Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

docent PhDr. Mireia Ryšková (* 1951)

• narozena 13. dubna 1951 v Praze v rodině právníka

• strýc Josef Ryška odsouzen v procesech s církví ke dvanácti rokům vězení

• otec kvůli tomu musel odejít z postu v zahraničním obchodu

• absolvovala francouzštinu a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• studovala katolickou teologii v tajných seminářích organizovaných salesiány

• vedla ilegální společenství a studijní skupiny katolické mládeže

• patnáct let pracovala ve výtvarné redakci nakladatelství Odeon v Praze

• v osmdesátých letech studovala tajně biblistiku ve východoněmeckém Erfurtu

• po pádu komunistické totality získala doktorát a poté titul docent v oboru teologie

• učila biblistiku mimo jiné na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 2023 dělala hospodyni na faře v městské části Prahy Dolní Počernice

Od dětství ji přitahovalo poznání toho, co člověka přesahuje. Aniž by ji k tomu někdo příliš vedl, uvěřila v existenci Boha. V šestnácti letech si poprvé uvědomila, že touží studovat teologii a být vysvěcena na kněze. „Samozřejmě jsem věděla, že to není možné,“ říká Mireia Ryšková.

Katolická církev svěcení žen zakazovala ještě na začátku 21. století. V komunistickém Československu žena nemohla u katolíků studovat teologii ani ministrovat v kostele. Stát, který deklaroval náboženskou svobodu, povolil pouze jedinou katolickou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Pod kontrolou režimu fungovala jako kněžský seminář. Přejít k protestantům, u kterých mohla i za socialismu vystudovat a sloužit jako farářka, Mireiu vůbec nelákalo.

Přesto za normalizace katolickou teologii intenzivně studovala v tajném semináři organizovaném salesiány. Tato kongregace fungovala po likvidaci klášterů a řádů v roce 1950 v ilegalitě. Na tajné univerzitě přednášela elita podzemní církve včetně předního českého teologa Josefa Zvěřiny. „Salesiánům šlo původně jen o vzdělávání mužů, kteří měli být tajně vysvěceni na kněze. Já jsem byla první žena, kterou tam díky přímluvě přátel přijali.“

Byla jsem v církvi podezřelá z feminismu, pýchy a neposlušnosti

Pro svou touhu po studiu teologie a ideu, že by se mělo postavení mužů a žen v církvi zrovnoprávnit, nenacházela ani v podzemní církvi moc pochopení. Někteří ji považovali za feministku, jiní za příliš ambiciózní či vzpurnou. „Neměla jsem takové věci v povaze, jen jsem nic nebrala jako samozřejmost a kladla jsem si otázky. A nemohla jsem se smířit s tím, že nemůžu být knězem jenom proto, že jsem žena.“

I když jí připadalo, že církev se chová k ženám macešsky, chtěla jí sloužit. Rozhodla se, že se kvůli tomu nevdá. Riskovala pronásledování, když vedla tajná společenství mládeže, která se scházela k modlitbám a studiu bible po bytech a chalupách. Komunistický režim náboženství potlačoval a zakazoval působení na mládež mimo kostely a fary, které kontroloval prostřednictvím církevních tajemníků. „Člověk musel počítat s tím, že může skončit i ve vězení,“ říká. Státní bezpečnost ji také sledovala a vyslýchala.

Po pádu totality studovala biblistiku v Bavorsku a stala se z ní významná teoložka a oceňovaná pedagožka katolické fakulty Karlovy univerzity. Přitom dál sloužila církvi. Ještě v roce 2023 dělala dobrovolně hospodyni na farnosti v Dolních Počernicích. Starala se i o čerstvé květiny v kostele.

Jméno hrdinky francouzského eposu se úřadům nezamlouvalo

Narodila 13. dubna 1951 v Praze Heleně a Karlovi Ryškovým. Už v porodnici ji rodiče dali pokřtít. Vybrali jí francouzské jméno Mireille, pod kterým ji chtěli také zapsat do matriky. Otec Karel Ryška studoval střední školu ve francouzském Provensálsku a Mireille je hrdinkou tamního eposu z 19. století, který na něj silně zapůsobil. Když úřady odmítly zapsat dceru jako Mireille, trval na jménu Mireia. Pod tímto názvem vyšel český překlad eposu.

