Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Rerych (* 1931)

• narodil se 4. června 1931 v hájovně Obora poblíž Pacova

• otec Osvald byl lesní inženýr

• od roku 1943 do konce války schovali a zachránili jedenáct ruských utečenců ze zajateckých táborů a koncentráků

• po válce dostala rodina ocenění za odbojovou činnost

• po únoru 1948 byla rodina perzekvována, protože její členové odmítli vstoupit do KSČ

• Osvald Rerych si odseděl jeden rok za přechovávání zbraní

• Zdeněk Rerych se nemohl dostat z politických důvodů na vysokou školu

• vysokou školu nakonec vystudoval díky kladným posudkům ze zaměstnání

• v roce 1963 vyšla v sovětském časopise Ogoňok o rodině Rerychových reportáž

• na základě reportáže v Ogoňku se zachránění partyzáni dozvěděli identitu Rerychových a opět se s rodinou šťastně shledali

Zdeněk Rerych se narodil 4. června 1931 v hájovně poblíž Pacova do rodiny lesníka Osvalda a jeho ženy Marie. Měl starší sestru Věru. Žili si spokojeně na malém hospodářství obklopeni přírodou až do roku 1939, kdy poprvé zažili, co je to strach z nacistů. Jejich hájovna s rybníkem totiž stála na strategickém místě. Skrytá v lesích, a přesto jen něco málo přes kilometr od hlavního sídla SS, které se v roce 1944 usadilo na zámku v Proseči. Rerychovi měli před nacisty co skrývat. Průběžně k nim totiž zavítalo jedenáct na smrt vyčerpaných ruských uprchlíků, které rodina nedokázala vyhodit od dveří. Rerychovi pomáhali, jak nejlépe dokázali. Svůj vlastní osud přes veškerou opatrnost vydávali všanc jen šťastným náhodám, které odvracely prozrazení a jistou smrt. První nečekaná návštěva však k Rerychovým dorazila už v prosinci 1938...

Zoufalí příbuzní z Podkarpatské Rusi

Rodina strýce notáře Milana Rerycha žila na Podkarpatské Rusi. Když se po mnichovské dohodě a vpádu Maďarů musela rodina okamžitě do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat, jediné útočiště, které jim zbylo, byla právě hájenka Rerychových. Přijeli s holýma rukama, rozkradený vagon s jejich majetkem dorazil až za tři čtvrtě roku. Stát se o ně samozřejmě snažil postarat; strýc Milan dostal místo v Praze, ale manželka se dvěma dětmi zůstala v hájence. Když 15. března 1939 vtrhli do Československa Němci, strýc Milan se dohodl s otcem pamětníka, že se švagrem Janem Klánem* narukují na frontu do Krakova a Rerychovi se o manželku s dětmi postarají.

První doteky strachu

Zmizení dvou příbuzných neušlo pozornosti gestapa a to mnohokrát navštívilo i hájenku. Všichni neoblomně tvrdili, že sami nevědí, kde jsou. Gestapo se odmlčelo, přesto se do hájovny vkradlo napětí a strach. Pokud by Milana Rerycha a Jana Klána gestapo vypátralo, Rerychovy by neminul tvrdý trest. Švagrová s dětmi se nakonec uchýlila do Pelhřimova a Rerychovi doufali, že nebezpečí je navždy zažehnáno. To ještě netušili, že je čekají mnohem větší rizika a mrazivější situace, kdy jejich život zachrání takové náhody, jako je třeba polínko spadlé na zem.

Tři týdny nejedl

Relativní klid v hájence skončil v roce 1943. „Tehdy otec zrovna dělal něco venku, když k němu přišel zubožený, roztrhaný člověk ve zbytcích staré vojenské uniformy a jeho první slova byla: ‚Dajtě chleb.‘ Otec poznal, že se jedná o Rusa...“

Šlo o Nikolaje Burmistrova, prvního ruského vojáka, kterého Rerychovi přijali pod svá křídla. Stejně jako dalších deset utečenců, kteří k nim postupně zavítali, podnikl strastiplnou cestu z norimberského zajateckého tábora. První, co Rerychovi udělali: dali mu najíst.

„Jenomže to bylo špatně. Tři neděle putoval z koncentráku pěšky a živil se pouze tím, co našel v lese. Když se u nás najedl bramborové polévky a chleba, udělalo se mu zle. Byl zdravotně tak na dně, že jsme nevěděli, co s ním. Po deseti dnech se ale jeho stav zlepšil...“ To byla první zkušenost, z níž se rodina poučila pro příště: dávky jídla zvyšovat postupně. Zotavený Nikolaj se rozhodl pokračovat v cestě na východ k domovu, a Rerychovy tak čekal další úkol: vybavit ho na cestu.

