Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Růžičková Sanicola (* 1944)

• narozena 5. března 1944 ve Vídni Marii a Juliusovi Růžičkovým

• roku 1945 rodina Růžičkových dosídlila Liberec

• studium Dvanáctileté střední školy v Liberci ukončila roku 1963

• roku 1964 zahájila studium francouzštiny a italštiny na FF UK v Praze

• 21. srpna 1968 z výletu po Itálii přejela na roční studijní pobyt na Sorbonně

• v roce 1969 se vrátila do Československa a dokončila studium na FF UK v Praze

• na konci roku 1970 se v Praze provdala za Sicilana Onofria Sanicolu a přestěhovala se s ním do Milána, kde jí nebylo uznáno předchozí studium

• na počátku 70. let porodila dceru a syna, na počátku 80. let porodila další dva syny

• v průběhu 80. let okolo sebe vytvořila komunitu krajanů a vedla domácí školu češtiny

• roku 1985 dokončila studium teologie a začala učit na střední odborné škole náboženství

• 1994 – spoluzaložila Spolek krajanů a přátel České republiky v Miláně

• v posledních letech se věnovala především překládání z češtiny do italštiny i naopak

„Jmenuji se Růžena Sanicolová – tedy v Čechách. V Itálii jsem Růžena Růžičková a k tomu přidávám Sanicola. Tak to vyžadovaly úřady v době, kdy jsem do Itálie odcházela. V Itálii mám s českým jménem potíže, vyslovují to Rucikóva. Ráda bych přešla na Sanicola, ale veškerá administrativa je pod původním jménem. A vyslovit Růžena taky není hned tak. Rodina mého manžela se naučila správnou výslovnost a od začátku mi říkali ‚Růženo‘. Tedy ‚Růžena‘, protože to neskloňují.“

Vídeň

Pamětnice se narodila 5. března 1944 ve Vídni do rodiny českých vlastenců. Matka se narodila roku 1911 rodině Marešových ve Vídni, jmenovala se Marie Růžičková a Růžena byla jejím pátým dítětem. Otec se jmenoval Julius Růžička, byl narozen roku 1910 ve Vídni, vedl kožešnickou živnost a byl aktivní ve vlasteneckých spolcích.

Její prarodiče i členové širší rodiny přišli do Vídně z českých končin v útlém mládí za prací skromného ražení typu uklízečka nebo topič. Pouze babička z matčiny strany vlastnila prádelnu a dům, což mělo zásadní dopad na její osud po konci války. Kostel Nejsvětějšího Vykupitele na Rennwegu byl koupen vídeňskými Čechy pro českou duchovní službu a okolo něj se scházeli krajané a trávili zde velkou část života v aktivitách nejen duchovních, ale i sportovních a kulturních. Zaštiťující komunitou byla Kongregace bratří těšitelů z Gethseman (těšitelé).

„Moji rodiče na život ve Vídni vzpomínají hezky, i když to vždy lehké nebylo. Válka byla ve Vídni těžká, Vídeň byla po válce zničená a pak přišla výzva na dosídlení pohraničí. Naši rodiče byli velcí vlastenci, což jistě hrálo svou roli, takže se tatínek rozhodl, přestože měl ve Vídni svou pracně vybudovanou živnost, odejít do Československa, protože ve Vídni byl hlad.“ Z Vídně odešla jejich takřka celá širší rodina. Zůstala jen babička pamětnice, která nechtěla opustit svůj majetek.

Liberec

Zprvu se Julius, uvyklý velkému městu, snažil najít místo v Praze, ale pak strategicky zvolil coby kožešník chladný severní Liberec. Zde se mu podařilo získat kožešnickou dílnu i s bytem po odsunutých Němcích. Liberec si zamilovala i Marie, které se líbila liberecká radnice, protože jí připomínala tu vídeňskou. „Ve Vídni se česky smělo mluvit jen doma. Moji starší sourozenci se stihli naučit německy, já už ne. Když jsme přišli do Liberce, otočilo se to. Jednou se sestře vybavil zvyk doma mluvit česky a venku německy a začala na ulici mluvit na maminku německy. Byl u toho nějaký pán a ten se strašně rozčílil, že už se v Liberci německy mluvit nemá. Moji rodiče mluvili česky výborně, ale maminka měla svoje výrazy jako ‚v kapsi v kabátě‘, ‚na balgóně‘... a tatínek německy počítal.“

