„On potom byl nasazený do výsadku na Krétu. Ale ty padáky pro výsadky se dělaly v obsazené Belgii a protože se zde Němci chovali taky velmi ošklivě, tak oni se jim taky pomstili a dělali zmetky. Říkal, že v průměru každý čtvrtý padák se neotevřel. Měl štěstí, přežil a odtud jej transportovali do severní Afriky. Zde byl raněný a dostal se do amerického zajetí. Říkal, že se v životě neměl tak dobře, jako v tom americkém zajetí. Byli sice zavření v lágru, ale když si chtěli nalajnovat hřiště a neměli vápno, tak si ho nalajnovali cukrem. O tom se nám ani nezdálo. K jídlu pak dokázal sníst i patnáct vajec. Takhle krásně se chovali k zajatcům do té doby, než se skutečně přesvědčili, že existují koncentrační tábory a že tahleta zvěrstva opravdu jsou.“
„Další byl řezník, který hmotně podporoval odboj. Byl to správný řezník, takový udělaný pořízek, který se nikoho nebál, ale také moc neuvažoval dopředu. Když Němci přišli na to, že podporuje domácí odboj, česká policie se to samozřejmě dozvěděla a řezníka varovala, aby zmizel. Neposlechl, až si pro něj gestapo opravdu přišlo. Zaplatil za to životem. Když jej začali mlátit, tak židlí podepřel dveře a sám zmlátil všechny, kdo tam byli. Až když viděl, že je konec, tak sebral jejich pistoli, kterou se zastřelil.“
„No a na tom konci války se maminka se mnou vrátila do Plzně a ten dům byl vedle bývalé školy. A v té škole byli ubytovaní američtí vojáci. I když nám rozmlátili Škodovku, nádraží a ledasco jiného, tak jsme je velmi vítali, protože tehdy nám opravdu nesli svobodu. Byli vstřícní a dost kamarádští. V Plzni bydlel můj strýc, který byl cukrář, a oni sice měli potravy dostatek a logistika armády byla skvěle zařízená, ale čerstvé jídlo rádi zaměnili za konzervy. Strýc se, ačkoli neuměl anglicky, s jedním vojákem přátelil, až do smrti si psali a dokonce se v dalších letech i navštěvovali. Maminka anglicky také nemluvila, ale vojáci vždycky čekali, až se mnou půjde ven, protože jsem tehdy byla dvouleté blonďaté dítě, a ta bývají roztomilá. Vždycky na mě čekali a nosili mi čokoládu. Pamatuji si, že mi maminka říkala takový příběh, že mě držela na rukou a přišel černoch. Měla jsem pocit, že je špinavý, tak jsem si naslinila prst a sáhla jsem mu na tvář, jestli je opravdu špinavý. Maminka mu nemohla nic vysvětlit, jen to říkala tátovi.“
Marie Šafandová, rozená Dvořáková, se narodila 16. března 1943 v Plzni, kde její otec po odchodu z pohraničí vykonával funkci policisty a zároveň měl napojení na domácí odboj. Po osvobození americkou armádou v květnu 1945 udržovala rodina vřelé vztahy s americkými vojáky. Krátce nato povolaly československé úřady otce pamětnice do Mariánských Lázní, kde měl vykonávat funkci styčného důstojníka s americkou armádou. V roce 1946 nastoupila Marie Šafandová na základní školu a po jejím absolvování se přihlásila na střední pedagogickou školu v Chebu. V roce 1960 se vdala, ve studiích se nicméně rozhodla pokračovat i poté a v následujících letech úspěšně absolvovala Pedagogickou fakultu v Plzni a později Přírodovědnou fakultu v Praze na UK. Působila jako učitelka biologie na základních školách v Lázních Kynžvart a v Mariánských Lázních. V 70. letech nastoupila jako vyučující na škole pro zahraniční studenty, kteří se připravovali na studium na českých vysokých školách. Pedagogickou činnost vykonávala až do odchodu do důchodu v roce 2006. V době natáčení (2023) žila pamětnice v Mariánských Lázních a aktivně působila jako průvodkyně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
