Martina Samková

* 1964

  • „A najednou vypuklo něco úplně apokalyptického! Já jsem byla v divadle, když se odehrávaly ty demonstrace. A od té doby jsem vlastně přejížděla z vinohradského divadla do Disku, do dalších divadel – a to nepřetržitě až do neděle, kdy jsem se vrátila domů a měla jsem stohy a stohy a stohy papírů, protože tenkrát ta komunikace nebyla jednoduchá, protože byly jenom psací stroje. Dneska už je to úplně na jiné bázi. A v neděli jsem přijela do Plzně, a tady se nedělo vůbec nic. Tady nikdo nic nevěděl.“

  • „A tam bylo to, že vlastně nechtěli pustit dělníky ze Škodovky. A tuším, že ta stávka byla od dvanácti do dvou hodin. A my jsme furt čekali u těch mikrofonů. A bylo tam totálně narvané náměstí, přilehlé ulice, prostě špendlík by nepropadl. A teď já si furt říkám: ‚Pane Bože, pane Bože, dej, ať ti dělníci…‘ A tam byl Pepíno Bernard tenkrát, miláček. A vím, že to byl taky bojovník. Takový Marat, Robespierre, Dante a statečné Lví srdce dohromady. A on skutečně v té Škodovce… Ví Bůh, co tam dělal, protože já neměla čas ho sledovat. Já byla zase v jiné buňce, na jiné frontě, v jiné bojové linii. A říkám: ‚Pane Bože, dej tomu Pepíkovi sílu, ať vyvede ty ovečky za ty brány všech těch ocelí a matek.‘ No, a vypadalo to, že to prostě nedají. A najednou někdo přiběhl – mám úplně husí kůži, jenom o tom mluvím – a křičel: ‚Škodováci jdou!‘ A teď jsem měla radost, ale na druhou stranu jsem si říkala: ‚Pane Bože, ale co budeme dělat? Kam dáme, já nevím, pět, deset nebo patnáct tisíc škodováků, když tam vůbec není prostor?‘ Tak jsem vzala mikrofon a ztišila jsem to náměstí. Tam jsem přesně pochopila, že kdyby někdo řekl ‚defenestrace‘, tak ti lidi šli. Tam jsem si přesně vzpomněla, co ten Hitler, co vůbec tihle šílenci dokážou udělat s davem. Jak velmi málo stačí k tomu, zblbnout lidi, zblbnout dav, něco vykřiknout – a ti lidi jdou. To náměstí ztichlo. Já vím, že jsem říkala, ať udělají koridor, protože naši škodováci jdou za námi. Tam bylo naprosté ticho, naprosté ticho. A najednou jak Blaničtí rytíři šel nekonečný roj těch naprosto nadšených škodováků. Nedošlo k jedinému incidentu. Tam nebyly sanitky, nebylo to nijak zajištěné, nebylo nic. A to bylo něco, co se nedá popsat.“

  • „Volala mi úplně nadšená Máša Caltová, jestli bych nechtěla hrát, že mě pan Smoček chce do nějaké hry. Něco s alejí, já [už] si to nepamatuji. A já jsem řekla: ‚No, to je super! To je bezvadné! Zase na jeviště zpátky! Krása!‘ No, a když byl asi týden před zkouškami, tak byla vyvolená, chudák, opět Máša Caltová, aby mi oznámila, že to nebudu hrát. Že to bude hrát Jana Matiášková a že vlastně už nikdy nebudu hrát v plzeňském Divadle J. K. Tyla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 14.08.2018

    (audio)
    délka: 02:07:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Buď je tam ego, nebo je tam duše

Martina Samková
Martina Samková
zdroj: Archiv pamětnice

Martina Samková se narodila 26. července 1964 v Karlových Varech herci Jiřímu Samkovi a herečce Dagmar Neblechové. Od dětství byla předurčena k herecké dráze. Skvěle ovládala umění recitace a napodruhé se dostala na pražskou konzervatoř. V roce 1984 hrála ještě jako studentka v olomouckém divadle. Studia zakončila na plzeňské konzervatoři, v Plzni pak rovnou nastoupila do angažmá. O víkendu po zásahu na Národní třídě 17. listopadu se ocitla v Praze a v neděli 19. listopadu přivezla z metropole prohlášení rodící se revoluce, které pak šířila v Plzni. Od úterý 21. listopadu se účastnila demonstrací na plzeňském náměstí. Vzpomíná na generální stávku 27. listopadu a na příchod zástupu dělníků ze Škodovky. V roce 1990 byla vyhozena z Divadla J. K. Tyla, a tak se věnovala péči o své dvě dcery. Následně pracovala v redakci, ve fabrice a v neziskové organizaci. Nakonec se vrátila ke své profesi a začala hrát v plzeňském divadle Dialog. V současné době se věnuje učitelství literárně-dramatického oboru v Horšovském Týně a ve Stodě.