Jorge Enrique Rodríguez Camejo

„Takhle je to vždycky, mluvíme spolu po telefonu a není to nic příjemného ani pro jednu stranu. Protože pokaždé, když se mnou ty výslechy dělají, je to jedno a totéž. Ne že by mi vyhrožovali přímo, ale podrobují mě těmhle výslechům a představují mi všechny možné scénáře. Mohlo by se ti stát tohle a tamhleto. Nikdy mi však nevyhrožují přímo, protože vědí, že to na mě nefunguje, a já jsem jim to dal jasně najevo už při prvním výslechu, který jsem podstoupil v únoru 2018 a na který nikdy nezapomenu. Moje babička mě naučila jedno, a sice „jak oni k tobě, tak ty k nim“, a tím nemám na mysli násilí. Tedy pokud si to chcete vyložit jako násilí, to už je váš problém, ale jak říkala moje babička, „jak oni k tobě, tak ty k nim“, tím pádem na mě nemůže nikdo křičet. V prvé řadě já ze sebe nedělám oběť. A protože neuvažuju jako oběť, nedovolím, aby na mě zvýšili hlas. Jsem velice rázný člověk a také jsem si vědom, že pocházím z prostředí plného násilí, ale když s někým mluvím, působím klidně a vždycky se k druhým chovám s úctou, a proto také nedovoluji, aby někdo nerespektoval mě. Proto také přímé výhrůžky, jaké praktikují u ostatních, u mě nefungují, a já jim to také jasně dávám najevo – s tímhle na mě nechoďte.“

„Nadešla chvíle, kdy jsem řekl dost. Už vás nebudu ospravedlňovat, nebudu vás dál podporovat, už o vás nedokážu mluvit jinak. Všechno, co děláte s umělci a co já vidím, zcela jednoznačně svědčí o tom, že žijeme v diktatuře. To, co jste provedli s kapelou Los Aldeanos, s těmi rapery, je něco neomluvitelného. Všechny projekty, které jsem s vámi chtěl probrat, jako byla Poesía sin fin nebo projekt OMNI (uskupení OMNI Zona Franca) – nerad je vyjmenovávám, protože by se mohlo stát, že na některé zapomenu – ale dál třeba Michel Matos (kubánský aktivista a umělec, zakladatel a ředitel festivalu Rotilla), Amaury Pacheco (který stojí v čele OMNI Zona Franca a vymezuje se vůči komunistickému režimu na Kubě), OMNI, Eligio (Luis Eligio, performer OMNI Zona Franca), všechny tyhle projekty a všichni tihle umělci skončili. Chtěli se s vámi dohodnout, kontaktovali přímo hlavní orgány, a vy jste se k nim obrátili zády, vláda je nikdy nepodpořila, celou dobu jim házela klacky pod nohy, pohrdala jimi, očerňovala je, a my už toho máme dost.

„Všude, kde mi dají do ruky mikrofon nebo kde mám příležitost promluvit, říkám totéž: hlavní problém kubánské občanské společnosti, která není schopná zbavit se diktatury, spočívá v její absenci historické paměti. Hlavním nepřítelem kubánské občanské společnosti, jakož i opozice, disidentů a nezávislých novinářů, zkrátka všech, kteří jsme do kubánského režimu nějakým způsobem zapletení, je absence paměti. Existuje zde vážný problém v tom smyslu, že lidé mají tendenci vnímat život od doby, kdy se sami narodili, nikoli však v rámci širšího historického kontextu. Vůči tomuhle jsem se vždycky vymezoval, a proto jsem také své vyprávění začal od dětství. Všichni víme, že na Kubě je vštěpován duch revoluce již od školního věku, základní a střední školou počínaje a přípravnými univerzitními centry, technologickými instituty a univerzitami konče. Tohle si lidé musejí uvědomit.“