Snažili se v nových končinách zapojit. Kožešnická živnost se pěkně rozbíhala a spolkový život po boku těšitelů plně nahradil styky s komunitou voršilek. To ovšem nevydrželo dlouho. Voršilky byly na počátku padesátých let „uklizeny“ do klášterního Kostela Navštívení Panny Marie v Hejnicích (v okrese Liberec), odkud dojížděly pracovat do místní porcelánky a textilky. Marie úzkou vazbu s nimi nezpřetrhala a i přes mnohé nepříjemnosti je jezdila i s dětmi navštěvovat. Další, na koho dolehl nůž padesátých let, byl Juliusův bratr, který byl i se svou ženou čtrnáct dní po svatbě na čtyři roky uvězněn za šíření Pastýřského listu kardinála Berana. Starší sourozenci pamětnice přirozeně neměli možnost studovat ani na střední škole. Rodiče byli vyslýchaní, protože se orgány domnívaly, že by mohli udržovat škodlivé kontakty s Vídní.

„Maminka řekla: ‚Ve Vídni jsem si hájila jazyk a tady si budu hájit svou víru.‘“ Výsledky dění v Československu, ale už i surové osvobozování Vídně sovětskou armádou způsobily, že pročeské smýšlení a potřeby hájení vlasteneckých pozic se v Liberci Růžičkovým přetavily v zásadní prosazování antikomunistických, antiruských a prokřesťanských postojů.

Prostředí strachu a izolace

„Měli jsme zvyk zvonit třikrát. V padesátých letech začala doba šílené izolace, protože jsme se jeden druhého báli. Každý měl v rodině nějakého strejdu jako my. Znali jsme se podle vidění, ale nanejvýš jsme se pozdravili a šlo se dál. Měli jsme málo kamarádů, protože jsme nesměli do Pionýra ani na žádné cvičení. Měli jsme jen pár kamarádů ve třídě a s těmi jsme si museli vystačit.“

Růžičkovým se v Čechách narodil ještě jeden, šestý potomek, takže díky této „členské základně“ vedli i tak život bohatý na sociální kontakt a společenské události. Každý z nich hrál na nějaký hudební nástroj, pamětnice na housle, a pravidelně společně rokovali a muzicírovali.

Rodiče eliminovali jakýkoli vliv komunistické ideologie na své děti a zápasili také s aktivním ateismem učitelů. Růžena Růžičková-Sanicola i její sourozenci navštěvovali už z principu hodiny náboženství, byť jim starý katecheta mnoho nepředával, a celá rodina chodila pravidelně do kostela.

Julius na počátku padesátých let vstoupil do Sobolu, družstva kožešníků a modistek Liberec, které nebylo důsledně stranou střežené, takže zde mohly vzniknout mnohé takřka až přátelské vazby – za předpokladu, že se nehovořilo o politice, náboženství a dalších tabu. Rodiny participující v družstvu jezdily „k sedlákovi“ do Kryštofova údolí (v okrese Liberec) trávit léto společně na venkově.

Přestože byl Julius ve svém oboru velmi zdatný a rozuměl i mnohým netypickým materiálům a vzácným kožešinám, trpěli hmotnou nouzí, protože vnější podmínky byly nastaveny tak, že je živnost sotva uživila. Marie mu v obchodě pomáhala. „Žili jsme v bídě, ale byli jsme smečka, takže se nám žilo hezky.“

Studium a cesta k francouzštině a italštině

Na rozdíl od svých starších sourozenců Růžena Růžičková-Sanicola již studovala v uvolněnějších letech, takže mohla navštěvovat Dvanáctiletou střední školu v Liberci, kde měli žáci možnost vybrat si směr, který je osloví, a ona se zamilovala do francouzštiny a francouzských reálií. Vyšší střední školu dokončila roku 1963, ale nesplnila podmínky přijímacích zkoušek k vysokoškolskému studiu francouzštiny, která byla toho roku v kombinaci se španělštinou. O rok později se stala studentkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, oboru francouzština, která byla toho roku v kombinaci s italštinou, což byl pro ni zásadní milník.

