Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Tomáš Růžička (* 1937)

• narozen 8. prosince 1937 ve Veselí na Vysočině

• syn evangelického faráře Miroslava Růžičky

• pravnuk malíře Josefa Jaroslava Filipiho

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK

• do roku 1977 pracoval v Akademii věd

• signatář Charty 77

• roku 1977 nuceně odešel z Akademie věd

• pracoval pak jako topič

• Státní bezpečnost se ho neúspěšně snažila přimět ke spolupráci

• účastnil se protirežimních protestů včetně demonstrace 17. listopadu 1989

• roku 1992 se vrátil do Akademie věd

Narodil jsem se v malinké vesničce Veselí a tam končil svět

Tomáš Růžička se narodil 8. prosince 1937 ve Veselí na Moravě, vesnici ležící na pomezí Čech a Moravy, jako nejmladší ze čtyř synů Miroslava Růžičky, místního evangelického faráře. Rodina otcovy matky byla původně německá, ale rychle se přizpůsobila českému prostředí. Z jejích členů se stali nadšení sokolové, Miroslav dostal jméno na počest zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. On sám pak svého nejmladšího syna Tomáše pojmenoval po prvním československém prezidentovi. Miroslav Růžička začal v roce 1918 studovat na pražské Karlově univerzitě filozofii, ale postupem času ho stále více začalo zajímat protestanství, a ačkoli sám pocházel z katolické rodiny, přestoupil na evangelickou víru a studia dokončil na evangelické teologické fakultě. I jeho vyvolená pocházela z ryze evangelické rodiny. Jmenovala se Jarmila Filipiová a jejím otcem byl Josef Jaroslav Filipi, malíř, který se během studií na pražské Uměleckoprůmyslové škole poznal s Herbertem Masarykem, synem prvního československého prezidenta. Až do Masarykovy předčasné smrti je poutalo vzájemné přátelství. Vzpomínky na něj i celou rodinu T. G. Masaryka Tomášův dědeček sepsal. Knihu vzpomínek dokončil v roce 1938, vydat ji už ale kvůli začínající válce nestihl.

Můj otec převzal farnost 1. září 1939, v den, kdy vypukla druhá světová válka

Tomášův dědeček během války napsal a svými kresbami doplnil další vzpomínky, tentokrát ale byly o životě v internačním táboře ve Svatobořicích, kde byl společně se svou ženou vězněn tři válečné roky. Jeho syn a Tomášův strýc Bohdan utekl do Velké Británie a vstoupil do řad československé zahraniční armády. Dcera Jarmila v roce 1939 následovala svého muže do jeho dalšího působiště, do městečka Třebechovice pod Orebem. Miroslav Růžička tam evangelickou farnost převzal 1. září 1939, ve stejný den, kdy vypukla druhá světová válka. Ta v Třebechovicích proběhla poměrně klidně, jen Tomášova otce na faře často navštěvovali němečtí důstojníci z místní posádky. Návštěvy to nebyly příliš vítané, ale odmítnout je nebylo možné. Byli to evangeličtí duchovní, kteří za Tomášovým otcem docházeli jako za kolegou. Mnozí z nich byli současně i stoupenci nacistické ideologie. Jeden z nich Tomášovi utkvěl ve vzpomínkách výrazněji než ostatní. V civilu byl lékařem, k Růžičkovým docházel pravidelně a hned během první návštěvy pokládal za důležité oznámit, že on k nacistům nepatří. Těsně před příchodem Sovětů se rozhodl pro útěk do amerického zajetí, ale od svého záměru nakonec upustil. Věděl, že tím riskuje svůj život, ale jeho svědomí neuneslo, že by opustil své vojáky. Roky v zajetí pak strávil v Sovětském svazu a domů se již nevrátil – v zajetí zemřel.

