„A potom v roce 1978 jsme se dostali poprvé do staré vlasti. Museli jsme si zažádat o víza a já jsem potom jela se svými dětmi a manželem do Kraslic a pak na Hoi. A na Hoi, na té náhorní plošině, byla všechna hospodářství srovnána se zemí. Nic už tam nestálo, všechno bylo srovnáno se zemí.“
„A potom po nějaké době jsme se dozvěděli, že dědeček zemřel, a přivezli ho potom v zinkové rakvi v doprovodu dvou ozbrojených vojáků. Ta cínová rakev byla převázaná koženými řemeny a my jsme chtěli, aby byl pohřben ve Frankenhammeru [dnes Liboc v Kraslicích], a vezli jsme ho na žebřiňáku. Přidali se k nám ještě další smuteční hosté. A pořád někdo kontroloval ty řemeny, jestli jsme tu rakev otevřeli, nebo ne. Moje babička pořád říkala: ‚To přeci není možné, Moritz byl přece o hodně větší, ten by se do takové malé rakve nevešel!‘ A potom ho v nepřítomnosti duchovního prostě zahrabali někde ve Frankenhammeru poblíž márnice. Strýc si potom pomocí kroků zapamatoval to místo, kde případně mohl být pochován, kdybychom tam měli někdy zase přijít, abychom věděli, kde ho vůbec zahrabali.“
„No a pak jsme museli také do tábora, do Kraslic. Byli jsme tam nějakou dobu a směli jsme si tam pochopitelně vzít jen něco, tolik a tolik kilo na člověka. A potom nás naložili do dobytčáku s tou bednou, bez oken, a nevěděli jsme, kam pojedeme. Pak se to rozjelo a pak se otevřely dveře a bylo nám řečeno, že jsme v Norimberku. Přišli lidé od Červeného kříže a podali nám polévku, teplou polévku, a pak se jelo dál do Würzburgu, a sice do rozbombardovaného Würzburgu, zase do tábora. Předtím nás v jedné místnosti nahé, všechny v jedné místnosti, Američané postříkali DDT kvůli dezinfekci a potom jsme strávili čtyři týdny ve Würzburgu. Hladoví ve vybombardovaném Würzburgu, všechno bezútěšné. A pak jsme se dostali do Goldbachu u Aschaffenburgu do tělocvičny a spali jsme na slamácích. Byli tam samí traumatizovaní lidé bez perspektivy.“
Margit Schödlbauer se narodila 18. srpna 1939 v Kraslicích (německy Graslitz) jako dcera drážního úředníka a amatérského malíře Arthura Hüttela a jeho manželky Franzisky, rozené Sandnerové. Šest neděl po jejím narození s ní rodiče utekli do Saska, protože otec se chtěl vyhnout československé mobilizaci, a vrátili se až na podzim 1938 po záboru Sudet. Malá Margit žila v Oloví (Bleistadt), kde také začala navštěvovat německou školu, na sklonku války si ji vzal k sobě dědeček Moritz Sandner, na statek u obce Mlýnská (Konstadt). Na statku pracovali dva polští váleční zajatci, se kterými rodina vycházela dobře. Otec bojoval s wehrmachtem na Balkáně, dostal malárii a vrátil se domů po skončení války. V dubnu 1945 přijeli američtí vojáci, u rodinného domu probíhala demarkační linie mezi americkou a sovětskou zónu. Na statek záhy přišli čeští komisaři, zabavili potraviny a rodina nesměla nakládat se svým majetkem. Moritz Sandner byl na podzim předvolán na komisariát. Byl internován v nedaleké Rotavě (Rothau) a v Jindřichovicích (Heinrichsgrün). Domů se vrátil až mrtvý v rakvi a pohřben byl na neoznačeném místě bez ceremonií. Zbytek rodiny byl 25. května 1946 přes tábor v Kraslicích odsunut do americké zóny Německa v dobytčích vagonech, ve Würzburgu je dezinfikovali DDT. Matka nejprve pracovala jako posluhovačka v židovské rodině, která čekala na vycestování do USA, otec maloval obrázky a vyměňoval je za jídlo. V roce 1950 se rodičům narodila ještě druhá dcera. Rodina se nakonec usadila v Lichtenfelsu, kde Margit vystudovala na drogistku, a v roce 1961 se vdala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