Během posledních let studia na vysoké škole provázela francouzské a italské studenty po Praze. Touto cestou se seznámila také se studenty katolickými, kterým ukazovala pražské kostely. Pozvali ji a její přátele na výlet po Itálii, který se jim skutečně povedlo uskutečnit, ovšem v půlce cesty je zaskočily události 21. srpna 1968. Pamětnice měla tou dobou již dojednaný dlouhodobě plánovaný studijní pobyt na Sorbonně, zázemí u voršilek a platný pas, takže nad návratem do Československa vůbec neuvažovala a strávila rok studiem ve Francii.

„Původně jsem se z Itálie ještě měla vracet domů a pak teprve vyrazit na studia, ale bylo jasné, že vrátím-li se, už se do žádné Francie nepodívám. Zatelefonovala jsem rodičům, domluvili jsme se a já vyrazila do Paříže. Pro mě to byl krásný čas, ale prožívala jsem s ostatními události doma. Zažívat to na dálku je ještě horší a Francouzi se mnou byli velice sdílní, například s událostmi okolo Palacha. Viděla jsem to celé hodně černě. Všichni mi psali dopisy, to byl takový kaleidoskop. Mozaika příběhů z různých úhlů. Šedivá, smutná léta.“ Voršilky jí vytvořily skvělé zázemí a i přes špatné zprávy z domova se cítila šťastná a navázala řadu přátelství, která následně sehrála roli v jejím osobním životě.

Po ukončení ročního studia se vrátila domů, bez rozmyslu. Byla přesvědčena o tom, že patří do své vlasti. I přes notně změněnou atmosféru dokončila, trochu zázrakem, studium na FF UK. Růžena Růžičková-Sanicola i ostatní členové její rodiny byli sledováni, podrobováni výslechům, byl jim zabaven telefon a dostávalo se jim mnohých dalších kopanců od společnosti. „Celý život si vážím toho, že jsem do sebe nasála odvahu svých rodičů hájit si svůj názor, sílu nenechat se podvolit, a když je člověk o něčem přesvědčen, tak za tím jít.“

Láska (i přes) hory přenáší

Sicilan Onofrio, jeden z jejích nápadníků, se kterým se seznámila během studia na Sorbonně, v rámci své firmy s mezinárodní dopravou dosáhl až do Československa a vyžádal si překladatelské služby pamětnice. „Bylo to velice rychlé. Byl šarmantní a výřečný – prostě jsem jeho vyvolená já a žádná jiná. Říkala jsem mu, že nemůžu jen tak jet do Itálie a jen tak si ho vzít. Začal si tedy hledat místo v Československu. Bylo mi jasné, že by tu byl za čtrnáct dní ve vězení, nebyl zvyklý dávat si pozor na pusu. A tak jsem si řekla, že si spíš zvyknu já v Itálii než on tady. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu, a ještě dneska nechápu, kde jsem vzala takovou odvahu.“ Na konci roku 1970 byli sezdáni na Staroměstské radnici v Praze a krátce nato se přestěhovali do Milána.

S rodinou svého muže vycházela dobře, protože jako Sicilani byli v Miláně také cizinci. Horší bylo, že jí nebylo uznáno předchozí studium. Porodila čtyři děti a čtrnáct let byla v domácnosti. První dvě děti Růžena Růžičková-Sanicola vychovávala bilingvně a dbala na jejich seznamování se s českou kulturou. U druhých dvou dětí – především pod silným tlakem okolí – bilingvnost vzdala. Jména dětí volila multikulturní – Barbora/Barbara, Ondřej/Andrea, Antonín/Antonio a u čtvrtého zůstalo již jen u užívání tvaru Giovanni.

První náhodné setkání s jinou Češkou odstartovalo lavinu dalších seznámení s Češkami, která pamětnici přivedla k založení domácí víkendové školy českého jazyka pro potomky Češek provdaných do Itálie. Na základě vazby k vlasti si vytvořila řadu nových přátelství, nabrala vítr do plachet a získala nový směr. Kromě školy češtiny začala brzy pořádat mnohá další setkání, z nichž zásadní význam pro rozvoj české komunity měla mikulášská besídka.

Zpětné vazby k Vídni

Za babičkou z matčiny strany se Růžena Růžičková-Sanicola stavila po cestě vlakem do Itálie okolo roku 1976, když ve Vídni přestupovala, ale jinak s ní v kontaktu nebyla ani k ní necítila hlubší vazbu. Babička žila osaměle v pečovatelském domě. Všichni otcovi příbuzní žili v Liberci a na Vídeň vzpomínali s nostalgií, prožili tam velkou část života.

