Jaroslav Řihák

„Když jsem referentovi všechno podepsal, přísahal jsem si, že řeknu, jakým způsobem jsem byl k výslechu donucen, protože jsem si myslel, že u soudu mě nebudou moct tlouct nebo bít. Načež když začal soud, byl jsem osloven, soudce se mě zeptal na nacionále, jak se jmenuji, kde jsem se narodil a kde bydlím. To jsem ještě všechno dokázal jadrně říct. Pak mě oslovil, ať se vyjádřím k obžalobě. A stala se věc, kterou jsem nečekal: ve mně se všechno sevřelo, já jsem ze sebe už nevypravil ani hlásku, jen jsem se třásl a z očí mi tekly slzy. A když to trvalo nějakou chvíli, ozval se advokát ex offo a řekl, že slavný soud vidí, že obžalovaný lituje svých činů a že je mladistvý a že byl sveden jinými lidmi a že navrhuje, abych dostal tu nejnižší sazbu trestu. Soud odešel k poradě a po poradě přišel a oznámil mi, že jsem byl odsouzen za vyzvědačství a velezradu a že s ohledem na mou lítost a na okolnosti, za kterých jsem se provinil, mi snižuje trest na devět let.“

„Já jsem tam strávil jako žlabař možná měsíc, dva. To byla nejhorší práce, která v dole byla, protože tam nebyly žádné ochranné pomůcky. Lezli jsme po kolenou a za směnu jsme je měli tak rozedraná, že nám z nich tekla krev. Jako obutí jsme měli vysoké gumové boty. Větrání nebylo tak dokonalé, takže tam bylo taky horko, potili jsme se a pot nám stékal taky do bot. A když nám směs potu a krve v botách čvachtala, tak jsme botu vyzuli, vykroutili onučku, kterou jsme měli nohu ovinutou, vylili to, botu obuli a pokračovali dál.“

„Výslechy ze začátku probíhaly tak, že ten referent se choval, jako by byl můj dlouholetý kamarád. Velice laskavý a vstřícný. První dva výslechy byly podobný jako tady to naše setkání. Kde jsem se narodil, čím jsou rodiče, jaké mám zájmy a tak dále. Pak začal s těmadle výslechama, kde už mě z ledasčeho obviňovali. Ale z takových podle mě banálních věcí. Že v tom American Institutu jsem se scházel s lidmi, kteří spolupracovali proti režimu. No scházel. Já jsem je nemohl vyhodit a oni mě také ne. Tak to jsem ještě furt podepisoval. Ale když už tam začaly být více závažné věci, tak jsem to odmítl podepsat. Ten vyšetřovatel klidně diktoval a psal dál, jako bych neřekl nic. Já jsem to pak nechtěl podepsat. On řekl: ,To je jedno. Stejně se z kriminálu nikdy nevrátíš. A ty si to stejně rozmyslíš.‘ A pustil mě. Odvedli mě. Vodili mě na výslechy a z výslechů vždycky se zavázanýma očima. Takže já bych z té budovy do té cely ani netrefil. Mně to rozvázali až na místě. Byl další výslech. Já jsem to zase nechtěl podepsat. A on říká: ,Já jsem ti říkal, podepiš to. Bude tě to mrzet.‘ Neříkal jsem nic. On jestli zmáčkl nějaké tlačítko, já nevim. Přiběhli dva chlapi s vyhrnutýma rukávama, fiskulatury. Chechtali se vzadu na plný kolo. Já jsem se jen tak otočil a viděl jsem je (a hádali se, kdo z nich mně dá první po tlamě).“

