„Za otcem přicházeli někteří němečtí vojáci, kteří byli v civilu evangeličtí faráři. V Německu bylo daleko větší procento těch evangelíků, než bylo a je v Československu. Takže tam byli i faráři a ti přicházeli za otcem. A bylo těžko jim říct: ‚Ven, já vás tady nechci!‘ To nešlo. A tak si jako přišli popovídat za kolegou. Smůla byla ta, že tehdy nebylo uhlí, muselo se strašně šetřit, bylo mizerný uhlí, takže se topívalo jenom v jedné místnosti, ve které jsme žili. A tak nezbylo nic jinýho než vzít takovýho člověka do pokoje a někdy to bylo mrzutý, někdy to byli vyznavači a zastánci té role německého národa, ale byl tam i jeden muž, byl to důstojník a lékař. A ten hned se otci vykázal, že jako německý křesťan, nevím, jestli přímo patřil k takzvané vyznávající církvi, která se postavila vůči Hitlerovu postoji vůči Židům. Tak tento muž se otci hned vykázal, že má napsáno, že nesmí z ideových důvodů být přijat do SS. Nikdy. A na toho muže se pamatuju, protože přicházel častěji k nám, hovořil a pamatuji se na takovou poslední chvíli před koncem války, kdy moje matka seděla u šicího stroje a šila anglickou hvězdu a americkou, tedy vlajku, menšího formátu. Tyhlety vlajky, včetně sovětské, a on tam jako seděl… a to mně pak ale říkal otec, to jsem si nepamatoval… že se ho zeptal, jestli se Rusů nebojíme. A otec mu řekl, že nic horšího než to, co nás teď potkalo, nás už potkat nemůže.“
„No a potom tedy ten náraz na ten kordon tam na té křižovatce. A tam to tedy bylo velmi nepříjemný. Můj syn mně pak říkal, že když to stiskli pak zezadu, těmi obrovskými sítěmi roztaženými před nákladními vozy to tlačili a proti stáli policisti a používali obušky, tak můj syn byl zatčen, tedy sebrán, ne zatčen, a strčili ho do toho policejního autobusu. Díval se na to zvenku a říkal, že byl rád, že ho sebrali. Že tam nemusí být, v tom zástupu. To byl opravdu hroznej nátlak. Vedle mě stála nějaká paní u takového sloupu na levé straně a říkala: ‚Já mám tady s sebou vajíčka.‘ To skutečně byl presink, jak nás tam stlačili, nechápu, že se tam neprolomila nějaká výkladní skříň. A pak nás tedy pouštěli po skupinách. Tenkrát to ještě nebyl takový průchod jako teď. Bylo to otevřeno i z ulice, bylo tam jako podloubí. A tam stáli policisti ze dvou stran, takovou uličku udělali a vždycky skupinku pustili, a když jsem procházel s tou skupinkou já s několika dalšími, už ke konci, tak si tam vybrali nějakýho chlapce, takovýho menšího, a toho tedy řezali celou dobu, než prošel tou uličkou.“
„A vedl se mnou takový hloupý řeči. Něco o socialismu a já nevím, co všechno, takový povídání. Seděl jsem tam asi tři čtvrtě hodiny nebo hodinu. Otravný… poslouchat jen ty jejich fráze o bezpečnosti, o socialismu a o nepřátelích… takovýhle kecy. Bylo to nudný, bylo to ponižující. Takže když jsem se těšil, jak mně bude, až vyjdu z té místnosti a z té budovy, tak ta radost se nedostavila. Spíš se dostaví takový pocit znechucení, jako když je člověku špatně. No ale tím to celý skončilo. A pak se mě už nikdo nikterak nedotýkal. Nikdo také neobtěžoval mého otce, který podepsal Chartu, i když přes něj Jiřina Šiklová expedovala tu literaturu, která přicházela ze zahraničí. Měli tam u otce takovou překladatelskou stanici, tašky, třeba dvě tašky plný knížek. Ale otec můj byl takový naivka, že mi zavolal: ‚Tomáši, přijď se podívat. Něco by tu bylo.‘ A myslel si, že to oni nevědí.“
„A výsledky našich voleb... jsou, jaké jsou... Myslím, že se ukazuje zásadní, zcela vrozená vada demokracie. Že demokracie je postavená na tom, že lidé budou demokraty a že budou politicky vzdělaní. Že se budou politicky vzdělávat. A já, jak teď žiju s mojí druhou manželkou na venkově, mám tak blíž i k takovým těm ‚kruhům hospodským‘, a tak si někdy říkám: ‚Tak tihle lidé půjdou k volbám...‘ No a to je vzdělání, se kterým osvícenství vlastně počítalo, že škola a vzdělání povznesou lidstvo. Ale oni i vzdělaní lidé, ti, kteří mají školy... vzdělání může znamenat něco víc... tak nemusejí být ještě moudří, když se zabývají jenom... prostě, když převládne jiná ideologie. Dnešní náboženství je samozřejmě zcela mimo. Má to své příčiny a má to své výhody, že náboženství už je jako hlavní ideologie mimo. Ale náboženstvím je dneska ekonomika a nevím, jestli ta zvládne tady tu vrozenou a zásadní chybu demokracie. Že to byl mylný předpoklad v tom osvícenství, jak to bude snadné překonat.“
