Mgr. Marie Šafandová

„Další byl řezník, který hmotně podporoval odboj. Byl to správný řezník, takový udělaný pořízek, který se nikoho nebál, ale také moc neuvažoval dopředu. Když Němci přišli na to, že podporuje domácí odboj, česká policie se to samozřejmě dozvěděla a řezníka varovala, aby zmizel. Neposlechl, až si pro něj gestapo opravdu přišlo. Zaplatil za to životem. Když jej začali mlátit, tak židlí podepřel dveře a sám zmlátil všechny, kdo tam byli. Až když viděl, že je konec, tak sebral jejich pistoli, kterou se zastřelil.“

„No a na tom konci války se maminka se mnou vrátila do Plzně a ten dům byl vedle bývalé školy. A v té škole byli ubytovaní američtí vojáci. I když nám rozmlátili Škodovku, nádraží a ledasco jiného, tak jsme je velmi vítali, protože tehdy nám opravdu nesli svobodu. Byli vstřícní a dost kamarádští. V Plzni bydlel můj strýc, který byl cukrář, a oni sice měli potravy dostatek a logistika armády byla skvěle zařízená, ale čerstvé jídlo rádi zaměnili za konzervy. Strýc se, ačkoli neuměl anglicky, s jedním vojákem přátelil, až do smrti si psali a dokonce se v dalších letech i navštěvovali. Maminka anglicky také nemluvila, ale vojáci vždycky čekali, až se mnou půjde ven, protože jsem tehdy byla dvouleté blonďaté dítě, a ta bývají roztomilá. Vždycky na mě čekali a nosili mi čokoládu. Pamatuji si, že mi maminka říkala takový příběh, že mě držela na rukou a přišel černoch. Měla jsem pocit, že je špinavý, tak jsem si naslinila prst a sáhla jsem mu na tvář, jestli je opravdu špinavý. Maminka mu nemohla nic vysvětlit, jen to říkala tátovi.“