docent PhDr. Mireia Ryšková

„Režim usiloval o to, aby církev nebyla jinde než v kostele, protože tam ji mohl dobře sledovat. Kněží byli pod značným tlakem církevního tajemníka a byli sledovaní. Bylo nebezpečné se s nimi víc stýkat, protože to hned věděla StB [Státní bezpečnost]. Myslím si, že idea našich komunistických ideologů byla, že ty babky vymřou, a když jim ten prostor nechají, že to je ta deklarovaná svoboda náboženského vyznání. Mladé lidi tam v podstatě neměli pustit. Nevycházela prakticky žádná náboženská literatura, anebo ve velmi omezené míře. Výuka náboženství byla velmi sledovaná a neodehrávala se na farách, ale na školách, kde byla velká kontrola. Rodiče tam nechtěli děti přihlásit, protože to šlo přes ředitelství. A myšlenky druhého vatikánského koncilu se k nám přes média nemohly moc dostat. Navíc většina kněží, nemám ráda slovo progresivní, ale kteří měli smysl pro vývoj světa, jako byl Zvěřina nebo Mádr, seděli v kriminále. Pustili je až v roce 1965. Tím pádem možnost projít vývojem, kterým procházela církev minimálně v Evropě nebo v západním světě, to bylo u nás jenom útržkovitě. Jediné, co z toho zbylo, když to hodně zjednoduším, že se obrátil oltář. Došlo ke změně liturgie, to znamená, že do liturgie vstoupil národní jazyk a celebrovalo se směrem k lidu.“

„Bratr mého táty, můj strýc, byl v roce 1951 zavřený. Byl sekretářem biskupa v Olomouci a v rámci akce proti církvi byl zavřený na deset let, respektive deset let strávil v kriminále. Pustili ho v roce 1960 a vrátil se domů k otci, který žil u Hranic na Moravě. Chvíli pracoval jako cestář, pak ho vzala k sobě do Ostravy jeho sestra. Po návratu z vězení byl na pokraji fyzických sil. Ke staříčkovi jsme jezdili o prázdninách a měla jsem možnost setkat se tam i se strýcem. Dost mě ovlivnil. Ne že bych byla někdy nevěřící. Mě i sestru už v porodnici pokřtili. A rodiče se mnou chodili do mých pěti let do kostela. Když jsem ale měla možnost chodit do náboženství, nechtěli to. Nestáli o další konflikt, a hlavně mě jako dítě nechtěli vystavovat posměchu nebo pronásledování. Strýc mi tenkrát věnoval katechismus, který jsem horlivě četla. I doma jsme měli po maminčině mamince různé modlitební knížky. Křesťanství mě formovalo a přitahovalo od dětství, i když jsem neměla možnost se s ním blíže seznamovat, protože do kostela jsme chodili jen o prázdninách u příbuzných na Moravě. Chodila jsem tam ráda a připadalo mi to důležité. Věřila jsem vždycky, akorát jsem to nemohla naplno praktikovat. V osmnácti letech jsem se rozhodla a začala jsem do kostela chodit i přes nesouhlas mámy, která měla strach. Táta mě v tomto směru hájil.“

„My jsme jako generace vzali na vědomí, že komunismus tady bude navždy, a že se v tom musíme naučit fungovat tak, abychom si zachovali důstojnost a abychom žili slušný život podle svého svědomí. Na druhé straně jsme v té společnosti museli nějak fungovat. Patřili jsme ke generaci, která, na rozdíl od těch, kteří se v roce 1968 veřejně angažovali a pak skončili v kotelnách, normálně vystudovala. Chtěli jsme se tím i živit a uplatnit. Červenou čarou, kterou jsem nehodlala překročit, i kdyby mě to stálo zaměstnání, pro mě byl vstup do komunistické strany. To nepřipadalo v úvahu.“

„Odeon, to byl fenomén, který se dá těžko popsat. Bylo to založeno na obrovské důvěře, protože samozřejmě jsme v redakci pracovali s lidmi, kteří nesměli publikovat a publikovali pod cizímu jmény. To bylo v celé redakci, nejen v té naší malé [výtvarné] redakci. Redaktoři to samozřejmě věděli a všichni mlčeli. Všichni to kryli, protože jednak šlo o hodnoty těch knih, které se vydávaly, a jednak šlo o to, aby ti lidé měli z čeho žít. Pro mnoho z nich to byl jeden z mála způsobů, jak se mohli živit, když je režim nechtěl nikde zaměstnat. Život tam byl někdy plný zábavných momentů, například, když se do administrativy přijímala nová síla a tou se stala dcera profesora Hejdánka. A to bylo už po Chartě! Pracovnice kádrového oddělení na to nějak nepřišla, takže ji přijali a ona tam vydržela. A takové věci se tam děly.“