Otec se odvolával proti zamítavým rozhodnutím a skoro rok si dopisoval s úředníky národních výborů a ministerstva vnitra. V jedné z prvních odpovědí mu napsali: „Ministerstvo vnitra ze zásadních důvodů nemůže souhlasit s tím, aby vaše děcko bylo zapsáno do knihy narození jménem Mireia. Doporučujeme vám proto, aby vaše dcera byla zapsáno pod jiným jménem, kupříkladu Miroslava, a v soukromém životě a v rodině může být oslovována Mireia.“

Karel Ryška se nenechal odradit a nakonec argumentoval v duchu režimu: „I když chápu snahu našich úřadů bránit se přívalu cizích jmen, volených často neuváženě z touhy po exotismu nebo výlučnosti, prosím, aby tato v jádru správná snaha nevedla k úřední příkrosti a k onomu starému, ale znovu ožívajícímu byrokratismu, který sám předseda vlády Antonín Zápotocký v jednom ze svých projevů definoval v tom smyslu, že zabraňuje vidět za úředním předpisem živého člověka,“ napsal 18. února 1952 a s pozdravem „Pětiletce zdar“ poslal odvolání národnímu výboru Hlavního města Prahy. S tímto rozkladem konečně uspěl.

Otec těžce nesl, že skončila jeho kariéra v zahraničním obchodě

Rodina, ke které v roce 1952 přibyla další dcera Helena, bydlela v Praze na Vinohradech. Měli byt na náměstí Jiřího Poděbrad po matčině otci, který působil jako germanista a slavista na univerzitě. „Byl to krásný, velký byt s balkónem do náměstí. A můj otec ho zaplnil obrazy a jinými uměleckými předměty, které sbíral,“ říká.

Karel Ryška byl právník a specializoval se na zahraniční obchod. Po válce působil jako obchodní atašé ve Francii. V padesátých letech ho však komunisté vyhodili. Jeho bratr Josef Ryška, katolický kněz a církevní právník, patřil k obětem politických procesů. V roce 1951 dostal dvanáct let za údajnou velezradu a špionáž. Znamenalo to i konec kariéry jeho staršího bratra Karla. Politický post musel opustit a byl rád, když sehnal místo skladníka. Později dělal úředníka ve stavebním podniku Obnova.

Matka Helena Ryšková nedostudovala kvůli válce. Byla vysokoškolačka, když nacisté v listopadu 1939 zavřeli v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava univerzity. Už před válkou jí zemřel otec a jako mladá dívka se musela starat o rodinu. Po narození dcer pracovala jako úřednice na ministerstvu, ale i ji v roce 1956 na základě falešného udání vyhodili. Pak nemohla sehnat práci. „Pomohla jí matka spisovatele Pavla Kohouta, která dělala kádrovačku v nakladatelství Odeon. Otec se znal s jejím mužem, hercem Eduardem Kohoutem. Paní Kohoutová zničila matčiny kádrové materiály a přijala ji jako dělnici,“ vypráví. Matka nakonec v Odeonu vedla klub čtenářů.

O politice rodiče doma moc nemluvili, ale Mirei bylo jasné, že si o komunistickém režimu nemyslí nic dobrého. „Otec těžce nesl, že skončila jeho kariéra v zahraničním obchodě, na které mu velmi záleželo. A on ani maminka nestáli o další střety s režimem.“ Aby nevyčnívali, přestali chodit i do kostela. „Když jsem jako dítě žádala, aby mě ve škole přihlásili do náboženství, odmítli. Chtěli mě chránit. Jinak mě i sestru podporovali ve všech možných aktivitách včetně sportu.“

Rodiče zírali, když jsem si jako dítě udělala doma oltář

Jako dítě chodila do kostela pravidelně o prázdninách, které trávila hlavně u otcových příbuzných na Moravě. Setkávala se tam i se strýcem Josefem Ryškou po jeho propuštění z Leopoldova. Z vězení vyšel s podlomeným zdravím na amnestii v roce 1960. „Byl na pokraji sil a moc s námi nemluvil. Byl zdrženlivý, není divu po deseti letech v kriminále. Věnoval mi ale starý katechismus, který jsem horlivě četla.“

Jednou si po návratu z prázdnin udělala doma malý oltář. „Rodiče zírali, ale nechali mě být. Vnímala jsem jako hendikep, že se nemůžu podílet na církevním životě celý rok.“ V osmnácti letech rodičům oznámila, že do kostela chodit bude. Matka jí to chtěla zakázat, ale otec se jí zastal.