V každé situaci záleží na tom, jak se konkrétní člověk zachová

Během války mnoho evangelických kněží, ale samozřejmě i katolických, jak Tomáš Růžička zdůrazňuje, pomáhalo Židům. Už jen vystavením falešného rodného listu jim mohli zachránit život. Zda to dělal i jeho otec, pamětník nevěděl, protože byl příliš malý. Ale velmi dobře si vzpomíná, že uchovávali dva vzácné čajové servisy, které se staly pro celou rodinu nedotknutelnými. Po válce si pro ně přišel jediný přeživší z židovské rodiny, které servisy patřily. Druhý servis nechal rodině Miroslava Růžičky jako poděkování. Tomáš vzpomíná ještě na jednu příhodu z období války. Jednalo se o zdánlivou banalitu, která ale mohla Růžičkovým přinést mnoho nepříjemností. Současně ale vypovídá i mnohé o době, ve které se udála. V roce 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, začali Němci vyvěšovat propagandistické plakáty s písmenem „V“, hlásající vítězství Velkoněmecké říše. Na dotaz učitele, co „V“ na plakátu znamená, přisoudil tehdy osmiletý Tomášův bratr vítězství Sovětskému svazu. Aniž by chápal, co vlastně říká. Vyděšený učitel to ihned oznámil stejně vyděšenému řediteli školy a ten na gestapu v Hradci Králové. Další vyděšení pak byli Tomášovi rodiče, ale na řešení vzniklé situace, ohrožující celou rodinu, nepřišli. Nic se ale naštěstí nestalo, protože německý úředník na gestapu oznámení jednoduše vyhodil. Podobná udání prý zřejmě dostával častěji. Tomáš Růžička k tomu dodává: „I když je režim sebemizernější, tak nakonec záleží na tom, s kým se setkáte… V každé situaci záleží na tom, jak se konkrétní člověk zachová.“

Třebechovice v květnu 1945 osvobodila Rudá armáda a německé důstojníky u Růžičkových načas vystřídali důstojníci sovětští. A i v Třebechovicích se „účtovalo“ s Němci. Jednu vyděšenou německou dívku si rodina faráře Růžičky vzala domů na výpomoc.

Vzájemné odpuštění vin

Po válce vstoupil pamětník do obnoveného Skauta i do Sokola. Svým pojetím a širokou škálou činností mu byl ale mnohem bližší Skaut. „V Sokole se hlavně cvičilo, což bylo záslužné, Sokola si velmi vážím. Role, kterou sehrál v našem národě, je ohromná. Já sám jsem ze sokolské rodiny a to, jak se zachovali za okupace, i to, kolik obětí složili i s celými rodinami za heydrichiády… Ale přece jen mi trochu vadí, že tam proniká takový ten český nacionalismus,“ pokračuje Tomáš Růžička.

Konec války v Československu a s ním související odsun Němců se pro něj později staly jedním z důležitých témat, kterými se intenzivně zabýval. Důvodem, jak sám říká, mohl být jeho částečně německý původ, osobní zkušenost s německou pomocnicí Mařenkou, ale především chování Čechů vůči Němcům na konci války. „Já sám jsem odsun nezažil, ale zažil jsem následky odsunu… Když jsem byl asi patnáctiletý, tak nás vozili na brigády do Pošumaví… a to byly tak hrozné scény… rozbité, vykradené vesnice. Zahnívající, zapáchalo to tam plísní… to bylo tak smutné, ta zdevastovaná krajina… a tohle na mě zapůsobilo asi nejvíc.“ Tento obraz si s sebou nesl po další dlouhá léta. Po roce 1989 začal studovat historické materiály o odsunu a natolik ho toto téma zasáhlo, že o něm začal přednášet. Je toho názoru, že Češi se nedokázali s vlastní vinou vůči Němcům adekvátně vyrovnat, a to považuje za velkou morální prohru českého národa. Spolupodílel se také na oficiálním vyjádření stanoviska evangelické církve k odsunu. V závěru zaznívají smířlivá slova o vzájemném odpuštění vin. „To jde křesťanům dobře, ale horší je to pak ve skutečnosti,“ dodává pamětník.

Musím se přiznat, a dělám to poprvé v životě, že jsem se trochu styděl, že táta je farář

