Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Doma je doma. Jsme tady zvyklí
narozena v roce 1931 v osadě Nové Domky (Neuhäuser)
její rodina nebyla zahrnuta do odsunu
asi v roce 1948 se vdala za Erwina Riegera, který jí pomáhal po smrti rodičů s hospodářstvím
v roce 1958 zbourána ostatní stavení v Nových Domkách (Neuhäuser)
až v roce 1964 v domě zavedena elektřina
jako jedna z posledních ovládala slezský dialekt rodného kraje
zemřela 2. srpna 2015
Margareta Riegerová se narodila v roce 1931 na samotě Nové Domky (Neuhäuser) jako jediné dítě rodičům Josefovi a Emmě Glatterovým. V té době v této osadě poblíž Vojtovic (Woitzdorf) stálo jen pět domů. Otec měl poměrně velké hospodářství, ve kterém bydleli i prarodiče a pracovala na něm celá rodina. „Tatínek i babička se narodili v tomto baráku. Ona byla ze sedmi dětí a zdědila to. Ten dům a ty pole a to všechno.“ V zimních měsících si otec přivydělával v lese. V této plně německé oblasti u Rychlebských hor nebyl jednoduchý život. Polnosti nebyly příliš výnosné a zaměstnání v okolí bylo jen v lese nebo v dolech.
Po mnichovské dohodě v říjnu roku 1938 zabralo tuto pohraniční oblast nacistické Německo. Následující rok Němci napadli Polsko a vypukla druhá světová válka. Na toto období paní Margareta nevzpomíná dobře. Říká, že skoro v každé rodině musel někdo narukovat do wehrmachtu a mnozí branci se už nikdy nevrátili. V obci zůstaly většinou jen ženy, starci a děti. „Moje dětství bylo hrozný. Všichni byli na vojně. Třeba bratranci a strýcové. Ve válce to tady nebylo dobrý.“ Během válečného období chodila Margareta do jednotřídní školy ve Vojtovicích (Woitzdorf). V té době ji navštěvovalo devadesát dětí z Vojtovic (Woitzdorf), Nové Vésky (Neudörfel) a Hraničné (Gränzgrund), a protože byl nedostatek lidí a vyučovala je jen jedna učitelka, do školy se chodilo střídavě. Starší děti dopoledne a mladší odpoledne. I vyučování se během války změnilo. Děti se musely učit životopis Adolfa Hitlera a každé ráno před vyučováním hajlovat. „Ta učitelka nosila každý den hákový kříž a věřila Hitlerovi.“ Počátkem května 1945 do tohoto kraje vstoupila vojska Rudé armády. Jesenický kraj byl až na výjimky obydlen Němci a paní Margareta vzpomíná, že všichni měli velký strach, co po jejich příchodu nastane, a ukrývali se ve sklepích a na půdách. Jenom v jejich domě bylo ukryto přes třicet lidí.
Odsun
K odsunu Němců došlo v průběhu roku 1946. Rodina Glatterova do něj nebyla zahrnuta, protože byly potřební na práci v lese a dobře znali místní prostředí. O jejich setrvání v osadě rozhodl místní hajný, který byl jediným Čechem v okolí. Z Nových Domků a z okolí byli ale skoro všichni sousedé, kamarádi a známí odsunuti, a tak se nelze divit, že na odsun nevzpomíná paní Margareta dobře. Například známí z Vojtovic byli prý při odsunu rozděleni. Zatímco matka s dcerami byla poslána do Německa, čtrnáctiletý syn byl ponechán v kraji na práci. „Ti první si nemohli vzít nic. Odešli tak, jak byli oblečení. Ani krajíc chleba si nemohli vzít. Byli špinaví, ženský měly jen zástěry. Tak je vyhnali. To bylo tady všude,“ vzpomíná paní Riegerová, která si do dnešních dnů dopisuje s jednou z bývalých sousedek. „Jedna ta sousedka, s ní si telefonuju. A už je to přes šedesát roků. A každej den si s tou Margot voláme. I s tím jejím bráchou. Ten je v Mnichově a ona je v Augsburgu. Jezdí sem každý rok na dovolenou. Oni bydleli… tady byly tři baráky v řadě. My jsme tady první a potom tady byly ještě dva.“
Ještě před odsunem Němců začali do obcí v pohraničí pomalu přicházet noví osadníci z vnitrozemí a také slovenští reemigranti z Rumunska. Němci v tomto kraji neuměli česky, a tak si s novými osadníky vůbec nerozuměli. „To bylo moc špatné, protože my jsme neuměli ani slovo česky. Já jsem jim vůbec nerozuměla. Nevěděla jsem, co mám dělat.“ Ti, kteří přišli v první vlně, většinou nezůstali a často po nich zbyly jen vydrancované statky. „Hned po té válce přišli a sebrali, co byla nějaká pěkná skříň, nebo odřezali trámy, aby nemuseli do lesa, odstěhovali se a za týden spadl celý barák.“
Na Nové Domky, kde žila pamětnice s rodiči a prarodiči, nikdo nový nepřicházel. Osada byla totiž poměrně daleko od hlavní cesty a v domech nebyla elektřina. V roce 1948 ale paní Margaretě zemřel otec a rok na to matka a na hlavní práci ve statku zůstala sama. Z vedlejší obce jí chodil pomáhat Erwin Rieger, v hospodářství už zůstal a s paní Margaret se vzali.
