Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., PhD Petr Rojík (* 1957)

• narodil se 24. února 1957 na Přebuzi

• vyrůstal v česko-německé rodině

• chodil na gymnázium do Sokolova

• dostal se na přírodovědeckou fakultu do Prahy, kde studoval geologii

• po absolvování vojny se stal uhelným geologem v lomu Medard

• zajímá se o problematiku životního prostředí

• po sametové revoluci postgraduálně vystudoval obor aplikovaná a environmentální geologie

• roku 2000 vydal svou knižní prvotinu Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří

• k roku 2017 byl členem Rady vlády pro národnostní menšiny

Petr Rojík se narodil 24. února 1957 v malé krušnohorské hornické vesničce Přebuz a jeho celý život je úzce spjat právě s touto oblastí. Sám se dnes označuje za „míšence“, protože jeho otec byl rodilý Plzeňák Karel Rojík a maminka Edeltraud Pichl byla sudetská Němka, později dokonce funkcionářka Kulturního sdružení občanů německé národnosti.

Rodina, původ a dětství

Otec Petra Karel Rojík pocházel z Plzně, kde se vyučil mechanikem a jistý čas pracoval pro Škodovku. Za 2. světové války vstoupil do západního odboje a zažil muka z Tobruku i dalších bojišť. Po svém návratu z války našel svůj původní domov vybombardovaný, proto záhy odpověděl na pracovní nabídku z Krušných hor, kam se přestěhoval a kde se nedlouho poté seznámil se svou budoucí manželkou Němkou Edeltraud Pichl. Rodina Pichlových patřila k jedněm z nejstarších v Přebuzi. Po překonání několika problémů a po oběhnutí mnoha úřadů bylo Karlovi a Edeltraud nakonec povoleno se vzít. Společně měli nejprve dceru Soňu a poté Petra.

Přebuz, kde Petr trávil část svého dětství, leží téměř u samé hraniční čáry a byla za první republiky výhradně německou obcí. A česko-německé prostředí, ve kterém Petr vyrůstal, se na něm velmi podepsalo a možná v něm později i vzbudilo zájem o problematiku národnostních menšin. Později se společně přestěhovali do nedaleké Rotavy, kde se tehdy otvírala nová pobočka plzeňské Škodovky, v níž začal Karel pracovat. Žili v té době společně se svými příbuznými – čtyři generace pod jednou střechou. Právě od svých prarodičů a dalších příbuzných pochytil malý Petr řadu poznatků a historek o hornictví a Krušnohoří. Velmi často doma se zájmem poslouchal vyprávění o původu jejich rodiny, o první republice, o válce a o poválečném odsunu. Nezřídka jeho příbuzní kritizovali T. G. Masaryka za jeho postoj k problému práva na sebeurčení německé menšiny. Na druhou stranu se většinou hlásili k sociální demokracii a projevovali odpor proti Hitlerovu zneužívání Sudet pro dosažení vlastních politických a vojenských cílů. „Mnozí Němci z hloubi duše nenáviděli Hitlera za tu hroznou válku, kterou způsobil a za ty oběti a neštěstí, které vnesl do každé rodiny.“ Těžce vzpomínali také na poválečné vyhnání jako na nejstrašnější vyvrcholení útrap druhé světové války.

Petrův otec Karel bohužel velmi brzy tragicky zahynul při pracovním úrazu, těsně předtím, než měl malý Petr nastoupit do školy. Petrova výchova tak poté zůstala na mamince, které ale značně pomáhala Petrova babička i ostatní rodinní příslušníci.

Výchova v 60. letech

Doma u Rojíků se běžně mluvilo hlavně německy, ale po poválečném odsunu bylo už prostředí v Rotavě, kde vyrůstal, téměř výlučně české a malý Petr tak rychle češtinu pochytil. Jako malému klukovi mu tedy nedělalo problém „nasávat“ oba tyto jazyky a později je i plně ovládnout. Češtinu prý zvládl hned chvíli po nástupu do školky. „Mamka mě tam strčila a ještě před Štědrým večerem jsem na besídce recitoval českou básničku.“ I ostatní jeho spolužáci ve školce i později ve škole byli nejen Češi, ale i děti jiného původu, které přišly se svými rodiči do Krušnohoří v době poválečného osídlování pohraničí.