Jako středoškolačka zažila nadějeplnou atmosféru pražského jara. Chodila na střední všeobecně vzdělávací školu s rozšířenou výukou jazyků v Praze na Žižkově. Závan svobody po nástupu reformních komunistů k moci v roce 1968 přinesl mimo jiné zrušení cenzury. „Hltala jsem Literární listy, nakupovala knížky, které do té doby nesměly vycházet. A představovala jsem si, že ten proud svobody bude pokračovat.“

Toho léta byla pro změnu u příbuzných v jižních Čechách. Do Prahy se vrátila 20. srpna. V noci obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. „Maminka odešla do práce a pod okny jezdily tanky. Seděla jsem na zemi uprostřed pokoje a brečela. Byl to šok, zrada.“ Když se vyplakala, připíchla si na kšiltovku trikolóru a se sestrou vyrazila do ulic. „Nálada byla bojová. My jsme se jen naivně pokoušely přemluvit sovětské vojáky, aby se vrátili domů,“ vzpomíná.

Silně ji zasáhla smrt Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na Václavském náměstí. Obětoval se, aby vyburcoval společnost z malomyslnosti a lhostejnosti vůči návratu nesvobody po sovětské invazi. Zúčastnila se pohřebního průvodu, který se stal tichou manifestací proti režimu. Když měla ve škole psát na téma Palachovy smrti úvahu, společně s kamarádkou to odmítla. „Jako téma školní práce nám to připadalo nepatřičné. Pro nás byl Palach velký hrdina. A skutečně jsme cítily, že nás jeho smrt zavazuje k tomu, abychom se nastupujícímu režimu nepoddaly.“

Na přednášky Václava Černého bylo na fakultě narváno

Dva měsíce po pohřbu Jana Palacha se opět ocitla na Václavském náměstí v obrovském proudu lidí. Vyšli do ulic po vítězství československé hokejové reprezentace nad sovětským týmem na mistrovství světa ve Švédsku. Radost ze symbolické odvety za okupaci netrvala dlouho. Ikonu pražského jara Alexandera Dubčeka vystřídal v čele komunistické strany Československa Moskvou dosazený Gustáv Husák a začalo období takzvané normalizace.

Rok 1969, kdy Mireia Ryšková odmaturovala na samé jedničky, ale ještě byl rokem doznívající svobody. Bez problémů se dostala na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Vedle francouzštiny si vybrala literární vědu, kterou tam díky politickému uvolnění dočasně učil Václav Černý, jedna z největších osobností české literární kritiky. „Na jeho přednášky bylo narváno. Chodili na něj lidé z nejrůznějších oborů. Bylo to nádherné. Na fakultě ještě pořád vládl otevřený duch.“

Vedle Václava Černého zažila na univerzitě jednoho z nejvýznamnějších českých filozofů Jana Patočku i dalšího uznávaného filozofa Milana Machovce. Všichni museli po politických čistkách v roce 1970 ze školy odejít, všichni později podepsali Chartu 77. S profesorem Václavem Černým skončil i obor komparatistiky, který Mireia studovala.

Studenti měli možnost vybrat si náhradní obor, a tak se pamětnice dostala ke studiu dějin umění, které vedle francouzštiny úspěšně dokončila. Vzpomíná na konflikt se svým otcem kvůli červenému diplomu. K jeho získání tehdy nestačil výborný prospěch. Student musel projevit politickou loajalitu.