I když v okolních obcích pořád zůstávalo na práci několik Němců, většinu z nich v roce 1948 v rámci rozptýlení zbylých německých obyvatel odstěhovali do vnitrozemí. Rodina Erwina Riegera sice zůstala, ale musela se odstěhovat z Hraničné, protože do obce měli přijít Řekové, kteří z vlasti utekli před občanskou válkou. Například blízké Petrovice (Petersdorf) byly prý plné řeckých emigrantů. Vesnice a osady v okolí již nikdy nebyly tak obydlené jako před válkou a několik z nich zcela zpustlo a bylo zbořeno. Byla to například Hraničná (Gränzgrund), Hraničky (Gränzdorf), Nová Véska (Neudörfel) a další. V roce 1958 byly vyhozeny do povětří i domy v Nových Domkách. Zůstal jen dům Riegerových. „My jsme tady zůstali bydlet, ale jak to oni bourali, tak říkali, ať jdeme ven. U nás zůstal barák stát, ale všechny okna a dveře byly rozbitý, protože ten barák byl blízko. On tam má včíl včelín. My jsme tu zahradu přikoupili. No a u nás byly rozbitý všechny okna. My jsme ty okna otevřeli. Ale včíl to byl strašný průvan. A my jsme byli tady nahoře a pozorovali jsme to. To byla hrůza. Fuj!“
Život v této odříznuté samotě nebyl vůbec jednoduchý, zvláště pro Němce, kteří neuměli česky. Česky neuměla ani paní Margaret, což ji komplikovalo postavení také v zaměstnání ve státním statku Petrovice. Lidé jí tam dávali najevo, že mezi ně nepatří, a často dostávala tu nejtěžší práci. „Já jsem vždycky musela dělat práci, co dělali chlapi. Nosila jsem padesátikilový pytle a ty ostatní seděly na pytlích a říkaly, že to dělat nebudou, že to není práce pro ženský. (…) To bylo moc špatný, protože my jsme neuměli ani slovo česky. Já jsem dělala a byl rozkaz. Já jsem nerozuměla vůbec nic. Nevěděla jsem, co mám dělat. Lidi si vzali buď motyku nebo krompáč nebo vidle. Já jsem nevěděla. To bylo samé nářadí před tou kanceláří. Když člověk nerozumí ani slovo, tak jsem si vzala něco do ruky. Oni ukázali: Ne, ne. Tak jsem to zase postavila. To byla hrůza, když člověk nerozumí vůbec nic a neví, co má dělat.“
Protože byli prakticky izolováni od ostatních obcí, neměli Riegerovi ještě počátkem šedesátých let v domě elektřinu, což všem velmi ztěžovalo život. Paní Riegerová se proto rozhodla napsat dopis prezidentu republiky Antonínu Novotnému a kupodivu do měsíce byla do jejich domu elektřina zavedena. Takto o tom dnes vypráví: „Neměli jsme elektriku, tak nám pomohl prezident Novotný. Já jsem mu napsala můj životopis, že jsme tady zůstali a chceme tady zůstat a vychovávat děti. Ještě jsem měla babičku. To jsem všechno napsala prezidentovi. To byste nevěřil. Za tři dny jsme dostali odpověď. On že to zjistí, a jestli je pravda, co je v tom dopise, tak že proti tomu nic nemají a dostaneme elektriku. V šedesátým čtvrtým roce. A my jsme si tady nahoře dělali dřevo a najednou říkám: , Ježiš, to je...‘ Takový dlouhý vozy. No a do měsíce jsme tu měli sloupy a udělali nám elektriku. V zimě, kopat se nedalo. Oni ty díry stříleli do země. Sloup postavili a ten spadl tak dolů do toho…“
Když potom poprvé rozsvěcovali dům, pozvali na tuto velkou událost kamarády z okolí. Bylo to zrovna v den třiatřicátých narozenin Margarety Riegerové a stala se při tom velmi podivná věc: „Přišel chlap, co nám udělal přípojky na elektřinu, a to bylo na moje narozeniny. On říká: ,Pozor, teď budeme svítit.‘ On to teda rozsvítil a tady na stole stála petrolejka a ta petrolejka se rozletěla po pokoji.“
Manželé Riegerovi i dnes stále žijí v osadě Nové Domky, kde si dům postavila i jejich dcera Anelis. „Doma je doma. Jsme tady zvyklí.“ Dodnes spolu mluví hlavně svou mateřštinou, slezským dialektem rodného kraje, jejž dnes ovládá jen velmi málo lidí. Také děti dodnes výborně ovládají němčinu. „Ta starší dcera když šla do školy, neuměla vůbec česky.“ Rozsáhlé pozemky kolem domu, které odjakživa patřily předkům paní Margarety, mají v současnosti jiného majitele. Její rodiče totiž zemřeli dříve, než získali české občanství, a tak pamětnice neměla v restituci nárok na jejich návrat.
Margareta Riegerová zemřela 2. srpna 2015.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Německá menšina v Československu a v Polsku po roce 1945
Příbeh pamětníka v rámci projektu Německá menšina v Československu a v Polsku po roce 1945 (Vít Lucuk)