„Ale vytvořil jsem si v té době už jako chlapec svůj úsudek, protože jsem znal i Němce v severním pohraničí, kde jsme měli příbuzné, protože moje teta se svým synem měli cukrářství v Měcholupech u Žatce a tam to byla také obec, která byla většinou obydlená Němci. A poznal jsem, že jsou rozdíly v soužití Čechů a Němců, na různých místech republiky různé. Zatímco na jihu byly většinou ty vztahy přátelské, protože tam žilo také hodně chudé obyvatelstvo, sever byl úplně jiný, ten byl bohatší, tam byl průmysl, tam byly továrny a tam taky to německé obyvatelstvo se chovalo povýšeněji vůči českému lidu než kdekoliv jinde.“
„Nádraží, ve kterých jsme přestupovali, ty byly ve městech, která byla už značně poničená. Tam nebylo možné ani jít do ulic, třeba Drážďany. To už nebyly ulice, to byly jenom haldy trosek a mezi tím pracně udělaná nějaká cesta, aby se tam mohlo chodit případně jezdit auty. Takže to bylo podezřelé, kdybychom chodili mezi těmi troskami, to nebylo možné. Takže jsme museli někdy čekat tam na lavici na nádraží, a to se nám jednou málem nevyplatilo, protože najednou přišla vojenská kontrola. Tak jsme říkali, to je konec. Jenže měli jsme štěstí a to štěstí, bez toho člověk nemůže být, to nás zachránilo. Protože oni před námi začali kontrolovat ještě několik mladíků, kteří tam seděli vedle nás. To byli nějací příslušníci takzvané Hitlerjugend, kteří asi neměli to všechno v pořádku, protože ty prohlíželi ti vojáci jejich doklady a nelíbily se jim, a tak je vzali s sebou a odváděli pryč k výslechu. A toho jsme samozřejmě využili a honem jsme se spakovali, abychom se tedy mohli schovávat.“
Karel Růžička se narodil 31. července 1924 v Praze, kde prožil celý život. Tatínek pocházel z Vídně, maminka z Aradu v Rumunsku, oba ale byli Češi. Měl ještě o devět let starší sestru. Na prázdniny jezdila rodina do pohraničí na Šumavu. Když tam jeli v létě roku 1938, lidé už na ně plivali a házeli kamení. Karel Růžička maturoval v roce 1943 na gymnáziu v pražských Vinohradech. V březnu 1944 mu přišel rozkaz nastoupit na nucené práce do továrny Junkers v Magdeburgu. Pracovali dvanáct hodin denně šest dní v týdnu a dostávali za to nepoměrně menší mzdu než pracovníci z Německa. V průběhu roku 1944 přibývalo náletů na město, vázly dodávky materiálu a často se nepracovalo. Po náletu v září 1944 dělníky přesunuli Nordhausenu v pohoří Harz, kde nacisté zřídili velký komplex podzemních továren. V říjnu roku 1944 se Karlovi s kamarádem podařilo utéct a po různých peripetiích se dostali do Prahy. Tam se přihlásili k práci v pobočce továrny Junkers v Modřanech, kde zůstali do konce války. V květnu 1945 se Karel Růžička zapojil do Pražského povstání. Po válce vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Vysokou školu inženýrského stavitelství. Pracoval nejprve jako projektant důlní návrhové kanceláře, později ve státní správě, kde vydržel až do důchodu. Po roce 1989 se angažoval ve Svazu nuceně nasazených, kde působil nejprve jako místopředseda a později jako předseda. Se svazem pořádali výstavy a besedy nejen doma, ale i v zahraničí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