„Na fakultě mi sdělili, že bych měla na červený diplom nárok, ale že ho nedostanu, protože nejsem v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Když se to dozvěděl tatínek, šel do školy vyjednávat a pak mi vítězoslavně oznámil, že mi ten červený diplom dají, pokud vstoupím do SSM. Řekla jsem, že mě to ani ve snu nenapadne. Naštval se. Při nedělním obědě bouchal do stolu až nadskakovaly talíře.“ Myslí si, že otci by ani moc nevadilo, kdyby kvůli kariéře vstoupila do komunistické strany. „Měla jsem ale jasno, že bych to nikdy neudělala. Byla to pro mě nepřekročitelná hranice.“

Rozdělili jsme se do menších skupina a scházeli se po bytech

Asi ve čtvrtém ročníku na Karlově univerzitě se jí splnila její touha a paralelně začala tajně studovat katolickou teologii. Formou bytových seminářů studium zajišťovala salesiánská provincie. Do komunity salesiánů ji přivedl později tajně vysvěcený kněz Libor Ovečka, se kterým se seznámila na lyžařském kurzu. S kamarádkou začala chodit do kostela svatého Kříže v centru Prahy. V době politického tání v roce 1968 se kostel vrátil do správy salesiánů. Přilákali tam mládež z celé Prahy.

„Pořádali tam bohoslužby slova, které doprovázela bigbeatová skupina Giovanni. Kostel býval narvaný mladými lidmi, kteří postávali i venku,“ vypráví. Normalizace však přišla i do církevního prostředí a salesiány odtamtud po roce 1970 opět vykázali. Než přišel tamní oblíbený kněz Josef Kubín o státní souhlas, přeložili ho na Žižkov, kam za ním mládež docházela. Mireia navštěvovala také dominikánský kostel svatého Jiljí, kde zpívala i ve sboru.

Jednalo se však o velká společenství, která budila pozornost Státní bezpečnost. „Rozdělili jsme se do šesti nebo osmi menších skupin a začali jsme se scházet po bytech,“ vzpomíná. Jednu komunitu vedla, a to společně s Josefem Trochtou, synovcem litoměřického biskupa a tajného kardinála Štěpána Trochty, který patřil k zakladatelům české provincie salesiánů. Komunisté ho v padesátých letech věznili a až do smrti pronásledovali.

„Scházeli jsme se každý týden. Jednalo se o společenství mladých věřících, kterým jsme připravovali program. Četli jsme písmo, o prázdninách jsme vždycky jezdili někam zadarmo pracovat, pak jsme společně putovali krajinou.“ Na začátku sedmdesátých let jezdili například do Trmic u Litoměřic v severních Čechách. Salesiáni tam měli do roku 1950 vzdělávací ústav a v roce 1968 se tam na pár let vrátili.

Většina pedagogů podzemní univerzity prošla komunistickým vězením

Zatímco ostatní mládež pomáhala v Trmicích a okolí s opravami kostelů, Mireia Ryšková pro brigádníky vařila a prala. „Po večerech jsme se modlili a diskutovali o otázkách víry a života.“ Byla to podle tehdejšího režimu ilegální činnost a neoficiální byly také teologické semináře, které začala navštěvovat v roce 1973.

Skupinu, do které chodila, měl na starosti salesián Josef Šplíchal. Především on a Libor Ovečka se zasloužili o to, že ji mezi budoucí kněze přijali. Šesti až osmičlenný studijní kroužek se scházel zhruba jednou za čtrnáct dnů. „Byly to bytové semináře, ale nebyly nezávazné. Dostávali jsme skripta, texty opsané na stroji a rozmnožené na průklepových papírech. Dělali jsme zkoušky.“

Biblistiku je učil salesiánský provinciál František Míša, který studoval v Římě. Patřil k obětem komunistických represí a v sedmdesátých letech se živil jako noční hlídač. Na dogmatiku měli dlouholetého politického vězně Josefa Zvěřinu. Sbor doplňoval kněz Otto Mádr, který byl v padesátých letech odsouzený na doživotí. Vězení a práci v uranových dolech zažil tajně vysvěcený Jaroslav Kopecký, který učil katolickou morálku. Patřil také k organizátorům salesiánských chaloupek, ilegálních křesťanských táborů pro děti a mládež.

Mireia Ryšková zdaleka nebyla za svými spolužáky intelektuálně pozadu. Přesto se nebránila ani tradiční ženské úloze a občas jim vařila. „Někdy jsme měli studijní sobotu. Potkávali jsme se třeba v bytě Josefa Šplíchala v Krči, jindy na chatě u otce Kubína v Černošicích. A to jsme přijeli už v pátek večer a já jsem pro nás uvařila,“ vypráví. Hostincům se vyhýbali, protože kvůli utajení bylo důležité, aby se společně neukazovali na veřejnosti.

