"Než odpovím na tvou otázku [srovnání vzdělávání dříve a nyní], povím ti, jak jsem to už nemohl v roce 1985 nebo 1986 vydržet a požádal jsem o výpověď. Dorazil ke mně tehdy jeden přítel, přijel na koni a povídá mi: 'Leo, jak jako že přestaneš učit?' Měl mě totiž moc rád. A já mu řekl: 'Přestal jsem učit, protože jsem miloval být učitelem.' A on na to: 'Chápu tě.' O vzdělávání bych ti mohl vyprávět spoustu znechucujících věcí. Nejvíc mě například štval výkonnostní systém na školách [promocionismo]. O tom ti můžu říct, že na mé škole bylo 650 studentů, počet zápisů daleko přesahoval možnosti venkovské školy. Někteří studenti nebyli z venkova, ale byla tam vyhrazená místa pro děti papalášů, kteří tam chtěli třeba na dva týdny své děti nechat, protože potřebovali čas na práci. A všichni studenti museli projít. Musel jsi jich nechat 100 procent projít. Byli tam dokonce studenti, kteří na to vlastně neměli, ale protože to byly děti papalášů, musel jsi je nechat projít. Takové byly výkonnostní měřítka. Byly pak roky, kdy se dělaly srovnávací testy. To znamenalo dát studentům test a opustit třídu. A takové věci nejsou v souladu s někým, kdo chce skutečně vzdělávat tak, jak by tomu mělo být."
"Řeknu ti ještě neco - dřív jsi musel mít vysoký studijní průměr. A dnes ti ani 60 bodů [ze 100] nezabrání ve výběru vysokoškolského oboru. Pokud se nejedná o obor, který je vysoce ceněný, najdeš, kterou univerzitu vystudovat. A to hovoří za vše, chápeš? A mezi námi, chybí i úroveň, studenti jsou totálně neznalí, nevědí nic o historii a pokud ano, tak jsou to zkreslené dějiny. Nevědí nic o matematice, nevědí nic o španělštině, jsou prakticky negramotní. A občanská výchova nestojí za nic. Sním o tom, že jednou bude jedním z hlavních předmětů kubánského vzdělávání občanská výchova. Bylo by skvělé, aby první roky demokratické republiky na Kubě začaly pracovat na nápravě antropologických škod, kterými dnešní společnost trpí. Ale ty jsou jen výsledkem vzdělávání, jaké nám bylo poskytnuto."
„Otcův malý obchod skončil, když... Byl jsem svědkem toho, jak v roce 1968... Bylo to 14. března 1968, když zaklepali na dveře našeho domu, vstal jsem, protože [můj otec] mi řekl: 'Zítra pro mě přijdou.' Nevím, jak to věděl. Vstal jsem a uviděl muže, který přišel s jednou slečnou, bylo jí asi 16 nebo 17 let. A on řekl: 'Tohle je teď naše." Začal jsem brečet, bylo mi asi 14 let a táta mi řekl: 'To nic, synku, to je jedno.' Později, až po mnoha letech, jsem zjistil, že dívka, která přišla na onen zásah v obchodě mého otce, byla stejná dívka, která zachránila matku mého otce, protože jí dala 90 pesos na operaci. Někdy si říkám, že kubánský lid byl tak nevinný a tak dobrotivý, že odevzdaL všechno. Můj táta se k té dívce, která mu zabavila obchod, choval jako k dceři a ona se málem stala součástí rodiny. Pomáhal jí a nechoval k ní žádnou zášť. Ani po tolika letech nechápu, jak může být člověk tak ušlechtilý. Protože to není jen případ mého otce, byl to případ několika lidí, kteří později dokonce pracovali jako dělníci v místech a provozovnách, které jim byly samotným zabaveny. Takový byl kubánský lid."
Leonardo Rodríguez Alonso se narodil 6. listopadu 1954 ve venkovské oblasti Camajuaní. Jeho otec byl muž s velmi nízkými příjmy, ale dokázal se prosadit otevřením malého obchodu, protože vždy věřil v příležitosti kapitalismu. Když v roce 1959 přišla Kubánská revoluce a později, když začaly být zabavovány soukromé podniky, obchod jeho otce se 14. března 1968 dostal do rukou režimu. Leonardo studoval na první venkovské škole a později si udělal kurz pro začínající učitele. Nejprve se stal učitelem na základní škole a poté mohl učit i na středoškolské úrovni. Působil na venkovských školách, ve kterých zvládl znatelně zvýšit úroveň, a v hodinách přírodopisu a biologie nikdy nedovolil, aby se režimní dikce prolnula s výukovým obsahem. Po 16 letech učitelské práce však v roce 1985 opustil profesi, kterou tolik miloval. Důvodem byl podle jeho slov rozklad kubánského vzdělávacího systému, který spolu s výkonostními programy cílícími na 100 procent absolvujících studentů ztrpčoval živt svobodomyslným učitelům. Kvůli svým opozičním názorům, obraně kapitalismu a inspiracemi z řady zahraničních cest do demokratických zemí byl několikrát zadržen a je pronásledován kubánským režimem. Nadále žije v Camajuaní a neztrácí víru, že Kuba dosáhne svobody.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