„Vídeň byla magické místo pro mé rodiče. Já osobně už takový vztah k Vídni nemám, ale moje starší sestry se tam na návštěvy vracely. Rodiče, ačkoli byli velcí vlastenci, přece jen k Vídni přilnuli. Když tatínek do Vídně přijel, tak viděl velký rozdíl oproti Československu, ale uvědomoval si i to, že všude je chleba o dvou kůrkách. Nikdy by se tam už natrvalo nevrátil.“

Zpětné vazby k Československu

Rodiče jezdili pravidelně jednou ročně na měsíční návštěvu do Itálie. Marie v domácnosti své dcery vždy zastala spoustu práce – opravila vše možné, uklidila skříně atd. Růžena Růžičková-Sanicola se svou rodinou jezdila na návštěvy do Československa také často – na Vánoce, na Velikonoce a na prázdniny. Onofrio byl velice pročeský a s rodinou své ženy si vytvořil pěkný vztah. Skoro všichni její sourozenci zůstali v Liberci, takže tam měli základnu. Díky úzkému spojení s Československem mohli také nahlédnout dennodenní realitu totalitního režimu, například díky vyprávění rodinného přítele Antonína Mandla, kněze vězněného v padesátých letech.

Srovnání světa západního a východního bloku

Růžena Růžičková-Sanicola přejížděla mezi Československem, kde se Západ veřejně očerňoval, a proto v undergroundu nepřiměřeně opěvoval, a Itálií, kde zase byly radikálnějšími hnutími oslavovány levicové tendence. Upozorňovala-li na ten či onen jev, byla v Československu považována za komunistku a v Itálii za přílišnou zpátečnici.

„Žila jsem v Itálii, ale byla jsem z Východu a věděla jsem, že ty jejich pohádky o socialismu neplatí. Špatně jsem nesla, když například indoktrinovali mládež. Jeden profesor vyprávěl žákům, že byl v Bulharsku a jak je pěkné, že jsou tam všichni oblečeni stejně, že tam neexistují žádné rozdíly. Řekla jsem mu, že jsem viděla v Československu, jak si děti páraly krokodýlka a přišívaly ho na české tričko, protože snaha po značkách a odlišnosti v oblečení zkrátka zůstává. A že o tom to stejně není, že se můžeš oblíkat stejně jako ostatní, ale uvnitř stejný nebudeš.“

Seberealizace a uplatnění

Pamětnice se pustila do studia teologie, protože toužila rozšířit si znalosti o podstatnou součást své existence. Diplomovou práci psala o svatém Václavovi. Roku 1985 se stala učitelkou náboženství na střední odborné škole a práce ji naplňovala. Také se i nadále intenzivně věnovala práci pro krajanskou komunitu, pořádala akce a setkání, komunita rozšiřovala svou působnost, začala spolupracovat s milánským konzulátem, což nakonec vedlo roku 1994 k založení Spolku krajanů a přátel České republiky v Miláně a vydávání časopisu Česká linka. Také navázala kontakt s Karmelitánským nakladatelstvím a přeložila pro něj řadu knih do italštiny.

Milán, na půli cesty mezi Sicílií a Čechami

Na stará kolena se ve světoběžníkovi Onofriovi probudily touhy po tradiční sicilské kultuře, věnuje se nyní tradičnímu sicilskému divadlu, Sicílii často společně s pamětnicí navštěvují a on bedlivě sleduje sicilský rytmus. Růžena Růžičková-Sanicola již předala kormidlo od českého spolku mladším kolegyním a věnuje se svým milovaným činnostem, především překládání. Jako poslední v její dílně vyvstal překlad filmu Anděl Páně 2.

„V posledních letech je pro nás stále těžší do Čech jezdit, cesta už je moc dlouhá. O tom, že bych se vrátila do Čech, neuvažuju, mám tady děti. I když manžel říká, že tam vždy úplně pookřeju. Mým úkolem je osvěta češství tady v Itálii a cítím, že je to odkaz po mých rodičích. Čeština je moje láska, a proto jsem vždy tolik stála o to, aby se ji moje děti naučily. Kdybych ji neměla, nemohla bych si povídat se sestrami, přečíst si českou knihu nebo se podívat na český film, velmi by mi chyběla.“