Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Rudolecká (* 1930)

• narodila se 10. listopadu 1930 v Polné

• otec byl členem KSČ od roku 1921

• v letech 1940–1945 otce věznili v Německu kvůli stranické příslušnosti

• od roku 1950 pracovala pro 1. správu Ministerstva vnitra

• strávila dva roky na velvyslanectví v Římě jako sekretářka

• bratr Jaroslav emigroval v roce 1966 do Švédska

• poté už neměla možnost vyjíždět pracovně do ciziny

• krátce pracovala ve věznici na Pankráci

• po roce 1968 byla vyloučena z KSČ a propuštěna z MV

• v 70. letech ji přijali na Ministerstvo zahraničních věcí a vyslali do NDR

• před rokem 1989 pracovala v ROH, poté v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání

• v roce 2001 se provdala za Miloše Rudoleckého

Marie Rudolecká, rozená Skočdopolová, byla od svých 17 let členkou Komunistické strany Československa (KSČ) a pracovala celý život v mocenských a ideologických orgánech komunistického režimu. Přesto strávila dva šťastné roky na velvyslanectví v Římě, v srpnu 1968 ji invaze vojsk Varšavské smlouvy překvapila na zájezdu v Paříži a toužila po dalších výjezdech do kapitalistické ciziny. To jí ale nebylo umožněno poté, co její bratr emigroval do Švédska, a po prověrkách v roce 1968 byla vyloučena i z KSČ. Nakonec mohla pracovat v Německé demokratické republice a i tam sledovala zakázanou západoněmeckou televizi. Její příběh je tak jedním z těch, které barvitě dokládají rozpor mezi komunistickou propagandou a životní realitou.

Němci prodávali lyže za tři vajíčka

Marie Rudolecká se narodila 10. listopadu 1930 v Polné matce Marii, rozené Landové, a otci Josefu Skočdopolovým. Rodina měla malé hospodářství, tatínek byl vyučený švec a maminka pomáhala v obchodě v Polné. Před druhou světovou válkou se narodili ještě bratr Jaroslav, mladší o čtyři roky, a v roce 1940 sestra Anna. Oba rodiče byli členy komunistické strany, otec byl už od jejího založení přesvědčeným straníkem. „Otec byl komunista od roku 1921, potom chtěl jet bojovat do Španělska, pomáhat komunistům. Dostal se akorát do Francie, pak je vrátili. Byl dobrý komunista, poctivý“, popisuje Marie Rudolecká otcovo odhodlání. „Doma se u nás pořád mluvilo o Rusku a Stalinovi. Stalin, to byl tenkrát pro nás někdo, byl u nás hrozně uznávaný,“ vzpomíná pamětnice. Matka politicky příliš aktivní nebyla a později prý legitimaci po hádce s otcem dokonce zahodila.

Po okupaci Československa fašistickým Německem a po začátku druhé světové války se otec jako člen KSČ okamžitě dostal na seznam osob nepřátelských Říši. V roce 1940 ho zatkli a odsoudili na několik let do vězení, nejprve v Havlíčkově Brodě, poté ho odvezli do Německa, kde prošel několika koncentračními tábory. Vrátil se až roku 1945. „Při návratu jsem otce těžko poznávala, hrozně zhubnul. Bylo mi deset, když ho zavřeli, a patnáct, když ho pustili,“ vybavuje si pamětnice opětovné setkání. Bez živitele rodiny maminka stěží zvládala zajistit sebe a tři děti, nejmladší Anna se narodila tři měsíce po otcově uvěznění.

Podle vzpomínek Marie Rudolecké válka život v Polné nijak výrazněji neovlivnila, místní německá posádka byla malá. Vybavuje si vzpomínku z konce války: „V tělocvičně měli Němci spoustu lyží a pak je prodávali za tři vajíčka, tak jsme si koupili lyže.“ Po válce byl ustaven národní výbor, i její otec se stal jeho členem a zároveň byl jmenován lesním hajným v blízké osadě Špitál, kam se rodina přestěhovala. Postupně se narodili ještě dva mladší bratři a sestra.