Odeonu vládlo minimum komunistů a maximální důvěra

Na tajné přednášky z teologie chodila Mireia Ryšková do konce sedmdesátých let, zároveň pracovala v pražském nakladatelství Odeon, dřívějším Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Odeon se specializoval hlavně na klasickou a novodobou zahraniční literaturu. I za normalizační cenzury vydával ve vysokých nákladech kvalitní překlady světových autorů, na které stáli čtenáři v knihkupectvích fronty.

Jako absolventka dějin umění, ze kterých měla i doktorát, nastoupila do tamní malé redakce výtvarného umění. „Byla to krásná etapa mého života.“ Odeon byl podle ní fenomén. „Sešli se tam výjimeční lidé, kteří byli nadšení pro svou práci. Nevládly tam konkurenční vztahy, všem šlo o to dělat hodnotné knihy. Vládlo tam inspirativní intelektuální prostředí.“ Členů komunistické strany bylo v nakladatelství minimum, a i ti byli podle ní velice slušní. Navíc dokázali čelit politickým tlakům a prosadit kvalitní ediční plán.

Nakladatelství podle ní mohlo fungovat tak dobře především díky vzájemné důvěře. „Pracovali jsme často s lidmi, kteří byli na indexu a publikovali pod cizími jmény. Všichni to věděli a všichni to v zájmu kvality knih kryli. A šlo také o to, aby lidé, které režim nechtěl zaměstnat, měli z čeho žít,“ vysvětluje.

Ve výtvarné redakci pracovala například na sérii svazků Dějiny umění podle José Pijoana, které vycházely v obrovských nákladech a staly se součástí knihoven mnoha domácností. S historikem umění Petrem Wittlichem připravila oceňovanou publikaci Česká secese, s kunsthistorikem Miroslavem Lamačem, který se specializoval na moderní umění, knihu o skupině Osma a mnoho dalších titulů.

Ani Odeon se nevyhnul politickým zakázkám, nad kterými se redaktoři ošklíbali. Ve výtvarné redakci k nim patřila třeba výpravná publikace o politicky angažovaném malíři socialistického realismu Jaroslavu Šoltovi, manželovi ještě angažovanější herečky Jiřiny Švorcové. „I tato kniha se ale dělala poctivě a svou hodnotu má jako dobový dokument,“ dodává.

Stala se objektem signální svazku StB s názvem Kazatel

Od začátku sedmdesátých let se pohybovala v prostředí, které sledovala Státní bezpečnost (StB). Stýkala se s lidmi z podzemní církve i disentu. Přátelila se například s literární historičkou a pedagožkou Marií Rút Křížkovou, která se v lednu 1977 připojila k prohlášení Charty 77. Po vzniku této iniciativy se výrazně zintenzivnila aktivita tajné policie. Státní moc rozběsnilo, že se text požadující dodržování lidských práv či propuštění politických vězňů, dostal do západních médií. Reagovala důsledným pronásledováním signatářů i propagandistickou kampaní zvanou Anticharta.

Státní bezpečnost se v druhé polovině roku 1977 zaměřila i na Mireiu Ryškovou, na kterou zavedla takzvaný signální svazek. Cílem založení takového spisu bylo prověřit „signály“ o protistátní činnosti. Znamenalo to, že estébáci podezřelého řadu měsíců sledovali. Svazek na Mireiu Ryškovou měl krycí název Kazatel.

„Jmenovaná organizuje v různých soukromých bytech v Praze i okolí nedovolenou schůzkovou činnost římskokatolických laiků převážně z řad studentů středních a vysokých škol. Při těchto schůzkách je prováděno duchovní cvičení, jsou zpívány náboženské písně, čte se z bible a hodnotí se církevně-politická situace,“ zdůvodňuje pověřený estébák zavedení svazku. Argumentuje také styky podezřelé s „reakčními“ salesiánskými duchovními bez státního souhlasu.

Jak dokládají fotografie a hlášení ve spisu, který je dostupný v Archivu bezpečnostních složek, estébáci sledovali pamětnici, když vycházela z domu nebo přicházela do zaměstnání. Chodili za ní do kostela. Zapisovali, co měla na sobě, i jak velkou tašku nesla v ruce. „Odposlouchávali nám taky telefon,“ říká. Sledovali lidi, u kterých se s mládeží scházela. Spolupracovali s vojenskou kontrarozvědkou kvůli vnukovi jedné z hostitelek, který byl na vojně. Přesvědčili ho, aby jim donášel.

