Marie Rudolecká

* 1930

  • „Já jsem měla dost známých po těch pézetkách [podnik zahraničního obchodu], kamarádka tam třeba pracovala jako kádrová pracovnice na nějaké pézetce, tak mi tam chystala nějaké zaměstnání, tak jsem tam byla na pohovoru. Tak tam se mnou udělali pohovor, já jsem sebekriticky přiznala, že teda mám ty kádrové problémy a oni se plácali do kolen a dělali si z toho legraci a řekli, že takových postižených zaměstnanců tam mají víc, že to pro ně nic neznamená. Že mě teda berou a přijmou mě do zaměstnání. Jenomže když se to dozvěděli na ministerstvu vnitra, kde to asi museli hlásit, tak tam jim dali zákaz, že mě nesmí přijmout. To bylo v několika případech.“

  • „A potom, když jsem byla dál na zamini [Ministerstvo zahraničních věcí], tak jsem měla několik nabídek od kolegyň, od kolegů, abych s nimi jela jako sekretářka, třeba do Nairobi. Tam byl velvyslanec Jobánek, tam byl poslán, jeho manželka byla moje přítelkyně a já jsem říkala: 'No bohužel, já s vámi nemůžu, mě tam nepustí, to mám zakázané, tam bych mohla emigrovat. A ta manželka toho velvyslance, tu to rozesmálo a řekla, že neví, proč bych tam nemohla s nimi být, že těžko bych tam někde emigrovala, že bych mohla utéct tak akorát do pouště. No a další bývalý velvyslanec v Řecku, Žantovský, mě potkal na chodbě a ptal se, jestli bych mu nedělala sekretářku v tom Řecku, že jede do Řecka. A já jsem řekla: ‚To bych třeba ráda, ale oni mě nepustí, kádrováci mě nepustí, ti mají obavy, abych tam… a taky neumím jazyk.' ‚No, jazyk se naučíš a já si to vyřídím s těmi hochy na kádrovce.' Nevyřídil nic, protože oni mě tam opravdu nepustili, do toho Řecka.“

  • „Jeden bývalý kolega, ten pracoval v Brně – myslím, že se jmenoval Dvořáček, a on tam dělal nějakého vedoucího, mě znal ještě z té Jihlavy, tak mně to telefonoval, informoval, že mně brácha emigroval do zahraničí. Já si vzpomínám, to byly spíš takové perličky, že když jsem se to telefonicky dozvěděla, tak jsem z toho byla překvapená a moc mě to nepotěšilo. Nějaký kolega v kanceláři se mě ptal, co se stalo, tak jsem mu to řekla, že ten Pepa Dvořáček mě informoval, že mně brácha utekl do zahraničí, emigroval. Tak on se chytil za hlavu a z té kanceláře utekl a pak už jsem ho neviděla, on se mi vyhýbal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.01.2024

    (audio)
    délka: 01:09:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 21.05.2024

    (audio)
    délka: 01:17:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 22.07.2024

    (audio)
    délka: 01:02:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem byla infikovaná tím komunismem

Marie Rudolecká v době, kdy začala pracovat na ministerstvu zahraničí, 50. léta
Marie Rudolecká v době, kdy začala pracovat na ministerstvu zahraničí, 50. léta
zdroj: archiv pamětnice

Marie Rudolecká se narodila 10. listopadu 1930 v Polné matce Marii, rozené Landové, a otci Josefu Skočdopolovým. Rodina měla hospodářství, tatínek byl vyučený švec, maminka pomáhala v obchodě. Otec zůstal od založení Komunistické strany Československa (KSČ) přesvědčeným komunistou. V roce 1940 ho Němci zatkli a odsoudili na několik let do vězení v Německu, vrátil se roku 1945. Marie Rudolecká ukončila školní docházku a nastoupila v 15 letech do práce v Jednotném svazu českých zemědělců. Roku 1950 našla zaměstnání jako písařka na odboru Ministerstva vnitra (MV) v Jihlavě. Tam zažila i vyšetřování případu tzv. babických vražd. Písařkou a sekretářkou byla po celý život. V roce 1955 přešla na stejnou pracovní pozici do Prahy, na 1. správu MV, tedy na rozvědku. Od roku 1962 pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) a byla vyslána na československé velvyslanectví v Římě, přitom byla stále zaměstnána na Ministerstvu vnitra. V Římě působila od roku 1963 do roku 1965. Její mladší bratr Jaroslav emigroval v roce 1966 do Švédska. V důsledku toho ztratila Marie Rudolecká možnost vycestovat pracovně do zahraničí. Krátce působila na Správě nápravných zařízení (SNV), ve věznici na Pankráci. V době invaze armád Varšavské smlouvy do Československa byla na zájezdu v Paříži. Po vyloučení z KSČ a propuštění z MV po roce 1968 nemohla najít práci, nakonec ji přijali na ministerstvo zahraničí a v 70. letech pracovala v československém kulturním středisku v Berlíně, v Německé demokratické republice (NDR). Po návratu nastoupila do Revolučního odborového hnutí (ROH) jako sekretářka a zůstala tam do důchodu. Pád režimu roku 1989 uvítala a nastoupila znovu do práce pro Radu rozhlasového a televizního vysílání. V roce 2001 se provdala za Miloše Rudoleckého. Roku 2024 žila v Praze.