Hanuš Salz

„Moraváci už začali (z lágru – pozn. ed.) utíkat, protože hranice Protektorátu byla velmi blízko. Když už jich bylo moc, protože možná polovina celého osazenstva tábora byla z Moravy, tak velitel tábora jednou na apelu prohlásil, že jestli ještě někdo uprchne, dá všechny postřílet. A postavil tam dva nebo čtyři kulomety do každého rohu. Tak já jsem nečekal (a taky utekl – pozn. ed.). Měl jsem štěstí, že moje spolužačka a velká kamarádka – než jsme se (s rodinou – pozn. ed.) odstěhovali do Sušice, bydleli jsme v jednom domě – byla zaměstnaná na policejním ředitelství v Plzni a propašovala mi fingovanou propustku, která byla třeba k přechodu hranic. Postoloprty byly takzvaně v Sudetengau, Sudetské župě, to znamená říšskoněmecké území. Do Protektorátu byla třeba zvláštní propustka. Jinak žádné doklady jsem neměl, ty nám sebrali, když nás zavřeli. Ale risknul jsem to, protože na hranicích už byli staří dědkové, mladší museli jít na frontu. Spoléhal jsem na jejich laxnost. Skutečně se mi podařilo projet lokálkou jen na základě propustky z Postoloprt do Loun. Doufal jsem, že z Loun dojedu do Plzně. V Lounech se mne už ujali čeští železničáři. Protože říkali, že někdy chodí i německá policie nebo gestapo prohlížet vlaky, tak mne vzali do služebního vozu. Samozřejmě, o nějaké jízdence se vůbec nemluvilo.“

„Vydal jsem se na kole 5. května 1945 (do Plzně – pozn. ed.). Není to tak daleko, jel jsem zase po liduprázdné silnici až na téčko v Plzni na Lochotíně, kde je dneska lékařská fakulta. Tehdy tam byl lazaret ve dvou budovách, mezi tím byl příjezd silnice Plzeň-Žatec. A tam byla dnes už neexistující restaurace, kterou obsadili Hitlerjugend, haranti od 12 do 16 let, které Hitler ozbrojil, dal jim helmy, samopaly a pušky. A ti mne zadrželi. Pak jsem si to vyčítal, znal jsem to tam samozřejmě velice dobře, mohl jsem se jim úplně vyhnout postranními cestami polními v prostoru dnešní Fakultní nemocnice v Plzni. Ale já jsem nevěděl, že tam takhle číhají. Naštěstí jsem měl na sobě jenom tričko, roztrhané tenisky a trenýrky a v nich kapesník. Hitlerjugend mi ukázali, že jenom kdybych měl nůž, tak by mne to stálo (život – pozn. ed.), sáhli si dlaní pod hrdlo… Potom mně k mému překvapení řekli, že dál k Plzni už jsou naši čeští policajti. Tak to bylo takový dosti napínavý.“