„Začali jsme lítat po školách, chodili jsme na demonstrace. Herci, [jmenovitě] Pavel Pavlovský, Martina Samková či Václav Beránek, který je bohužel už dlouho po smrti, nás požádali o podporu, a tak jsme chodili do divadla. Chtěli po nás vědět, jestli ta vyhlášená stávka je, nebo není legální, takže jsme se pokoušeli tehdejší právní předpisy různě překrucovat, ohýbat, abychom to nějakým způsobem pokryli i právně. Velmi jsme se zapojovali do celé té aktivity. Byli jsme nadšeni z toho, co přišlo v listopadu 1989. Samozřejmě že to zpočátku bylo nebezpečné. Nevěděli jsme, jak to dopadne. Zejména v justici byly velké tlaky na to, potlačit jakýkoliv vzdor a jakoukoliv občanskou iniciativu. A my jsme se do toho zapojili, pomáhali jsme a spolu s dalšími jsme zakládali Občanské fórum.“
„Jsme [spolu se ženou] přesvědčeni – a nebereme to jako frázi, ale jako fakt – že demokracie může fungovat jen tehdy, když se lidé zajímají, když se starají o to, co se kolem nich děje. Když se zajímají o to, jak je uklizený jejich dům a co se v něm děje. Když se zajímají o to, co se děje v jejich okolí. Co se děje v parku, který je u jejich domu, co se děje v jejich městské části, co se děje v jejich městě. Co se událo, děje nebo uděje v jejich kraji, co se děje v jejich republice, posléze co se děje v Evropě, posléze co se děje ve světě.“
„Pamatuji si, že jsem hájil například Vláďu Líbala, který byl trestně stíhán se svým kamarádem, také chartistou, Heřmanem Chromým. Soudili to slušní soudci, ten na Okresním soudu Plzeň-město se jmenoval Josef Baxa a druhý, na krajském soudu, Jiří Šilhavý, to byl předseda odvolacího senátu. A tito soudci se přes veškeré nátlaky ze strany partajních orgánů – které chtěly, aby byli Vláďa Líbal a Heřman Chromý odsouzeni – zachovali statečně. A Vláďa Líbal byl zproštěn obžaloby. Byla to v podstatě směšná věc. Dělali pořad Franka Zappy, citovali tam Karla Kryla, měli tam nějakou hudbu… Samozřejmě že to bylo nahlíženo tehdejším pohledem [jako] protirežimní, a tak je tam někdo napráskal. Bylo to v Hi-Fi Clubu na náměstí [Republiky]. Myslím, že je udal šéf Hi-Fi Clubu, což byl velký svazák. Dostalo to takový politický nátěr, začalo to být bombastické. Uvažovali, že je budou stíhat pro podvracení republiky, rozvracení republiky, posléze pobuřování a tak dále. Ale protože ti diváci, kteří na to představení přišli, byli poměrně slušní lidé, tak si nikdo z nich nepřidal, nikdo jim nechtěl zatopit. Když byli vyslýcháni jako svědci, tak je spíše chránili a ještě umenšovali to, co se tam událo.“
Ludvík Rösch se narodil 6. listopadu 1954 v Plzni do středostavovské křesťanské rodiny. Jeho dědeček byl za Rakouska-Uherska důstojníkem u 35. pěšího pluku, za první republiky působil u 18. pěšího pluku, jehož byl posléze velitelem. V roce 1973 Ludvík odmaturoval na gymnáziu v ulici Pionýrů, dnešním Masarykově gymnáziu. Roku 1978 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v říjnu téhož roku nastoupil jako advokátní koncipient do první plzeňské advokátní poradny. Jeden rok si odsloužil na vojně u tankového pluku v Kežmarku. Dne 5. prosince 1981 se oženil s advokátkou Annou Zítkovou. Od roku 1983 pracoval v advokátní poradně už jako advokát. V létě 1989 podepsal petici Několik vět a angažoval se i ve sběru podpisů. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum, stal se jeho mluvčím a také členem koordinačního výboru. Po listopadu 1989 byl zvolen do výboru Krajského sdružení advokátů v Plzni. Spolu se svou manželkou se významně podílel na obnovení nesocialistické advokacie. Od roku 1990 působil v poradních orgánech Rady města Plzně a Zastupitelstva města Plzně. Byl rovněž členem občanskoprávní komise České advokátní komory v Praze. Co se týče stranické příslušnosti, po členství v Občanském fóru (předsedou klubu 1990–1994), Občanské demokratické straně (předsedou klubu 1994–1998) a Unii svobody (předsedou koaličního klubu 1998–2002) kandidoval za stranu Občané.cz a poté za Občané patrioti, stranu, kterou spoluzakládal. Působí ve správní radě Nadace 700 let města Plzně. Věnuje se mimo jiné odbornému školení začínajících advokátů.
Ludvík Rösch na fotografii z volební kampaně v roce 1990 spolu se Zdeňkem Proskem (náměstek primátora), Zdeňkem Mračkem (primátor), Jaroslavem Jurečkou (poslanec FS) a Jiřím Holendou (rektor budoucí ZČU)
Ludvík Rösch na fotografii z volební kampaně v roce 1990 spolu se Zdeňkem Proskem (náměstek primátora), Zdeňkem Mračkem (primátor), Jaroslavem Jurečkou (poslanec FS) a Jiřím Holendou (rektor budoucí ZČU)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