„Soud v Praze. Bylo nás jednatřicet odsouzených. Z těch jednatřiceti jsem znal možná čtyři lidi. Například ten Nesrovnal tam nebyl. Každého soud byl tajný, bez přístupu veřejnosti. Nikoho z těch jednatřiceti lidí jsem při tom soudu neviděl. Každý jsme byli zvlášť předvedení a odvedení. Já jsem byl připraven, že řeknu, jakým způsobem mě vyslýchali. Nejdřív mluvil prokurátor a zopakoval ty nesmysly z toho protokolu. Pak se mě zeptal soudce, jak se jmenuju a kdy jsem se narodil. Ověřoval si nacionále. Tak to jsem ještě jadrně a hlasitě byl schopen vyjádřit. Pak se mě zeptal, jestli mám nějaké připomínky k obvinění. A já jsem řekl asi tři slova. A kdyby mě zabil, tak ze mě nebylo možný dostat další slovo. Ta psychika mě tak sevřela, že já už jsem nepromluvil. Jenom mně tekly slzy a třásl jsem se. Já jsem byl odsouzený asi za pět nebo deset minut. To využil obhájce ex offo a pamatuju si, jak říká: ,Slavný soude, vidíte, že obviněný lituje svých činů a že žádá, aby k tomu bylo přihlédnuto.‘ Prokurátor namítal, že jsem souzen podle paragrafu vyzvědačství a velezrada a že nejnižší trest je deset let a že trvá na tom, že minimálně těch deset let musím dostat. Soud se šel poradit. Vrátil se a řekl, že s ohledem na účinnou lítost a mladistvý věk obviněného mu mimořádně dávají podsazbu devět let. O rok míň.“

„Já jsem taky ze začátku dělal žlabaře. Měli jsme gumové boty a během směny jsme pokaždé z těch bot vylévali pot a krev, až to čvachtalo. Protože ty kolena jsem měl rozedraný do krve. Ta krev samozřejmě stékala po té noze dolů. Teď jste se potil, tak ten pot taky. A když to v botě čvachtalo, tak jste tu botu musel vyzout a vylít. A ty rozbolavěný kolena, to se nemohlo zhojit. Protože když se vám na tom udělal strup, tak jste to druhý den rozdrásal. To byla strašná práce.“

„Když jsem měl asi týden do ukončení školy, obhájení diplomové práce, tak přijeli pánové z Brna. Dali mně řetízky na ruce. Před domem stálo osobní auto. Dovedli mě do toho auta, ten řetízek z jedné ruky sdělali a zamkli na opěradlo řidiče a odešli. Zavřeli dveře, zamkli a odešli. Tím skončila má studentská anabáze. Samozřejmě bez titulu. Protože víc se o mně nikdo nedověděl. Ani v tom výzkumným ústavu. Protože když jsem potom později žádal o potvrzení o době zaměstnání, jak se mi měl vypočítat důchod, tak mně odepsali, že mají přesné záznamy, kdy jsem nastoupil, ale přes sebevětší úsilí nenašli v archivu, kdy jsem odešel. Prostě já jsem se ztratil.“

„Když jsem dělal toho žlabaře, to byl taky teda zážitek. Přestože byl žlab takhle zaoblen, tady končilo mé pracoviště a tady bylo dalšího žlabaře. Tenhle žlabař přelízal žlab dovnitřku. Bylo to tam hodně úzký a z toho stropu se uloupl kámen. Ten strop byl žula a místy na té žule byla břidlice. Takový nepravidelný pecky. Jak se tam dostal vzduch a bylo to vykopaný, tak se stávalo, že ta břidlice se od té žuly odloupla a spadla dolů. On když přelézal ten žlab, tak se uloupla ta pecka. Ta byla velká jako půl tady té místnosti. A ho to rozřízlo přes hrudník. Ta hlava s tou menší částí spadla do žlabu a zbytek spadl za žlab. Já když jsem slyšel rupnutí, tak jsem spěchal nahoru a tady jsem viděl tu druhou půlku toho těla. Masa krve, jak kmitá. To srdce ještě pracovalo, než skonal.“

„Komunisté, aby rozvrátili důvěru v náboženství, tak vytvořili organizaci, která se jmenovala Katolická akce. A byli zřízení církevní tajemníci. Tihleti církevní tajemníci svolali v Brně všechny kněze na nějakou konferenci, ve které měl probíhat nábor na tu Katolickou akci. Jiný známý kněz mně o tom říkal. On věděl, že je to organizováno komunisty, ne biskupem. Já jsem tehdy spolu s ním a ostatními vymýšlel, jak jim to překazit. Jak tomu zabránit. Tak jsme se dohodli. Ta schůzka měla být v knihovně na Rudém náměstí. U studentské menzy, která tam je. Tak jsme se dohodli a na těch přístupových cestách jsme začali hlídkovat. A když jsme viděli, že tam jde kněz, tak jsme ho upozornili, že to není akce svolaná biskupem, že je svolaná komunisty.“