František Schnurmacher

„Odjeli jsme do Terezína, vagonovali jsme v Klatovech na nádraží. Trvalo to dost dlouho, jelo to špatně, přes Prahu. A vždycky se na slepých kolejích počkalo, než nás pustili dál. A naše stará teta Anna se už ve vlaku zbláznila a při vyvagonování na nádraží v Bohušovicích, tehdy ještě nebyla vlečka do Terezína, tak se vyvagonovalo v Bohušovicích, tak teta na nádraží viděla tu spoustu lidí. Vedl jsem ji pod paží a ona říkala: ‚Předběhni ty husy. Vrať je, vždyť to jsou všechno husy!‘ A oni to byli lidi. Říkal jsem tetě: ‚Ony se se ty husy vrátí.‘ Viděli jsme, že se pomátla. Šla z transportu v Terezíně hned na takzvanou marodku.“

„Jednou se u nás stalo, že si esesáci udili vepřové maso v udírně v kuchyni. Nevím, kde k němu přišli. Pak přišli na to, že jim jeden kus masa schází. Pochopitelně to ukradli vězňové, to je samozřejmé. Byla z toho v lágru veliká aféra. Určitě to ukradli oni. A nám všem musel prohlídnout dentista zuby, jestli není v dírce mezi nimi uzeného masa. Nebyl, nebyl. Tak starý rozhodl, říkali jsme mu Rákoska, pořád chodil s rákoskou a tloukl do obličeje a do hlavy, byl to takový hulvát, tramvaják z Frankfurtu nad Rýnem. Starý řekl, že když se nepřihlásí ten dotyčný, který to udělal, tak nechá oběsit deset lidí a celému lágru nechá vypumpovat žaludek. Začali opravdu pumpovat žaludky, vypumpovali jich deset, dvacet, nenašlo se nic.“

„Byly i mezi těmi esesáky někdy rozdíly. Některý byl zlý a některý moc zlý. Ale abych řekl pravdu, za těch deset měsíců, co jsem sloužil ve Schwarzheide, jsem poznal dva esesáky, slovy dva, kteří ani nebyli esesáci. Byli to vojáci ranění na frontě, které převlékli do esesáckých uniforem na hlídání vězňů. Jednomu jsme říkali Sorboňák, poněvadž jsme se od něj dozvěděli, že studoval na Sorbonně v Paříži. Netloukl nás, nenadával nám, netykal nám a obstál. Takže nejde říci, že by se k nám tak nemohli chovat ostatní. Pak za námi přišel takový malý vojáček, docela roztomilý chlapec, jmenoval se Höhne. Byl to Bavorák. Nejenže nás netloukl, nejenže nám nenadával, ale když někde ukradl nebo sehnal půlku chleba, tak nám ji donesl do komanda.“

„Jelikož ale 12. června 1944 vyšlo v Berlíně nařízení o totálním nasazení vězňů, poněvadž oni už měli zřejmě nedostatek pracovních sil, tak byla naše likvidace odložená. A začaly selekce a ten pověstný doktor Mengele měl plné ruce práce. On nás selektoval, byl jsem před ním třikrát. Vždycky jsem se musel svléct donahata. On si nás nechal prohlížet a říkal –Gut, gut. Jednoho poslal vlevo, jednoho vpravo. Žádný jsme nevěděli co a jak. Tak nás vyselektoval tisíc práceschopných mladých mužů. Byli jsme určení na práci do Německa. To bylo to, co mě zachránilo před zaplynováním, a že jsem se stal účastníkem prvního živého transportu, který vůbec z Osvětimi odešel. Před námi žádný živý transport neodešel. Buď tam ti lidi vymřeli, nebo šli přes komoru. Pak Mengele vyselektoval pět set žen. Byla mezi nimi moje sestra a žena. Vyselektoval ještě pět set chlapců a to ostatní, v čemž byla moje druhá sestra, švagr a maminka, šlo asi 10. července do plynu.“

„Ujišťuji vás, že to bylo další strašné rozčarování, poněvadž jsme věděli, že Auschwitz je něco špatného. Neměli jsme konkrétní zprávy. Tam to zastavilo, utrhaly se plomby z vagónu, protože jsme byli zablokovaní. A do vagónů se vřítily přízraky. Bych řekl – lidi šílenci, fanatici. Byli to ponejvíc Poláci, vězňové s holemi. Tloukli nás hlava nehlava, mladého, starého, tenkého, tlustého. Řvali, křičeli, úmyslně dělali paniku. Byla jedna hodina v noci, mráz. A tímto způsobem vyháněli nás z vagónů a řadili do pětistupu. Co bych vám říkal, to bylo peklo.“