z Božího slova, na modlitbách a pravdivým sestoupením do vlastních hloubek usilovali o dosažení výšin.

Bohatství Božího slova nabízí pro život každého z křesťanů rozličná připomenutí. Farářku Zdenku Schubertovou provázely především dva stěžejní texty Písma: „On musí růst, já však se menšit“ (J 3, 30) a „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech“ (Mk 9, 35). I na základě těchto veršů si tak celý život připomínala své poslání: „Jsem tady od toho, abych žila pro druhé, což ale není žádná moje zásluha. Mně Bůh dal příležitost pomáhat dětem a já to neberu jako nějakou zásluhu, ale jako naplnění a využití mých obdarování.“

Farářka Zdenka Schubertová odešla v náplň věčnosti 14. prosince 2009, tedy přesně čtyři měsíce po našem rozhovoru.