Ze svých dětských let si Petr nepamatuje, že by zásadnějším způsobem vnímal zásahy ideologie komunistického režimu do každodenního života a do výuky ve škole. Vzpomíná pouze na to, jak s rodinou sledovali „západní imperialistickou televizi“, jejíž signál chytali ze západního Německa. Až s pozdějším odstupem mluví o tom, že jako malý něvědomky přijímal informace ze dvou stran. „Jednak školní strana a české zprávy, a potom západoněmecké zpravodajství.“

Po vzoru babičky začal chodit do kostela, dokonce jistý čas ministroval v Rotavě. Zalíbila se mu kostelní hudba a zejména hra na varhany, na něž dodnes hraje v kostele v Rotavě a příležitostně i na jiných místech. Ve svém volném čase se s partou dobrých kamarádů rád věnoval nejrůznějším sportovním aktivitám. „Byl jsem neposeda,“ vzpomíná na své mládí dnes. Chodil také do Pionýra. I tam se věnoval muzice a hrával s pionýrskou dechovkou.

V průběhu 60. let do roku 1968 docházelo k častému dobrovolnému přestěhování německých rodin z českého pohraničí za lepšími podmínkami a za příbuznými do SRN. Rodina Petra Rojíka sice nikdy neuvažovala o opuštění Krušnohoří, ale uvolnění podmínek využila Petrova maminka se sestrou k návštěvě příbuzných na druhé straně hranice.

Petr si dnes vybavuje nepochopení, které pociťoval po okupaci v srpnu 1968. Tehdy sledoval Rotavou projíždějící kolonu tanků, která se mu vryla do paměti. Stejně tak mu v paměti zůstaly i následující hokejové zápasy proti SSSR, které prý vždy prožívala celá Rotava.

Studentem v době normalizace

Nástup normalizace způsobil, že řada z Petrových kamarádů nebyla z politických důvodů přijata na střední školu, a proto se Petrova maminka Edeltraud velmi snažila zajistit svým dětem přístup ke vzdělání. Aby zlepšila své postavení, tak vstoupila i do různých společenských organizací, mimo jiné například do Svazu protifašistických bojovníků. Nakonec byl Petr naštěstí poměrně bezproblémově přijat na gymnázium do Sokolova, kde studoval na humanitní větvi gymnázia. „Byl jsem nazýván majitelem harému,“ říká a naráží na to, že na humanitní větvi studovaly převážně dívky.

Během svých gymnaziálních let vstoupil do Svazu socialistické mládeže, o čemž ale nikdy nepřemýšlel jako o politickém aktu. Uvědomoval si ale vyšší ideologickou zatíženost SSM v době normalizace.

K dalšímu studiu mu dle jeho slov pomohlo zejména to, že byl pilný student a měl o studium zájem. Již poměrně brzo se začal zajímat o geologii a začal psát i svá první „naivní“ geologická pojednání. Svůj zájem o geologii si vysvětluje hornickým původem. „Aniž bych si toho byl vědom, tak do mě asi probublaly hornické geny mých předků.“

Přihlásil se tedy do Prahy na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Během studia jeho zájem o geologii jenom rostl, částečně i díky - dle jeho slov - skvělým profesorům. I během studií zůstal praktikujícím křesťanem a navštěvoval bohoslužby u faráře Valenty v Modřanech, kterého znal již z Rotavy. A právě kvůli tomu měl později problémy s ukončováním vysoké školy. Přišlo na něj totiž udání, že chodí do kostela a hraje na varhany. S problémy se ale nakonec vypořádal a absolvoval v roce 1981.

Geolog z Krušných hor

Škola z Petra Rojíka dle jeho názoru vychovala geologa. Vyzdvihuje to, že pro něj bylo nejdůležitější naučit se geologicky myslet, což dle jeho názoru „není jen racionálno, ale trošku i umění a intuice.“ Jeho specializací je ložisková geologie.

