Růžena Růžičková Sanicola

„Legrační bylo, že moje sestry byly zvyklé z italských filmů, že na sebe manželé křičí a hádají se. Říkala jsem jim, že to se ještě nehádají, že jen tak normálně mluví. Vadí mně, když se v Čechách říká, že mají ‚italskou domácnost‘, že tam je ‚vyloženě Itálie‘. To není vyloženě hádání, jednak to je dohadování a jednak to z něj tak vyjede. Oni [Italové] jsou prudší. Musí na tebe houknout, ale za chvíli o tom neví. Ze začátku, když jsem tu byla, mně [Italky] připadaly hodně jiné. Spokojené v domácnosti. Alespoň ty, které jsem já poznala. Ale potom... Třeba na jihu by se řeklo, že jsou daleko víc pod kontrolou manžela, ale ono to ani tak moc není, protože ono to musí tak být navenek. ‚Můj manžel si to nepřeje.‘ Ale přitom si to nepřeje ona. Diriguje všechny – s tím, že to tatínek nechce. Ony v tom taky umějí chodit. A dnes už taky hodně pracují a jsou podobné jako my tady.“

„[Rodiče] byli zvyklí na spolkový život, na přátele. V Liberci ze začátku byly voršilky, které měly podobné tendence jako těšitelé ve Vídni. Také sdružovaly rodiny, chodili jsme k nim do školky. Měly přímo v Liberci školu, jako jsou dneska církevní školy. Já jsem ještě stihla chodit k nim do školky. V padesátých letech je všechny odsunuli do klášterů, ale byly to spíš koncentrační tábory. Začala doba šílené izolace. Jeden druhého jsme se báli. Znali jsme se podle vidění – hlavně ty početnější rodiny – to byli exoti. Nebo ti, kdo chodili do kostela, se podle vidění znali, ale nanejvýš se pozdravili a šlo se dál, než abysme se setkávali. Měli jsme hrozně málo kamarádů, protože jsme nesměli do Pionýra ani na žádné cvičení. Rodiče se báli, že tam do nás budou hučet komunistickou ideologii. Od všeho jsme byli odtahováni. Měli jsme jen nějaké kamarády ve třídě a s těma jsme se scházívali. Taky jsme si dost vystačili. Opravdu jsme si vyhráli a bylo nám společně dobře.“