Ing. Zdeněk Rerych

„Když přišel únor 1948, tak jsme byli pozvaní, že bychom jako zasloužilí odbojáři měli na základě Gottwaldovy výzvy vstoupit do KSČ. Přišli jsme k tomu pohovoru o vstupu do KSČ a představte si, kdo byl předsedou komise... Ten pán, který byl za války u vlajkařů a tatínek mu vymohl, aby ho nezavřeli. Dalším členem komise byl člověk, který nám po válce nemohl zapomenout, že jsme mu za války neřekli o tom, že skrýváme partyzány. Měl pocit, že tak přišel o kus slávy. A ten teď dělal předsedu KSČ. Otec když to viděl, tak řekl, že s takovýma lidma v žádné straně nikdy nebude a že jdeme domů. Tak jsme se sebrali a šli a tím to teprve začalo...“

„Vyšel jsem ze dvora ke dřevníku, že seberu polínko, když jsem viděl přicházet skupinu devíti Němců. Byli ozbrojení. Nevěděl jsem, co dělat, ale věděl jsem, že nesmím utíkat a musím dělat, jako by se nic nedělo. Tak jsem pro to polínko ještě došel, sebral jsem ho a pomalu se vracel zpátky do domu. Věděl jsem při tom, že v zadní místnosti sedí ti tři Rusové. Zavřel jsem za sebou dveře a řekl jsem, že jdou Němci. Otevřel jsem okno a všichni vyskákali do hustého lesa. Mezitím šla maminka Němcům naproti. Ti už zrovna vcházeli do dvora. Maminka na ně německy, co si přejí, a oni, že hledají partyzány, uprchlé zajatce a podobný ksindl. Maminka se divila, kdo to jsou partyzáni a že nikoho takového tady neviděla. Zavedla s nimi řeč a nabídla jim, jestli nechtějí po ránu teplé mléko, že má čerstvě nadojené... A oni, že jo...“

„V roce 1943 k nám přišel první uprchlý sovětský voják ze zajateckého tábora z Norimberku. Byl to nějaký poručík Burmistrov. Narazil na naši hájovnu, otec zrovna něco dělal venku, a najednou k němu přišel člověk, vyhublý, roztrhaný, ve zbytcích staré vojenské uniformy, a jeho první slova byla: ‚Dajtě chleb.‘“