Nejtěžší bylo sehnat pro uprchlíky boty

„Největší problém bylo sehnat za války ošacení, ale hlavně boty. Do konce války to bylo jedenáct párů bot, které jsme museli pro uprchlíky sehnat. Šlo o nedostatkové zboží, protože boty byly k dostání jen na příděl. V létě se chodilo naboso a v pantoflích a zimní boty byly jen jedny. Kdo měl tři páry bot, měl nadstandard. Nebylo ani možné nechat opravovat nějaké cizí boty, protože švec naše boty znal, a tak bychom upoutali pozornost. Jedny boty jsme například sehnali od lihovarníka, jehož syna zavřeli do pracovního tábora a boty po něm doma zůstaly. A podobně složitě jsme opatřovali i ty další.“

Cestu k naší hájovně jim ukazovaly hvězdy

Brzy po Burmistrovi přišli další dva uprchlíci: důstojníci Fedotov a Skorodumov. Oblečení v hadrech, které stáhli z polních strašáků, protože byly lepší než ty, co měli na sobě, čekali dlouhé hodiny schovaní v křoví a zkoumali, zda jim od Rerychových nehrozí nebezpečí. Teprve pak se odvážili požádat o pomoc.

Do konce války Rerychovi skryli celkem šest důstojníků a všichni utekli z Norimberku ze zajateckého tábora, kde předtím byli rok či dva zavření. Měli rozedrané šaty a boty. Každého uprchlíka, kterého Němci chytili, před ostatními pro výstrahu pověsili. Byli nejodvážnější. Šli několik set kilometrů z Norimberku v noci neznámou krajinou přes lesy, vyhýbali se cestám, tratím... až došli do protektorátu. Zda jsou ještě v Německu, či u nás, se snažili poznat podle slov, například na útržcích novin. V Německu nesměli nikde požádat o jídlo, ale i v Čechách si museli dávat velký pozor, takže týdny nejedli. K Rerychovým přicházeli ve stavu naprostého vyčerpání.

Ale jak a proč se dostali právě k hájovně? Byla to náhoda?

„Byla i nebyla. Orientovali se podle hvězd a šli podle nich z Norimberku přesně přímou čarou na východ. Pokud neuhnuli z cesty, museli zákonitě narazit na naši hájenku,“ vysvětluje Zdeněk Rerych.

Nejhůř na tom byl Ponomarov

Zatímco jedni utečenci, posílení psychicky i jídlem a vybavení botami a šatstvem na další cestu, z hájovny odcházeli, další přicházeli. Jako například major Dudin a kpt. Berežok. „Berežok na tom byl velmi špatně, tělo měl poseté boláky. Čekali jsme, zda se uzdraví. Pomohla mu zřejmě dobrá strava. Přišli totiž v říjnu, kdy bylo hodně ovoce, kterým se cpali, jak mohli, a vitaminy je postavily na nohy,“ vzpomíná Zdeněk Rerych.

Jen co ti dva odešli, v polovině listopadu 1943 dorazil k hájovně kapitán Anatol Ponomarov. Jak se ukázalo, byl na tom ze všech nejhůř a pod ochranou Rerychových nakonec zůstal jeden a půl roku, až do konce války. „Omdlel vysílením ve dveřích. Spal poté dva dny a my jsme měli strach, že zemřel. Měl omrzlé nohy a pomlácený obličej. Byl to letec, kterého v noci sestřelili a rozbil si obličej o palubní desku. Němci ho svlékli a zuli z bot, aby neutekl, a vezli ho s dalšími do lágru. V lágru se začali podkopávat ven, Němci na to přišli, a tak je transportovali do koncentráku. Z vlaku ale vyskočili, poté už se neshledali, a tak Ponomarov, k tomu všemu ještě pomlácený skokem z vlaku, se belhal sám, až narazil na naši hájovnu...“

Schovávaná v lese i v domě

Rerychovi ukrývali uprchlíky ve svém domě jen na nezbytně nutnou dobu. Jen posledně jmenovaný Ponomarov bydlel většinou uvnitř v hájovně v zadní ložnici. V teplých měsících přebývali hlouběji v lese, kde jim Rerychovi v močálech, kam se nikdo neodvažoval chodit, zbudovali nenápadné kryty z chvojí, které vypadaly jako hromady větví z pokácených stromů. V zimě je ale Rerychovi museli schovat v seníku, ale i v domě.

Jak nás polínko zachránilo před odhalením

Prozrazení se obávali neustále a mnohokrát se ocitli v situaci, kdy byli jen krůček před odhalením. Zámek v nedaleké Proseči obsadila posádka SS v roce 1944, kdy si němečtí důstojníci začali chodit do hájovny pro dřevo na zátop. Než se dřevo objednalo, odvezlo a zaplatilo, přišly do hájovny v průběhu dne třeba i čtyři německé návštěvy. Němci ale chodili k hájovně a přilehlému rybníku také na procházky a někdy tam i někoho hledali... „Hájovna byla dostupná čtyřmi cestami: z Proseče, Pošné, ze zahrádky a z Leskovic. Všechny ty cesty se střetávaly u nás. Takže jsme je neustále hlídali, většinou jsem já chodil kolem dokola, ostražitosti ale nikdy nebylo dost,“ vypráví pamětník a dokládá to následující epizodou...

