RNDr., PhD Petr Rojík

„Je jasné, že když se psal rok '89, '90 a tak, a začala ve větší míře přijíždět nablýskaná auta s potomky sudetských Němců, tak to vyvolalo strach a zděšení. Někdy se dokonce zazvonilo a byly tam určité jazykové bariéry, ale rukama nohama ti lidé v dobrém smyslu prosili, zda by mohli navštívit nebo nakouknout do domů, kde se narodili třeba jejich rodiče. Ukázali na zadní sedačce babičku, dědečka, prababičku, pradědečka, kteří velmi touží ještě jednou vidět místo, které bylo jejich srdcem. Ty reakce byly většinou dobré, dostalo se jim kladného přijetí. Ale v některých případech... A to i vinou těch sudetských Němců, kteří tak trošku s hněvem a nadávkami: ‚Vy jste nám to ukradli! To je náš barák!‘ Stalo se to ve výjimečných případech. Takové případy potom byly publikované, zveřejněné, šly šuškandou od baráku k baráku a vyvolaly antireklamu. Ale říkám – z devadesáti pěti procent se to odehrávalo úplně v míru. Já se velmi často... Protože jsem i průvodce turistů. Provádím, děláme různé výšlapy, výlety, výstavy a publikace – mám hromadu publikací a tak. Takže se to odehrává většinou v míru. A můžu doložit i celou řadu krásných dopisů, které jsme my doma i různé jiné české rodiny od těch sudetských Němců dostávali a ještě dostáváme. A mnoho těch Němců výslovně upozorňuje: ‚Naši předkové nebo my jsme tady u vás žili, ale nemyslete si, že když dnes tu krajinu obývají lidé jiného etnika, jiné kultury, většinou Češi a tak, nemyslete si, že někdo z nás by chtěl ty majetky zpátky.‘“

„Ten lágr byl asi nesmírně brutální, protože historky, které o tom čteme nebo slyšíme jsou opravdu strašné, téměř až nepublikovatelné. Takže tento lágr vznikl z původního lágru, který provozovali nacisté vůči českým občanům. Musíme být spravedliví – český a slovenský národ strašně moc trpěl z důvodu nacismu. A taky nemůžeme říct, že všichni Němci byli nacisté. A taky nemůžeme říct, že všichni Češi nebo Slováci byli hodní. Bylo tam spousta kolaborantů. Takže když se mě ptáte, jestli to byli Svobodovi vojáci, kteří byli v Rudých gardách, nebo jestli to byli jiní vojáci nebo polopartyzánské skupiny, tak já na to neumím odpovědět. A inklinuji k tomu, abych řekl, že lidé jsou různí. Ve všech skupinách byli lidé, kteří to dělali z přesvědčení a jejichž rodiny zažily různá zvěrstva a vzkypěl v nich zkrátka hněv. A jiní si chtěli zkrátka hojit svědomí a být ve správný čas na správném místě, na správné straně barikády.“

„Všude někde se na nás neviditelně koukala strana a Velký bratr. Mám někdy pocit, že je to tak i dneska. Už jsem trošku vnímal – a zřetelně jsem vnímal a nebudu tvrdit, že ne a lakovat to narůžovo – že jsme byli vychováváni v prostředí dvojí morálky. Dneska se říká dvojího metru. Samozřejmě i paní učitelka ve škole musela vyplňovat a ptát se nás ve třídě, kdo má příbuzné v zahraničí. A to bylo na základní škole a ještě víc na gymplu. To bylo v době normalizace sedmdesátých let. Jaké doma odebíráme noviny. Přesněji řečeno, jaké naši rodiče odebírají noviny a co doma čteme. Bylo žádoucí, aby někdo v rodině, alespoň pokoutně, přihrál Rudé právo nebo něco takového.“