Biblistiku tajně studovala i na dovolených ve východním Německu

V průběhu sledování estébáci psali do hlášení, že „schůzková činnost organizovaná objektem spočívá především v utvrzování se v náboženském a nepřátelském přesvědčení.“ Odhalili, že za turistickými výlety, ale i návštěvami koupaliště se skrývá nedovolená náboženská činnost. Mezi sledovanými byl salesiánský kněz Josef Šplíchal, který někdy jezdil se skupinou na výlety. StB zjistila, že to nebylo jen tak: „Při turistickém zájezdu do Jeseníků vykonával Josef Šplíchal mše. K tomu účelu s sebou vozí a ukrývá potřebné pomůcky a literaturu.“

Státní bezpečnost také prověřovala, jestli „objekt“ nemá tuzexové zahraniční konto. Nakonec signální svazek odložila do archivu. Pamětnice, která musela absolvovat několik výslechů, se nenechala zastrašit a dál se věnovala mládeži. „Vedla jsem také různé studijní skupiny, říkali jsme tomu malá teologie. Vypracovali jsme dokonce skripta.“

Salesiáni se připravovali na to, že v ilegalitě budou hodně dlouho, a chtěli si vychovat kvalitní učitele a kněze. Některé posílali studovat do zahraničí. V socialistickém Polsku nebo Německé demokratické republice byly pro studium teologie příznivější podmínky než v Československu. Mireiu Ryškovou vyslali v roce 1983 na studia biblistiky do Erfurtu, kde byla teologická fakulta.

Do východního Německa jezdila společně s Liberem Ovečkou asi dvakrát ročně jakoby na dovolenou. I tam studovali neoficiálně a chodili k profesorům domů. „Strávili jsme v Německu vždycky týden nebo dva a domů jsme si vezli práci na dalšího půl roku,“ vysvětluje. Studium ukončili po pěti letech takzvanou licenciátní prací. Legalizace studia se dočkali po roce 1989 přes salesiánskou univerzitu v Římě.

Církev by měla sestoupit z piedestalu a sloužit lidem

V radostné euforii prožívala sametovou revoluci v listopadu 1989, po které padla komunistická vláda a do Československa se vrátila demokracie. „O Vánocích vystoupili mí přátelé, kteří byli do té doby tajní kněží, na povrch,“ vzpomíná. Konec totality má spojený také se zánikem katolického sdružení duchovních Pacem in terris, ve kterém působili kněží kolaborující s režimem. A v nakladatelství zažila bouřlivé diskuse o jeho budoucnosti. O pár let později se Odeon rozpadl, ale to už tam nepracovala.

Hned v roce 1990 využila možnosti studovat legálně. V německém Pasově si udělala doktorát z biblistiky. Poté začala učit na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Spoluzakládala vyšší odbornou sociálně pedagogickou a teologickou školu Jabok v Praze, kde do roku 2005 učila. Škola se zaměřila na výchovu lidí, kteří se měli v duchu salesiánského poslání starat o mládež a lidi z okraje společnosti. Poté začala přednášet na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty v Praze. Univerzita Karlova jí udělila několik ocenění. Naposledy Historickou medaili za významné celoživotní dílo.

I když ji mrzí, že jako žena nemohla zažít kněžské svěcení, nelituje, že spojila život s katolickou církví. Věří, že se může obrodit. S nadějí sleduje změny, které přinesl pontifikát papeže Františka zvoleného do čela církve v roce 2013. Myslí si, že k očistě by ji mohly přivést i odhalené skandály se zneužíváním dětí, které církev v minulosti úspěšně zakopávala pod koberec.

„Církev by měla více respektovat vlastní morální selhání, sestoupit z piedestalu, na který se postavila. Už si nemůže zakládat na své samozřejmosti ani na své mocenské pozici. Měla by začít vnímat to, jak funguje svět, a najít svoje skutečné poslání. Měla by se vrátit ke službě lidem a ve všem, co dělá, odkazovat k transcendentnímu horizontu,“ řekla Mireia Ryšková v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2023.