Margareta Schmitt

„Pak jsme museli věci odevzdávat. Lyže, další věci, pak přišly na řadu hudební nástroje. A já jsem měla tahací harmoniku, učila jsem se na ni teprve dva roky. A tak jsem si řekla, že ne, tu neodevzdám. Dostanu ji za hranice. Vždycky jsme s pár lidma přecházeli hranice a něco jsme si přenášeli. Třeba můj kočárek pro panenky a spoustu povlečení – šup s tím přes hranici. S kočárkem pro panenku jsem šla sama přes celnici tam nahoře v Plesné a pak jsme to přivezli sestře naší posluhovačky, to znamená k těm Sintům a Romům tam. Tam ona bydlela. A všechno jsme tam přivezli. A už nás bylo docela dost lidí, i moje teta, chodilo se večer. A jednou jsem si takhle řekla, že dneska si beru s sebou tahací harmoniku. A večer už tam bylo několik lidí. Vzala jsem si svoji harmoniku, šli jsme po louce a nahoru okolo nádraží ve Šnekách, a tam se v lese střílelo. Ouha, myslím si. Ne, dál už nepůjdu. A tam jsem stála u studánky a ponořila do ní svoji harmoniku. Protože kdyby mě chytili, už bych ho musela odevzdat. Tak jsem utopila svůj akordeon. Vždycky jsem se chtěla podívat na tu louku, jestli tam ještě je. Když tam dneska půjdu, tak se tam podívám... A tak jsme to všechno přenášeli. A čeští vojáci nás nezatýkali. Když přišli, tak jenom stříleli do vzduchu, my jsme museli zastavit a oni nám všechno vzali a poslali nás zase domů. Nechávali si všechno, co jsme chtěli převézt.“

„Ono to ostřelování trvalo čtrnáct dní. Byli jsme ve sklepě, za starých časů měli lidé sklepy na brambory, na uhlí. Všechno bylo zakryté a my jsme tam bydleli. A vždycky jsme šli jenom nahoru pro něco. A protože on vyvěsil bílou vlajku, tak už když jsme byli ve sklepě, tak jsme slyšeli zzzzzzzzzzz a už jsme věděli, že to jde přes dům, na Plesnou. Tehdy byla Plesná ostřelována. A proto přišla sestra o život. Ale u nás ve Šnekách ne, nás zachránila ta bílá vlajka.“