V roce 1950 se rodina Růžičkových opět stěhovala, tentokrát do Českých Budějovic. Tomáš tam v roce 1953 ukončil měšťanku a chtěl pokračovat na gymnáziu. Ale byla nová doba a v přísně materialistickém světě už pro syna duchovního příliš místa nezbývalo. Na gymnázium ho nepřijali. On to ale tehdy příliš úkorně neprožíval, propadl v té době kouzlu hudby, a nastoupil proto na pedagogický institut hudební školy. Tam kromě hry na klavír začal studovat také hru na kontrabas a na varhany. A pak se mu naskytla i možnost neoficiálně studovat na večerním gymnáziu pro pracující. Rok docházel na obě školy a teprve poté mu, díky jeho studijním výsledkům, ředitel gymnázia povolil přejít na denní studium. Počátek padesátých let ale přinesl i mnoho dalších změn, které dospívající Tomáš citlivě vnímal. „Člověk, který v té době chodil do kostela, se tím dostával do jakéhosi pohanění. To byl úmysl celé té ideologie. Já jsem to tehdy nesl s takovou samozřejmostí, ale je fakt, že jsem se tím, že otec je duchovní, příliš nechlubil. A musím se přiznat, a dělám to poprvé v životě, že jsem se v té atmosféře, která tehdy byla, trochu styděl, že táta je farář.“

Bylo to absurdní, nepřirozené, nepravděpodobné… a přece se odvážili dotáhnout to až tak daleko

Obdobným způsobem vnímal i v té době probíhající politické procesy. Vzpomíná, jak stál u skříně, na které měli rádio, a poslouchal nahrávky ze soudní síně v procesu s Rudolfem Slánským. „Tehdy nesmělo jít nic přímo do rozhlasu. Všechno se natáčelo, vystřihávalo, kontrolovalo, aby to odpovídalo přesně té režii… Poslouchal jsem, jak ti obžalovaní na sebe žalují… že chtěli poškozovat, co zlého udělali a jak si zaslouží ten nejvyšší trest. A já jsem tehdy zůstal v šoku, jak je tohle možné, že tomuhle má někdo věřit. Dodnes si pamatuji, jak stojím u té skříně a poslouchám tu hrůzu. Bylo to absurdní a nepřirozené, nepravděpodobné. A přece se to odvážili až tak daleko dotáhnout.“

Po maturitě pamětník vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a na základě diplomové práce dostal nabídku pracovat ve Fyzikálním ústavu Akademie věd. „Tehdy bylo velkým šlágrem jádro jako zdroj energie,“ doplňuje zaměření výzkumu, na kterém se podílel. Vědecké práci se věnoval dalších šestnáct let. V roce 1977 z akademie odešel, aby se na dalších devět let věnoval práci topiče.

To byl průlom svobody

Šedesátá léta mu ale přinesla mnoho dobrého. Oženil se, narodily se mu tři děti, dělal práci, které ho naplňovala. A s velkým entuziasmem podporoval změny, které v té době v politice i ve společnosti začaly probíhat. „Ta atmosféra se měnila a my jsme ji jako mladí podporovali a přispívali do ní.“ Začal se také angažovat v rámci evangelické církve, navštěvoval ekumenické semináře, ale scházel se i se stejně naladěnými kolegy z Akademie věd. V roce 1968 podepsal výzvu Dva tisíce slov a dál ji pak propagoval a rozšiřoval. A dál vzpomíná: „Postupně se stále víc prosazovali žurnalisti. Objevovaly se stále odvážnější články, v nichž se odvážili komentovat politickou situaci, s něčím nesouhlasit… objevovaly se nové časopisy, knihy o těch, kteří prožili ty nejstrašnější procesy, ta divadla hrozná, kde dávali lidem tresty smrti… ten průlom svobody do té totality… to na mě působilo mnohem silněji než samotný převrat v roce 1989.“

