„Vzpomínám si, že jsem měla jednu plastové uzavřené boty. Strašně jsem je chtěla, jenže v obchodě měly jen velikosti na menší děti, než jsem byla v té době já. Ve vesnici, kde žili někteří příbuzní z otcovy strany, pracovala jedna moje teta v obchodě s oblečením a botami. Tam takové gumové boty měli. Opět byl ale problém s velikostí. Měla jsem ale taky jednoho strýce, který si uměl poradit prakticky se vším. Řekl tetě: ‚Přines mi ty boty a já je předělám tak, aby jí seděly.‘ Jak by to asi mohl udělat, aby se ty boty zvětšily…? Myslela jsem si, že si z nás utahuje, protože to byl velký šprýmař. Nicméně, teda přinesla rovnou tři páry bot. Jedny modré, jedny žluté a jedny bílé. Můj strýc hodil všechny tři páry do tlakového hrnce s vodou a přikryl je pokličkou. Pamatuji si, jak jsem začala křičet. Když uplynulo pár minut a boty se už chvíli vařily ve vodě, vzpomínám si, že je vyndal a společně s mým otcem chytili každou botu jeden za patu a druhý za špičku a natahovali je tak dlouho, až se dostali na moji velikost. Když boty vychladly, byli akorát. Jen vypadaly tak trochu jako lodě, protože byly úplně prohnuté. To mi ale bylo jedno, protože jsem měla své plastové boty. Byla jsem nejšťastnější na světě a nosila jsem je strašně dlouho. Když mi začaly být malé, ustřihla jsem špičku, aby mě netlačily a mohla jsem je dál nosit.“
„Jeden z těch veřejných lynčů, kterých jsem byla také obětí, mířil primárně na Néstora Rodrígueze Lobainu. V té době už byly mé dceři takové dva nebo tři roky a bylo to něco strašlivého. Byli jsme v bytovém domě… Néstor bydlel ve třetím nebo čtvrtém patře a ti lidé po nás nahoru házeli kameny. Rozbili okna a dokonce i dveře od balkónu. Přesunuli jsme se z obývacího pokoje do kuchyně, kde jsem posadila dcerku na stůl. Když v tom přilétl zezadu kámen… nevím, jak to ti lidé dokázali, ale proletěl kuchyní a minul hlavu mojí dcery jen o malý kousek. Neměla jsem čas zareagovat. Stačilo pár centimetrů, a klidně mohli mou dceru nebo mě zabít kamenem hozeným do hlavy.“
„S naší dcerou se nám přihodila hrozná věc. Narodila se s vadou sluchu a kvůli tomu se nemohla naučit mluvit. Potřebovala ušní implantát, který ji voperovali až po několika letech tvrdé bitvy. Během šesti dlouhých let jsme na střídačku jezdili její otec a já do Havany, kde jsme pro ní žádali operaci. Vždycky nám řekli, že jsme na nějakém seznamu, ale jelikož pocházíme z venkova, šance na to, že se na nás dostane, je menší. Když jí bylo šest let, už jsme to nemohli vydržet. Tehdy za mnou přišla jedna sestřička v nemocnici a povídá mi: ‚Vídám vás tady už léta a je mi to moc líto.‘ – ‚Co je vám líto?‘ – ‚Víte, proč vaše dcera nemůže na operaci?‘ – ‚Proč?‘ – ‚Protože její rodiče jsou kontrarevolucionáři. Kvůli tomu nemá nárok na operaci.‘ To mě strašně rozčílilo, naprosto mě to šokovalo. Při další návštěvě nemocnice jsem jim řekla, že jestli nebudou operovat mou dceru, jsme celá rodina připravení vzít si transparenty, postavit se na Náměstí revoluce, a stát tam až do chvíle, kdy nezačnou operovat. Nevím, komu ta doktorka zavolala, ale najednou jsme dostali termín a dcera mohla jít na operaci. Bylo to přesně 13. září 2013. Jenže ona už tehdy byla moc velká. Moje dcera se stále nenaučila, protože se na operaci dostala až příliš pozdě.“
Yuliesky Sánchez Rodríguez se narodila 12. května 1985 v Biránu, malém městečku ležícím na půl cesty mezi Holguínem a Santiagem de Cuba, které vešlo do dějin jako rodiště obou bratrů Castrových. Po vítězství revoluce prošlo významnou proměnou. Na místo proudily pracovní oddíly a stavební odborníci z celé země, aby započaly výstavbu nových bytových domů, do kterých se následně sestěhovali tamní venkované. Následně se pokračovalo se stavbou vodní nádrže, zřídila se pošta a mnoho dalších institucí. To všechno mělo za následek totální oddanost, kterou místní lidé chovali jak k revolučnímu procesu, tak především k osobě Fidela Castra. Pro samotnou Yuliesky je ale Birán nejubožejším místem na Kubě. Chybí spojení s okolním světem, mladí před sebou nevidí žádnou budoucnost a často končí jako alkoholici, městečko je plné zlodějů a nemocí, které se tu musí většinou léčit volně rostoucími bylinkami, protože léků je nedostatek. To platí o lékařské péči obecně. Po vychození základní školy chtěla Yuliesky do armády, jenže se jí nepodařilo projít zkouškami. Skončila tedy na škole pro instruktory uměleckých disciplín v Holguínu, kde se zaměřovala na tanec. Podobné školy se soustředili na východu umělců, kteří se měli v souladu s oficiální ideologií podílet na východě budoucích generací. Během studia se musela potýkat s nedostatkem peněz, což řešila mimo jiné výrobou a následným prodejem cukrovinek z tamarindu, který rostl na pozemcích v blízkosti školy. Studium nakonec dokončila v Santiagu de Cuba, kam se přestěhovala, aby mohla bydlet s rodiči svého otčíma, což pro ni znamenalo větší svobodu a také více jídla. Jejím přáním bylo pracovat v Santiagu i po skončení školy, jenže podle zákonů se musela vrátit do místa svého bydliště, kde se měla nejprve pět let věnovat uměleckému vzdělávání dětí a mládeže, a až poté jí mohl být udělen její titul. Odpracovat zmíněných pět let v Biránu se ale stalo nemožným úkolem kvůli vztahu s Rolandem Rodríguezem Lobainou. Ten se angažoval v opozici, což vedlo k propuštění Yuliesky. Kubánské úřady se zároveň snažili Rolanda v očích její rodiny co nejvíce očernit, což se podařilo do té míry, že se oba mladí lidé museli přestěhovat do Baracoy. Tam se Yuliesky stala společně s rodinou Rodríguezových obětí mnoha veřejných lynčů. Její aktivity v opozičním hnutí se podepsaly i na jejich dceři, které byla systematicky upírána možnost operace, která mohla řešit její problémy se sluchem. Děvčátko nakonec odoperovali, když oba rodiče hrozili veřejným protestem v Havaně. Bylo ale pozdě. Dítě dodnes nemluví. Yuliesky v současnosti pracuje jako nezávislá novinářka, snažící se zachytit společenskou realitu na Kubě a utrpení tamních obyvatel.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
