Antonie Robová

„Nevěděla jsem, to říkám dopředu, že spolupracuju s nějakým odbojem nebo že nosím jídlo partyzánům, ani náhodou! O tom se samozřejmě nemluvilo, že, no. Takže nosila jsem jim jídlo v nůši, to je pravda, ale vůbec jsem nevěděla komu. A je pravda, že jsem se po válce s nima setkala. To vám bylo tak hezké setkání! Ta se jmenovala Emilka Macáková, ta sháněla to jídlo pro ně a šaty a takovéhle věci. A teď já vám vidím, ta Emilka s nějakým pánem a ten pán má kolem krku věnec buřtů. A Emilka mu říká: ,Heleď, Vasiliji, tak to je ta holčina, co vám nosila to jídlo.‘ Znáte to, objímání velikánský. A co se mi hrozně líbilo, on mi ten věnec buřtů daroval.“

„A když vám potom řeknu, a to se nezapomene. To se vám dostane pod kůži, to se nezapomene. Když jsme potom vyšli ven, náš dům, celej ten náš blok byl uchráněn, ale ty další bloky už teda byly bombardované a bylo to hrozné. Bylo to skutečně hrozné, my jsme to viděli poprvé v životě, mě ani nenapadlo, jak může vypadat bombardování, to ani náhodou! Představte si třeba, že tam úplně srovnaný dům se zemí, a takhle koukala jenom hlava jako busta majitele pana Tyla. Oni měli takovou malou dílničku, tam šili zástěry a košile pánské. Všechny tam zůstaly, ty švadlenky, všechny tam zůstaly, bohužel nepřežily. A on jediný přežil a ten měl hlavičku jak mlíko, jak já, tak bílou hlavu. Z té hrůzy! Protože on během toho náletu vlastně byl zasypán, rukama nemohl hnout. Tak si představte, jak mu muselo být.“