Cítil jsem se jako ten, který tam patří

„Můj podpis Charty proběhl velmi zvláštním způsobem,“ těmito slovy začíná Tomáš Růžička vyprávět o tom, jakým způsobem se stal signatářem Charty 77 a jak zásadně to změnilo jeho další život. Dál pokračuje: „Jednou jsem přišel domů z práce a manželka zrovna myla okno. Na něco jsem se zeptal a ona mi neodpověděla… tedy jsem pochopil, že jsem něco provedl, ale já nevěděl co… A pak řekla: ‚Proč jsi mi aspoň neřekl, že jsi to podepsal?‘ Jenže já jsem nic nepodepsal…“ Přesto na seznamu signatářů Charty 77 jeho jméno figurovalo. Posléze se dopátral, jak k tomu došlo. Jeho jméno na seznam připojil jeden z jeho kolegů, poté co byl svědkem, jak Tomáš Růžička veřejně hájí prohlášení Charty 77. „Herci, muzikanti, malíři, všichni podepisovali Antichartu… a já jsem během nějaké takové hádky srdnatě Chartu hájil… a on si řekl, že když to tak hájí, tak s tím souhlasí, a tak mě tam v dobé víře napsal. Ale pak mu to asi došlo a neměl odvahu mi to říct,“ vzpomíná Tomáš. Původně si nebyl jistý, jestli se nejedná o provokaci ze strany Státní bezpečnosti. Pak se mu ale ozval profesor Patočka s omluvou a nakonec i s poděkováním. Tomáš Růžička dál s velkou otevřeností vypráví: „Já sám bych asi nenašel odvahu, moje žena byla proti, nejstarší dcera v té době končila základní školu a chtěla jít na gymnázium. To je pak nesnadné. Byla by to výrazná změna celého mého života, což pak opravdu byla. Ale já jsem svoji fyziku nepovažoval za tak světobornou, abych prohlásil, že jsem to nepodepsal, a tím uvrhl celou Chartu v podezření, že zveřejňují jména lidí, kteří ji nepodepsali. A já jsem to s velkou úlevou přijal, že jsem se k Chartě mohl přihlásit.“ Podpisem Charty 77 ale vlastně jen stvrdil svoje názory a dlouhodobé postoje. Už mnoho let předtím se stýkal s mnoha významnými osobnostmi disentu, mezi jeho nejbližší přátele patřil kupříkladu filozof Ladislav Hejdánek nebo překladatel a evangelický farář Miloš Rejchrt. Poznal se i s Jiřím Němcem, Janem Sokolem a krátce se setkal i s Olgou Havlovou. „Mezi svými přáteli, kteří už byli povyhazovaní a pracovali jako myči výkladních skříní, topiči a hlídači, jsem se konečně mohl cítit jako doma. Jako ten, který tam patří.“

Já jsem toužil být topičem

Následoval vyhazov z Akademie věd. Původně měl odejít okamžitě, ale nakonec byli k němu „shovívaví“ a dostal výpovědní lhůtu, během které si mohl vytipovat volná místa v pražských kotelnách. „Já jsem toužil být topičem, protože ty zprávy o tom, jak to tam chodí, vypadaly krásně. A tak jsem sháněl už dopředu… a vybral jsem si jednu kotelnu na Jižním Městě,“ s pobaveným nadhledem vypráví dál. Do kotelny na Jižním Městě ho ale nepřijali. Paní vedoucí jeho akademické tituly znejistěly. Po konzultaci s jeho bývalým zaměstnavatelem mu sdělila, že volnou kotelnu pro něj nemají. Na jeden měsíc pak získal místo vrátného v továrně na výrobu plechovek. „Ale to se pan vedoucí velmi spletl a dostal zřejmě velmi vyhubováno, jak mohl takovému člověku svěřit důležité místo ve vrátnici v tak důležité továrně,“ popisuje další neúspěch při hledání zaměstnání. Nakonec ho jako topiče přijali v pražském metru. Zůstal tam několik let a poté, jak říká, „přešel ke kultuře“. Stal se topičem v Ústředním kulturním domě železničářů. Tam už v té době pracoval i jeho přítel Miloš Rejchrt, a práce tam byla proto o mnoho příjemnější.

Bylo to tam dobré, v té kotelně

Doba, kdy pamětník pracoval jako topič, byla pro něj přesto i po intelektuální stránce plodná. Přeložil knihu Úvod do fyziky plazmatu, která se po svém vydání stala úspěšnou. Jen jako překladatel musel být uvedený někdo jiný. Učil se latinsky, studoval nauku o hudební harmonii a kontrapunktu, přepisoval samizdat. S otcem a další příbuznou, překladatelkou, spolupracovali se socioložkou Jiřinou Šiklovou při výběru překladů zajímavých knih ze zahraničí. „Bylo to tam dobré, v té kotelně,“ s úsměvem shrnuje své „topičské“ období. Dodává ale také, že manželka jeho pracovní zařazení snášela hůř a pokusila se mu sehnat přes známé práci v optické laboratoři Závodů průmyslové automatizace. Nejednalo se o vědeckou práci (nástup chartisty musela projednat místní buňka komunistické strany), ale po letech se mohl alespoň částečně vrátit ke svému oboru. A této skutečnosti vzápětí využila Státní bezpečnost.

