Margareta Riegerová

„Neměli jsme elektriku, tak nám pomohl prezident Novotný. Já jsem mu napsala svůj životopis, že jsme tady zůstali a chceme tady zůstat a vychovávat děti. Ještě jsem měla babičku. To jsem všechno napsala prezidentovi. To byste nevěřil. Za tři dny jsme dostali odpověď. On že to zjistí, a jestli je pravda, co je v tom dopise, tak že proti tomu nic nemají a dostaneme elektriku. V šedesátým čtvrtým roce. A my jsme si tady nahoře dělali dřevo a najednou říkám: ,Ježiš, to je...' Takový dlouhý vozy. No a do měsíce jsme tu měli sloupy a udělali nám elektriku. V zimě, kopat se nedalo. Oni ty díry stříleli do země. Sloup postavili a ten spadl tak dolů do toho.“

Erwin Rieger: „Tady jak bourali ty baráky, tak já jsem dělal tady s koněma na poli. Na statku jsem jezdil. Já jsem viděl, jak na kole začali utíkat ti chlapi. Tak oni to hodili do vzduchu. Naložili sklep a hodili to do luftu. Museli jsme všechny okna tady otevřít. Ona říkala, já jsem nebyl doma.“ Margareta Riegerová: „My jsme tady zůstali bydlet, ale jak to oni bourali, tak říkali, ať jdeme ven. U nás zůstal barák stát, ale všechny okna a dveře byly rozbitý, protože ten barák byl blízko. On tam má včíl včelín. My jsme tu zahradu přikoupili. No a u nás byly rozbitý všechny okna. My jsme ty okna otevřeli. Ale včíl to byl strašný průvan. A my jsme byli tady nahoře a pozorovali jsme to. To byla hrůza. Fuj!“

„Jedna ta sousedka, s ní si telefonuju. A už je to přes šedesát roků. A každej den si s tou Margot voláme. I s tím jejím bráchou. Ten je v Mnichově a ona je v Augsburgu. Jezdí sem každý rok na dovolenou. Oni bydleli... tady byly tři baráky v řadě. My jsme tady první a potom tady byly ještě dva.“ Tazatel: „Takže sem potom jezdili?“ M. R.: „Jezdili. Ale ona potom ovdověla, a tak už jen někdy přijedou s dcerou. Je o rok starší než já, má sedmdesát devět roků.“ Tazatel: „Kdy tady zbořili ty domy?“ M. R.: „Hned po té válce. Přišli, sebrali, co byly nějaké pěkné skříně, nebo ty trámy vyřezali a spálili, aby nemuseli do lesa.“ Manžel E. R.: „Zbourali to v padesátým osmým.“

„To bylo moc špatný, protože my jsme neuměli ani slovo česky. Já jsem dělala a byl rozkaz. Já jsem nerozuměla vůbec nic. Nevěděla jsem, co mám dělat. Lidi si vzali buď motyku nebo krompáč nebo vidle. Já jsem nevěděla. To bylo samé nářadí před tou kanceláří. Když člověk nerozumí ani slovo, tak jsem si vzala něco do ruky. Oni ukázali: Ne, ne. Tak jsem to zase postavila. To byla hrůza, když člověk nerozumí vůbec nic a neví, co má dělat.“