Než se začal věnovat geologické profesi, stihl ještě záhy po studiu nastoupit na vojnu na posádku do Loun. „Když se ale kdokoliv podívá na můj dobrácký ksicht, tak je jasný, že se mnou by tu vojnu nevyhráli.“

Po návratu z vojny se stal uhelným geologem v lomu Medard u Sokolova. Vzpomíná na to, jak hrozná situace z hlediska životního prostředí v době jeho práce v oblasti lomu byla. Prý ho během práce pravidelně bolívala hlava, což dodnes přisuzuje právě neblahému působení tamních podmínek. Náplní jeho práce bylo prozkoumávání ložiska uhlí, získávání informací pro krátkodobé plánování těžby a provozní sledování lomů. Práce ve velmi drsném prostředí Sokolovska mu ale prý dala velmi cenné zkušenosti pro další práci geologa a také podpořila jeho zájem o ochranu životního prostředí. Petr Rojík popisuje, jak se ekologické myšlenky projevovaly již v rámci svazáckých organizací, kde se on sám běžně účastnil mnoha brigád.

Po sametové revoluci

Události sametové revoluce vnímal Petr Rojík s opatrným nadšením. Vzpomíná, jak pro něj události v Praze byly nejprve něčím, co se moc venkova netýká a teprve postupně se revoluce začala rozšiřovat dál do regionů. Kritizuje také určité „politické kotrmelce“, kterých si začal ve veřejném životě záhy po revoluci všímat.

Po revoluci zůstal ve své původní pozici na Sokolovsku v Sokolovské uhelné. Vystoupil ale trochu ze své pracovní rutiny a začal se zabývat těžbou doprovodných surovin při těžbě uhlí. Postgraduálně také vystudoval obor aplikovaná a environmentální geologie, v němž se snažil najít skloubení toho, co se naučil, co ho zajímalo a toho, co by mohl v praxi využít. Dnes oceňuje také vývoj, kterým se ubírá ochrana životního prostředí právě na Sokolovsku a v Krušných horách.

V současnosti občas vyučuje na přírodovědecké fakultě, kde již deset let přednáší kurz Těžba uhlí a revitalizace krajiny. Věnuje se také řadě výzkumů, díky nimž spolupracuje s mnoha osobnostmi z řad akademiků, s Českou geologickou službou v Praze, s Akademií věd ČR, s VŠCHT i s řadou zahraničních vědců. Komunikaci s těmito odborníky z nejrůznějších pracovišť považuje za nesmírně významnou pro svůj osobní rozvoj, pomáhá mu uplatnit jeho dílčí postřehy a zároveň naplnit jeho touhu po poznání.

Občan německé národnosti i krušnohorský patriot

Vzhledem ke svému původu věnoval Petr také valnou část života mapování menšiny českých Němců. Po roce 1968 existovalo Kulturní sdružení občanů německé národnosti a jednou z jeho zakladatelek byla i maminka pana Rojíka Edeltraud. Toto sdružení bylo nejen vzorem pro další později vzniklá uskupení německé menšiny na českém území, ale jeho vznik rovněž znamenal určitý pokrok pro německé spoluobčany. Tento spolek začal organizovat různé kulturní akce cílené právě na české Němce a vydával také  německojazyčné noviny. „Nezapomenu, jak můj pradědeček, babička, prababička, moje maminka – jak se všichni těšili a říkali: ‚Dneska je pondělí, za tři dny přijdou naše noviny,‘“ vzpomíná Petr Rojík.V současné době je sám členem kulturního sdružení Spolek Němců a přátel německé kultury v ČR. Zmíněný spolek dokonce zastupuje v Radě vlády pro národnostní menšiny.

Petr o sobě dnes říká, že se cítí jako „krušnohorský patriot“. Zabývá se proto historií hornictví a místopisem Krušných hor. Sám napsal nebo se autorsky podílel na několika knihách – kupříkladu je autorem knihy Historie cínového hornictví v západním Krušnohoří. Laicky se také věnuje studiu kronik psaných v Krušnohoří a pořádá řadu přednášek o svém rodném regionu.

Dodnes je také stále aktivním křesťanem, chodí pravidelně do kostela a prosazuje náboženství ve svém veřejném životě. Ve svém vyprávění opakuje moudro: „Kdo chodí do kostela, inklinuje k tomu být dobrým člověkem.“

Česko-německé vztahy hrály a stále hrají v životě Petra Rojíka důležitou roli. Sám se dnes označuje za Čecha, co mluví česky i německy. „Není ale důležité, jestli někdo mluví česky nebo německy. Jestli se někdo cítí být Čechem nebo Němcem nebo třeba obyvatelem jiného státu. Není důležité, jestli je někdo věřící nebo nevěřící. Důležité je, jak se chováme jako člověk k člověku.“