Už jen poslouchat ty jejich fráze o bezpečnosti, o socialismu a o nepřátelích…

Krátce po jeho nástupu do Závodů průmyslové automatizace si ho předvolali na služebnu k pohovoru. V Archivu bezpečnostních složek je uložen jeho spis, ve kterém stojí, že cílem pohovoru mělo být jeho další zpravodajské využití, tedy spolupráce s nimi. A využít k tomu chtěli následující skutečnosti: „Jmenovaný má podepsanou smlouvu na dobu určitou a zaměstnavatelem mu bylo přislíbeno, že od 1. 1. 1986 s ním bude podepsaná řádná smlouva. A tedy lze předpokládat, že jmenovanému na tomto příslibu dosti záleží, neboť má po dlouhé době možnost uplatnit se ve své původní profesi.“ [Citace ze spisu č. 820097, uloženého v Archivu bezpečnostních složek.] V případě Tomáše Růžičky se ale zmýlili. Ve spisu se dále uvádí, že hned na začátku prohlásil, že pokud se pohovor bude týkat jeho podpisu Charty 77, odmítá s nimi o této záležitosti diskutovat. „CH-77 je podle něj pozitivní věc, která se svou činností snaží řešit problémy, které v naší společnosti vyvstávají… a že by bylo potřeba, aby se o ni nezajímaly orgány StB, ale přední činitelé státu… a svůj podpis rozhodně nehodlá odvolat.“ [Citace ze spisu č. 820097.] StB díky jeho jasně vyřčeným postojům spis následně uložila do archivu a více ho již nekontaktovala. Tomáš Růžička ten samý pohovor vnímal následovně: „Poslouchal jsem ty jejich fráze o bezpečnosti, o socialismu a o nepřátelích… takové kecy. Bylo to nudné, bylo to ponižující. Takže když jsem se těšil, jak mi bude, až vyjdu z té místnosti a z té budovy, tak ta radost se nedostavila. Spíš se dostavil takový pocit znechucení, jako když je člověku špatně.“ Nebylo to poprvé, kdy byl vyslýchán Státní bezpečností. První zkušenost získal již v počátcích normalizace, v roce 1971, kdy byl výslech spojen i s domovní prohlídkou. Tehdy hledali letáky o svobodných volbách, část jich Tomáš Růžička k dalšímu šíření také převzal.

Aby v tom nebyli studenti sami

Tomáš Růžička aktivně protestoval i proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a v protestech pokračoval i v období normalizace. Zúčastnil se mnoha protirežimních demonstrací a byl i na Národní třídě 17. listopadu 1989. „Aby to nebylo jenom na studentech,“ poznamenává. Hned po 17. listopadu se události daly rychle do pohybu. „Ten drak už pomalu mizel, splaskával,“ dodává pamětník. Po celé republice začaly spontánně vznikat výbory Občanského fóra, které se stalo partnerem pro další jednání s komunisty. V Závodech průmyslové automatizace, čítajících tehdy kolem sedmi set zaměstnanců, byl předsedou dozorčí rady zvolen Tomáš Růžička. A během prvních svobodných voleb v roce 1990 byl členem jedné z volebních komisí. V roce 1992, kdy byla továrna ZPA, ve které stále pracoval, zrušena, dostal nabídku z Akademie věd a po čtrnáctileté pauze se vrátil. Na pozici tajemníka místopředsedy Akademie věd zůstal do roku 2007. A poté se ještě na dva roky vrátil do Fyzikálního ústavu AV.

Náboženstvím je dnes ekonomika 

Nyní je v penzi a střídavě pobývá se svou druhou manželkou v Praze a na venkově. Je otcem tří dospělých dětí a zpovzdálí stále sleduje politické dění i směřování současné společnosti. „Myslím, že se ukazuje zásadní, ale zcela vrozená vada demokracie. Demokracie je postavená na tom, že lidé budou demokraty a že budou politicky vzdělaní… Ale náboženstvím je dnes ekonomika a nevím, jestli ta dokáže tu vrozenou a zásadní chybu demokracie zvládnout.“ Tomáš Růžička je „vyrovnaný, zásadový a přímý“, jak stojí ve spisu, který o něm vypracovala Státní bezpečnost. Tak ho vnímali jeho tehdejší kolegové z Akademie věd, když o něm StB získávala informace. A její příslušníci se o tom následně i sami přesvědčili.