Zeev Ron

„Devátého ledna 1948 nás napadlo v Kfar Sod, který je na syrské hranici, nějakých čtyři sta Arabů ze syrské vesnice, která byla nad námi nahoře. Jeden den, 9. ledna 1948, v sedm ráno, když všichni lidi už byli v práci nebo v chadar ochel, jídelně, tenkrát byl jeden z našich lidí zastřelen, ale nějak jsme to přežili. Od té doby byla taková skupina deseti mladých lidí, mně tehdy bylo asi dvacet čtyři, každé ráno jsme vstali v pět a lezli jsme na tu horu a prošli jsme celou horou až na vrchol a zatelefonovali jsme dolů, že všichni můžou vstávat, že je všechno v pořádku.“

„Tak jsme žili. Bratr byl o tři a půl roku starší než já, já a maminka se svým manželem. Její manžel, profesor Lamm, byl profesorem řečí, měl v Palestině už dvě děti. Moje maminka plánovala, a také on, že se pomalu dostaneme všichni do Palestiny. Já jsem byl ten první, koho poslali.“

„Maminka a její manžel se chtěli taky sem dostat, ale to nešlo. To už je chytli. To je hrozná věc. Ona všechno plánovala, poslala sem mě a mého bratra, a samotnou ji chytli. Zahynula v koncentračních táborech.“ – „Jak jste to zjistili, když jste byli tady?“ – „Já jsem to nevěděl. Za války se nedalo nic dovědět, po válce jsem se dověděl, že zahynula.“ – „A profesor Lamm?“ – „Taky.“ – A babička?“ – „Babička žila ještě dosti dlouho, dostala se do Terezína a v Terezíně žila několik let.“