"A stalo se z něj vězení. A upřímně řečeno, jsem za to osudu strašně vděčná. Uvědomuji si, že mě má osud rád – už jen proto, že se jedná o vězení. Protože ze všech hrozných zkoušek, kterými člověk může projít, je vězení tou nejlehčí. Mnohem horší je nemoc a smrt dětí, mnohem horší je například rakovina. Je to mnohem horší, víte – člověk každý den pomalu umírá, a vy ho nemůžete zachránit. A děje se to stovkám lidí. Nebudeme o tom číst, prostě víme: dneska odpadne tohle, zítra tamto – zkrátka tiše odejdete. Je to smutné, ale děje se to milionům lidí před vámi a milionům lidí po vás. Bohužel, lidi nemoci moc nezajímají, nechtějí o nich přemýšlet – prostě odevzdat peníze a zapomenout na to. Ale vězení je vždycky dobrodružství. Vždycky se tam něco děje. A co víc, z každého vězení, i z toho doživotního, se dá dostat ven – na rozdíl od smrtelné nemoci. Takže samozřejmě při vší té tragičnosti a dramatičnosti příběhů – ve vězení je vždy něco, čemu se dá zasmát – a já se ráda směju –, je tam vždy něco, z čeho lze mít radost. Zázraky se dějí. Ano, samozřejmě že je mnohem, mnohem úžasnější, když se uzdraví dítě s rakovinou – to je super! Ale víte, když ke mně přijde děsivý trestanec bez zubů a začne se mnou spolupracovat a já ho z nějakého důvodu zaměstnám a dám mu přezdívku 'Petrucha – sedm vycházek, tři útěky' – podle jeho životopisu, a když se z něj stane známý bojovník za lidská práva Petr Alexandrovič Gurjanov, jsem na to velmi hrdá. Myslím, že je to zázrak."
"Ne, tehdy ještě nebyl bod, odkud není návratu. A bod, odkud není návratu, je dobrá otázka. Domnívám se, že bodem, odkud není návratu, je rok 1993. Říjen 1993 – útok na parlament. Tehdy jsem byla na Jelcinově straně. Měla jsem za to, že útok na parlament je zcela namístě. Zatknout viceprezidenta bylo z mého pohledu zcela namístě. A zcela namístě pro mě také bylo, že úřady reagovaly tak tvrdě. A teď se za to stydím. Dvakrát. Když mluvíte o vině Rusů vůči Ukrajině, tak přesně vím, kde je moje vina. Nesu vinu na roce 1993 a nesu vinu na roce 1996. Protože Jelcinovy volby, kterým jsem fandila, jsem velmi dobře vnímala a přesně jsem chápala, o co jde, přesně jsem viděla, že to byly nečestné volby. Ale přesto jsem se jich všemožně účastnila na Jelcinově straně. A právě ony vedly k Putinovi. Byly to ony. Je velmi těžké mluvit o historii v podmiňovacím způsobu, ale kdyby se tehdy dostal k moci Zjuganov, slízl by rok 2008. A v roce 2008 byla světová krize – to bylo nevyhnutelné. A pak by komunismus v Rusku navždy zkrachoval, myslím si to. Ale znovu – to je podmiňovací způsob. Život mě prostě zase naučil, že lhát se nemá."
"A v roce 2011, když začaly protesty, kterých jsem se účastnila od samého začátku jako řadová občanka, za mnou přišel Sergej Parchomenko, starý kolega a přítel z počátku mé novinářské činnosti, a řekl mi: 'Potřebujeme v organizačním výboru někoho, kdo by se zabýval penězi, ty máš vzdělání, jdi do toho.' A tak jsem se dostala do pozdější Koordinační rady ruské opozice, tehdy to byl Organizační výbor pro veřejná shromáždění. Tam byli všichni budoucí členové Koordinační rady opozice. A to byla nejlepší doba. Tehdy se mezi opozicí nekonaly žádné volby a všichni si byli rovni. Ve štábu zasedali Němcov a Udalcov, Kasparov a Navalnyj, Bilunov, kterého jsme všichni znali, a třeba Děmuškin, už jsem zapomněla, jak se říkalo nacionalistům, kteří pak byli zavření. Bylo tam hodně lidí. Ano, nacionalisté zasedali spolu s liberály, demokraté zasedali společně s komunisty, a dokonce i stalinisté – Udalcov je stalinista. A nějak to bylo všechno nekonfliktní. A když jsem poslouchala, co Udalcov říká – neviděla jsem žádné rozpory například v jeho postojích. Navíc si velmi dobře pamatuji, že tehdy podle průzkumů a hlasování v KS byli dva lídři: Udalcov a Navalnyj. A ve volbách do Koordinační rady opozice mě Němcov porazil o jeden hlas, což znamená, že jsme si tehdy byli rovni. Boris měl velký negativní rating. Měli bychom si to pamatovat, protože smrt samozřejmě rodí mnoho legend."
Olga Romanova je známá ruská novinářka a aktivistka za lidská práva. Narodila se 28. března 1966 ve městě Ljuběrcy v Moskevské oblasti v tehdejším SSSR. Vystudovala Moskevský finanční institut a pracovala v bance VTB a ve společnosti Sojuznefteexport. Od roku 1989 působí jako novinářka, autorka sloupků tiskové agentury IMA-Press a dopisovatelka amerického časopisu Institutional Investor. Od roku 1997 působí jako televizní novinářka, autorka analytického pořadu „Ve skutečnosti“ na TV Centrum, autorka a moderátorka pořadu „Pátá kolona“, poté každodenního analytického pořadu „24 s Olgou Romanovovou“ na Ren TV. Od roku 2008 se zabývá právy vězňů v Rusku a založila nadační fond „Uvězněné Rusko“ na pomoc odsouzeným a jejich rodinám. Od roku 2011 se účastnila protestů proti Vladimiru Putinovi, pro něž se vžilo označení „Bílá revoluce“, stala se členkou organizačního výboru veřejných shromáždění, poté Koordinační rady ruské opozice. V březnu 2013 se účastnila individuálních protestů, tzv. „piketů“, za propuštění členek ruské skupiny Pussy Riot Marie Aljochinové a Naděždy Tolokonnikovové. Po domovních prohlídkách v jejím moskevském bytě v roce 2017 očekávala zatčení, opustila proto Rusko a dnes (2023) žije v Německu. V exilu pokračuje ve své lidskoprávní a charitativní činnosti na podporu ruských politických vězňů a jejich rodin prostřednictvím švédských grantů a ruských darů. V České republice založila charitativní nadaci „Za naši a vaši svobodu“, která provádí převody peněz vězňům v Rusku. Od počátku invaze Ruské federace na Ukrajinu je členkou koordinačního štábu pro výměnu válečných zajatců při velitelství ukrajinských ozbrojených sil (AFU).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