„Když jsem chtěl na gympl, tak mě nevzali, protože táta byl farář. A tátovi to rovnou řekli: ‚Vy jste farář, tak váš syn nemůže.‘ Takže jsem šel studovat pedagogický institut hudební, tam jsem dělal klavír, varhany a kontrabas. Musel jsem mít jeden orchestrální nástroj, tak jsem začal hrát na basu. Tam mě vzali, i když to byla taky střední škola. A zase záleželo, jak se k tomu kdo postavil, jestli se bál, nebo nebál. I když ředitel slyšel, že jsem z farářský rodiny, tak mě přesto vzal.“
„No a já jsem se do toho trošku namočil, protože můj duchovní správce, o něco mladší než já, převážel ty letáky. Já jsem s ním jel jednou autem a v noci kolem jedenáctý jsme se rozloučili. On odjel a do rána ho zatkli. Si pro něj přijeli, on to pak líčil, jak na každým odpočívadle stáli nějaký ty estébáci, ne v uniformách, a odváželi ho. Ten byl pak souzenej a seděl patnáct měsíců. Bylo ještě uvězněno víc lidí z mýho okolí a já jsem byl vzat na výslech.“
„Když v únoru, bylo to takhle v únoru, vyšlo druhé prohlášení, ne prohlášení, druhý seznam dalších signatářů... A já jsem takhle jednou přišel domů z práce a manželka v naší takový menší ložnici umývala okno a tak jako se mnou nemluvila. Já jsem se divil, co se to děje, a ona se mnou nemluvila. A jak jako každý správný manžel má poznat, co udělal, čeho se dopustil, tak jsem fakt nevěděl. Až ona pochopila, že to asi nevím, tak říkala: ‚Proč jsi mi to neřekl, že jsi to podepsal?‘ A já jsem řekl: ‚Já jsem nic nepodepsal.‘ Ona řekla: ‚Neříkej, vždyť seš tam napsanej.‘ A tak vytáhla, přinesla si to z práce, dělala v Krči v IKEMu, tak to vytáhla a tam bylo napsáno: Tomáš Růžička, matematik.“
Tomáš Růžička se narodil 8. prosince 1937 ve Veselí na Vysočině jako nejmladší ze čtyř synů evangelického faráře Miroslava Růžičky. Jeho matka Jarmila byla dcerou Josefa Jaroslava Filipiho, malíře a blízkého přítele Herberta Masaryka, syna prvního československého prezidenta. Její bratr Bohdan během druhé světové války odešel do Velké Británie, kde vstoupil do československé armády. Matčini rodiče byli proto tři roky vězněni v internačním táboře ve Svatobořicích. V počátku 50. let, kdy Tomáš dokončil základní vzdělání, nesměl kvůli otci nastoupit na gymnázium. Studovat proto začal hru na klavír na pedagogickém institutu hudební školy a současně i večerní gymnázium pro pracující, kde ho učitelé tolerovali. Po maturitě vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a poté nastoupil do Fyzikálního ústavu Akademie věd, kde se dalších šestnáct let úspěšně věnoval vědecké práci. Počátkem 60. let se aktivně zapojil do reformního hnutí jak ve Fyzikálním ústavu, tak na půdě evangelické církve. Blízký a přátelský vztah měl s Ladislavem Hejdánkem, filozofem a jedním z pozdějších mluvčích Charty 77. V roce 1971 byl poprvé vyslýchán Státní bezpečností, podruhé v roce 1984, kdy se ho StB snažila přimět ke spolupráci, kterou však rozhodně odmítl. Počátkem roku 1977 se jeho jméno objevilo mezi signatáři Charty 77. Původně se tak stalo nedorozuměním, ale Tomáš Růžička následně Chartu 77 dodatečně podepsal. Musel odejít z Akademie věd a dlouhé roky pak pracoval jako topič. Stýkal se s mnoha významnými osobnostmi z disentu a společně s otcem a tetou, také signatáři Charty 77, překládali a dále přepisovali tehdy zakázanou, převážně filozofickou literaturu. Pravidelně se účastnil protirežimních demonstrací, byl i na Národní třídě 17. listopadu 1989. Po sametové revoluci se stal předsedou dozorčí rady v Závodech průmyslové automatizace, kde tehdy pracoval. V roce 1992 se vrátil do Akademie věd na pozici tajemníka místopředsedy této vědecké instituce. Zůstal tam až do roku 2007 a poté ještě dva roky pracoval ve Fyzikálním ústavu. V době natáčení rozhovoru (2020) byl v penzi a se svou druhou ženou žil střídavě v Praze a na venkově. Má tři děti.
Josef Jaroslav Filipi, dědeček Tomáše Růžičky. Blízký přítel Herberta Masaryka, se kterým studoval na pražské UMPRUM. V době protektorátu vězněn s celou svou rodinou v internačním táboře ve Svatobořicích, o čemž sepsal kroniku a doplnil ji svými kresbami.
Josef Jaroslav Filipi, dědeček Tomáše Růžičky. Blízký přítel Herberta Masaryka, se kterým studoval na pražské UMPRUM. V době protektorátu vězněn s celou svou rodinou v internačním táboře ve Svatobořicích, o čemž sepsal kroniku a doplnil ji svými kresbami.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