Já jsem byla infikovaná tím komunismem

Marie Rudolecká ukončila základní školní docházku, a protože v rodině nebylo peněz nazbyt, nemohla studovat. Nastoupila jako patnáctiletá do práce v Jednotném svazu českých zemědělců v Havlíčkově Brodě. Roku 1950 se jí naskytla možnost zaměstnání na pozici písařky na Ministerstvu vnitra (MV), na vyšetřovacím odboru v Jihlavě. Tam zažila i vyšetřování v případu tzv. babických vražd. To je označení událostí, které souvisely s vraždou tří funkcionářů Místního národního výboru v Babicích na Třebíčsku v červenci roku 1951. Podle Státní bezpečnosti (StB) ji provedla protistátní skupina řízená ze zahraničí. Vraždy se staly záminkou k likvidaci především zemědělců a kněží. Byly zatčeny desítky lidí, kteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody i trestům smrti.[1] Marie Rudolecká tehdy jen zapisovala, co jí vyšetřovatelé StB diktovali. „Někdy mi diktoval vyšetřovatel a seděl u toho ten vyšetřovaný. Já jsem tomu celkem věřila. Já jsem byla infikovaná tím komunismem, byla jsem tím poznamenaná,“ vysvětluje, proč tehdy neměla pochybnosti o správnosti postupu komunistické moci.

V roce 1955 přešla v rámci Ministerstva vnitra na stejnou pracovní pozici do Prahy, na 1. správu, tedy na rozvědku. Po únorovém převratu vykonávala 1. správa Ministerstva vnitra hlavně rozvědnou činnost v zahraničí ve prospěch socialistického Československa a sovětského bloku.[2] Marie Rudolecká od roku 1962 dělala písařku na Ministerstvu zahraničních věcí (MZV) a připravovala se na výjezd na československé velvyslanectví v Římě, přitom byla stále zaměstnána na Ministerstvu vnitra. V Římě pracovala od roku 1963 jako sekretářka a podle jejích slov se jí tam velmi líbilo. Přestože by mohla emigrovat nebo se v Itálii vdát, nechtěla. „V Itálii jsem věděla, že se tam nemůžu provdat, měla jsem nějaké nabídky, ale věděla jsem, protože jsem byla poznamenaná tou politikou, že nepřipadá v úvahu, abych si někoho vyhlídla ze zahraničí.“ Setkala se tehdy poprvé s životem ve vyspělé kapitalistické zemi, popisované komunistickou propagandou jako plnou vykořisťování a bídy pracujících. Měla v Itálii možnost ověřit si, že realita je zcela odlišná. O emigraci přesto neuvažovala, obávala se, že by tím způsobila rodině velké nepříjemnosti.

V roce 1965 byla z Říma odvolána zpět. „Preventivně mě stáhli z Itálie, abych neemigrovala, protože už se stalo, že sekretářky z ministerstva zahraničí emigrovaly,“ vysvětluje, proč musela zemi po krátkém čase opustit. Pracovala nadále na ministerstvu zahraničí, ale spadala oficiálně pod 1. správu MZV, tedy rozvědku. Podle vlastních slov Marie Rudolecká nikdy neplnila na Ministerstvu vnitra ani zahraničí jiné úkoly než svoji písařskou a sekretářskou práci. Přesto měla jako zaměstnankyně MV také vojenské hodnosti, dosáhla označení praporčice, a krycí jméno. Tyto informace vyplývají z volně přístupných spisů, které se k její osobě dochovaly v archivu.[3]

Brácha emigroval do Švédska

O rok později se dozvěděla překvapivou zprávu o bratru Jaroslavovi: „Jeden kolega, ten pracoval v Brně, myslím, že se jmenoval Dvořáček a dělal tam vedoucího, mě znal ještě z Jihlavy, tak mně to telefonoval, že brácha emigroval do zahraničí.“ Důvodem bratrovy emigrace byla pravděpodobně jeho nespokojenost s režimem a touha po svobodném životě. „Byly s tím spojené samé nepříjemnosti, psal nám ošklivé dopisy. Pro něj jsme byli komunisti, naivní a blbí, a on byl ten chytrý, který emigroval,“ objasňuje Marie Rudolecká jistou nevraživost, kterou k bratru Jaroslavovi pociťovali členové rodiny po jeho odchodu. Usadil se ve Švédsku a do rodné země se natrvalo vrátil až dlouho po roce 1989, zde také zemřel.

Pro Marii Rudoleckou znamenala bratrova emigrace konec možnosti vycestovat pracovně do zahraničí. „Když jsem byla dál na zamini [MZV], tak jsem měla několik nabídek od kolegů, abych s nimi jela jako sekretářka – třeba do Nairobi, tam byl poslaný velvyslanec Jobánek, jeho manželka byla moje přítelkyně. Já jsem říkala: ‚Bohužel, já s vámi nemůžu. Mě tam nepustí, to mám zakázané, tam bych mohla emigrovat,‘“ objasňuje, jak bratrův odchod ze země nadlouho poznamenal její pracovní kariéru. Nemusela však podstoupit žádné výslechy ani vyšetřování ze strany StB.

