Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zeev Ron (* 1924)

• narozen 1924 ve Vídni jako Wolfgang Reinhold

• židovská rodina, od dětství žil v Brně

• sionistická rodina, člen Makabi ha-cair

• studoval na židovském gymnáziu v Brně

• v září 1938 odjel do Palestiny, kam přijel i bratr Kurt

• 1938–1939: studium v Mišmar ha-emek, potom kibucy Givat Chajim, Ejn Gev, Kfar Sod

• 1941: matka a nevlastní otec deportováni do Lodže, oba zahynuli

• 1950: svatba s Dagmar Pollakovou, tři děti

• s manželkou odešli z kibucu, žili u Kirjat Tivon

• pracoval v zemědělství, jako stolař, později v administrativě a v pojišťovně

• v roce 2014 zemřela manželka Dagmar

• žije v Ramat Gan

Zeev Ron se narodil jako Wolfgang Reinhold ve Vídni, ale dětství prožil v Brně. Více než osmdesát let žije v Izraeli, který považuje za svůj domov. „Nejsem žádný emigrant, to je i moje země,“ říká přesvědčivě.

Do Brna a do Makabi

Jeho maminka Gina se do Brna přestěhovala z Vídně v roce 1927 se dvěma malými syny, tříletým Wolfgangem a o tři roky starším Kurtem, po krachu svého prvního manželství a rozvodu. Pamětník svého otce, který žil v Hamburku, prakticky nepoznal. Volba Brna nebyla náhodná: „V Brně žila má babička a bydleli jsme společně ve velkém bytě na náměstí Svobody. Maminka byla podnikavá, energická žena, a spoluvlastnila firmu Vše pro čištění, Alles zu Reinigung,“ vypráví Zeev Ron. Kromě toho, že byla maminka na svou dobu emancipovaná, byla i aktivní v sionistickém hnutí a patřila k vedení sionistického spolku Makabi. Členy Makabi byli i oba synové.

„Chodili jsme cvičit a měli jsme i společnou klubovnu. Na jména svých madrichů, vedoucích, si kromě jednoho nevzpomínám, ale velmi dobře si pamatuji na setkání s Fredy Hirschem. Setkali jsme se na sletu Makabi někde v Krkonoších, kde jsem měl pocit, že mě úplně hypnotizoval. Byl výrazný, černovlasý s tmavýma očima. Naštěstí jsem se pak opět odhypnotizoval,“ usmívá se pamětník. Po obecné škole pokračoval ve studiu na proslulém brněnském židovském gymnáziu, kde si vybavuje především učitele židovských dějin Barucha Kurzweila, který se později v Izraeli stal významným literárním kritikem.

Odjel jsem jako první

V roce 1935 se matka znovu provdala za Josefa Lamma, profesora jazyků na brněnském gymnáziu. I pro něj šlo o druhé manželství a jeho dvě děti žily v Palestině. Postupně se do Palestiny hodlala vystěhovat celá rodina. Pamětník uvádí, že to bylo spíš ze sionistického přesvědčení než kvůli antisemitismu, který údajně sám nikdy v Československu nepocítil. „V létě 1938 matka s Josefem Lammem navštívili Palestinu, kde mi domluvila studium na internátní škole v Mišmar ha-emek. Odjet jsme se chystali všichni, matka všechno naplánovala, poslala sem mě i bratra, ale sama už odjet nestihla,“ líčí Zeev Ron.

S certifikátem umožňujícím legální imigraci do Palestiny odjížděl 1. září 1938 tehdy čtrnáctiletý Wolfgang sám. V Budapešti přenocoval u rodinných přátel, pokračoval do Terstu, kde čekal na nalodění na loď Adria, na níž doplul do Palestiny. Ujal se ho nevlastní bratr, syn Josefa Lamma, a odvezl ho do internátní školy v Mišmar ha-emek. „Škola byla placená a roční studium mi hradila maminka. Později to už nešlo, přišla o práci, jak jsem později zjistil. O jejím osudu za války jsem se dověděl až mnohem později, a bylo to hrozné,“ vzpomíná Zeev Ron. Mamince se sice podařilo do Palestiny dostat oba syny, ale svůj a manželův odjezd už neměla čas zařídit. Z úředních dokumentů a evidence Památníku Terezín je zřejmé, že Gina Lammová a její manžel byli v říjnu 1941 deportováni z Prahy do Lodže, kde pravděpodobně oba zahynuli. 

Proč bych se vracel?

Po roce studia přešel Zeev do kibucu Givat Chajim, kde žil jeho nevlastní bratr a kam se podařilo dostat také vlastnímu bratru Kurtovi – přijel do Palestiny z Československa několik měsíců po něm. Zeev později odešel se skupinou sionistické mládeže do kibucu Ejn Gev a Kfar Sod. V kibucech pracoval v zemědělství – pěstoval banány, lovil ryby, později pracoval jako stolař a výrobce nábytku. V roce 1949 se seznámil s Dagmar Pollakovou, svou budoucí ženou – také ona pocházela z Československa a do Palestiny se dostala v roce 1940 přes Dánsko, kam odjela před válkou se skupinou mladých lidí. Vzali se v roce 1950, a protože Dagmar život v kibucu nevyhovoval a Zeev nechtěl pracovat po zbytek života jako stolař, odešli a našli si bydlení i práci jinde. „Manželka vystudovala učitelský seminář a vyučovala, já jsem pracoval v administrativě a potom jako ředitel pojišťovny. Našetřili jsme si na malý byt nedaleko Kirjat Tivon, vychovali jsme tři děti,“ vzpomíná Zeev. Před několika lety ovdověl a žije sám v Ramat Gan.

Situaci v Československu sledoval zpovzdálí, ale o návratu nikdy neuvažoval. „Nebyl důvod. Proč bych to dělal? Rodinu jsem tam už neměl. Od známého jsem se po skončení války dověděl, co se mamince stalo. Napsal mi v dopise, že její obchodní společník, který nebyl Žid, se po nástupu nacistů matky jednoduše zbavil a z obchodu ji vyhodil. Nic jsem s tím dělat nemohl, bylo to tolik let, ale stejně je těžké to vědět,“ uvádí Zeev Ron. Sám se dnes cítí jako Izraelec a zemi považuje za svůj domov. „Mám výhodu, že se umím snadno adaptovat a přizpůsobit novému životu. Československo mám rád, ale tady je má země,“ uzavírá Zeev Ron.