V roce 1967 byla přeložena v rámci MV na Správu nápravných zařízení (SNV) a ve věznici na Pankráci pracovala opět jako písařka. „Nejdřív jsem měla přesadit kytky, nějací chlapi mi na dvoře pomohli. Řekla jsem šéfovi: ‚Jsou tady hodní soudruzi,‘ a šéf řekl: ‚To nejsou soudruzi, to jsou muklové,‘“ vybavuje si vzpomínku na první dny v nové práci. Přestože tou dobou na Pankráci museli být i političtí vězni, pamětnice se o ně podle svých slov nezajímala. Nakonec, když byla často na pracovišti sama, se začala bát a ze zdravotních důvodů požádala v červnu 1968 o uvolnění ze SNV.

I poté měla zaměstnání na ministerstvu zahraničí a přes kádrové problémy mohla v létě 1968 vycestovat s kolegy na zájezd do Paříže, kam se toužila podívat. Tak se stalo, že 21. srpna, kdy sovětská vojska a armády „spřátelených socialistických zemí“ napadly Československo, Marie Rudolecká pobývala ve Francii. Ani tehdy nevyužila možnost emigrovat, vrátila se do Prahy a ke své práci. Reformním komunistům podle svých slov nedůvěřovala ani dříve během uvolněného pražského jara. Také jí se po roce 1968 dotkly kádrové prověrky, během nichž byla vyloučena po mnoha letech z KSČ a nakonec musela odejít i z ministerstva zahraničí.

Z vnitra dali zákaz mě přijmout

Najít si novou práci nebylo jednoduché. Marie Rudolecká měla známé v podnicích zahraničního obchodu (PZ), zkoušela tedy štěstí tam. „Tak se mnou udělali pohovor, já jsem sebekriticky přiznala, že mám ty kádrové problémy, a oni se plácali do kolen a dělali si z toho legraci. Že mě berou a přijmou mě do zaměstnání. Jenomže když se to dozvěděli na Ministerstvu vnitra, tak jim dali zákaz, že mě nesmí přijmout,“ popisuje pamětnice těžkosti s hledáním zaměstnání. Nakonec se znovu dostala na Ministerstvo zahraničních věcí a byla dokonce vyslána do zahraničí, tentokrát ovšem do Východního Berlína, kde pracovala na velvyslanectví a v československém kulturním středisku v letech 1976–1979. Měla tehdy možnost s kolegy navštěvovat Západní Berlín, striktně oddělený Berlínskou zdí, postavenou v roce 1961. Sledovali také i přes zákaz západoněmecké televizní vysílání, které, jak pamětnice vzpomíná, bylo mnohem zajímavější.

Po necelých čtyřech letech byla povolána zpět do Československa a nadřízený ji nutil k podepsání dohody o rozvázání pracovního poměru. Na to přistoupila, když si našla místo sekretářky v Revolučním odborovém hnutí (ROH). Tam působila Marie Rudolecká až do důchodu.

Změnu režimu v listopadu 1989 přivítala podle svých slov s radostí: „Říkala jsem si: ‚Konečně bude všemu konec,‘ už jsem toho měla plné zuby.“ Mohla se setkat se svým bratrem Jaroslavem. Začala znovu pracovat na úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jezdila do zahraničí. V roce 2001 se poprvé provdala – za svého dlouholetého kolegu z MZV, Miloše Rudoleckého, a krátce s ním žila v Brně. Roku 2024 žila po smrti manžela opět v Praze.

 

 

[1] Případ Babice. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001–2024, 14. 07. 2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADpad_Babice. [cit. 2024-09-03].

[2] ARCHIV BEZPEČNOSTNÍCH SLOŽEK. Hlavní správa rozvědky. Online. Archiv bezpečnostních složek. 2024. Dostupné z: https://www.abscr.cz/pruvodce-po-fondech-sbirkach/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-c/pruvodce-po-fondech-a-sbirkach-c1/. [cit. 2024-09-03].

[3] Uloženo v Dodatečných materiálech: Výňatek z dochovaných archivních spisů k osobě Marie Rudolecké, roz. Skočdopolové: stránka z Osobní evidenční karty Ministerstva vnitra a stránka ze spisu reg. č. 38652 IS z fondu Hlavní správa rozvědky SNB, která obsahuje návrh na vyslání pamětnice jako písařky do Říma.