„Když Rusové přebývali v lese, chodili se hodně brzy ráno k nám ohřát a nasnídat a pak se zase vraceli do lesa. Jednou v zimě přišli a snídali v zadním pokoji. Byl jsem s maminkou sám doma, došlo dříví, a tak mě poslala do dřevníku. Naložil jsem si polínka na ruce, a jak to bylo vrchovaté, jedno polínko mi spadlo na zem. Donesl jsem dříví do kuchyně a vrátil se pro to spadlé polínko. A vtom vidím, jak po cestě k nám přichází skupina devíti ozbrojených Němců...“

Zdeněk Rerych věděl, že je zle. Věděl však také, že na sobě nesmí nechat znát jakékoli znepokojení, natož utíkat domů. „Pomalu jsem tedy došel k tomu polínku, sebral ho a vracel se pomalu domů. Zavřel jsem dveře... a vlítl jsem dozadu k Rusům, podíval se z okna, jestli náhodou už Němci dům z té strany neobklíčili, vzduch byl čistý, a tak Rusové vyskákali z okna a prchli do lesa. Maminka šla mezitím Němcům naproti. Zrovna vcházeli do dvora a maminka na ně německy, co si přejí. Oni že hledají partyzány, uprchlé zajatce a podobný ksindl. Maminka sehrála hlupačku, prý kdo to jsou partyzáni, že nikoho takového nikdy neviděla, a zavedla s nimi řeč, prý jestli si nechtějí dát po ránu teplý mlíko, že právě podojila. A oni, že jo, a tak šli dál, maminka jim namazala chleby a nebezpečí bylo zažehnáno...“

Takových situací Zdeněk Rerych popisuje více a zdá se, že snad jen zázrakem se jim podařilo přítomnost partyzánů utajit až do konce války. Před koncem války jich ukrývali dokonce šest najednou, z nichž někteří již spolupracovali s místními partyzány. Rerychovým kromě pevných nervů pomáhala i znalost němčiny, která uvolňovala napětí a komunikační bariéru.

Leskovice

Přes zdárné utajení ruských utečenců, což samo o sobě bylo důvodem k oslavě, byl pro Rerychovy konec války poznamenán smutkem. Dne 5. května 1945 k nim uteklo i několik obyvatel nedalekých Leskovic před mstivými vojáky SS, kteří vypalovali chalupy a stříleli do lidí. Zahynulo tam pětadvacet obyvatel, mezi nimi i pamětníkův čtrnáctiletý kamarád a dvě šestnáctileté kamarádky jeho sestry. I Rerychovi měli poslední nečekanou návštěvu: osm Němců, kteří v té době již byli na útěku, shánělo civilní oblečení. Budili však nedůvěru, a tak je Kosťa Babakin s pamětníkem preventivně zahnali střelbou.

Do KSČ nás nutil vstoupit fašistický vlajkař

„Náš poválečný život nebyl zrovna ideální,“ líčí Zdeněk Rerych, jehož rodina sice po osvobození v květnu 1945 za své statečné činy dostala řadu ocenění a proslavila se široko daleko, ovšem záhy přišla ledová sprcha.

Po únoru 1948 místní komunisté Rerychovy vyzvali, aby jakožto protinacističtí odbojáři vstoupili do KSČ.

„Musím však vysvětlit, co tomu předcházelo. Jedním z těch komunistů, který nás zval do KSČ, byl vlajkař, sympatizant nacistů. Po válce ho dokonce zavřeli a jeho žena přišla za mým tátou, který měl jako zasloužilý odbojář určité slovo, aby za něj orodoval. Táta usoudil, že vlajkař nikoho nezabil, snad ani nikoho neudal, a proto se slitoval a zastal se ho, načež ho z vězení pustili. Po únoru 1948 se tento vlajkař stal předsedou komise u KSČ. A teď nás nutil ke vstupu do strany. Táta řekl: ‚S těmito lidmi nechci nic mít, Zdeňku, pojď...‘ A odešli jsme...“

Otce komunisté zavřeli

Pomsta za odmítnutí vstoupit do KSČ na sebe nenechala dlouho čekat. V lednu 1951 si pro otce přišli příslušníci SNB s vlajkařem v čele. Odsouzen byl na jeden rok nepodmíněně. „Přesný důvod, proč ho zatkli, jsme se nikdy oficiálně nedozvěděli. Ale věděli jsme, že vlajkař, nyní předseda národního výboru, měl zájem o to, aby mu táta coby lesník uspořádal v lese honitbu, proti čemuž se otec postavil. Takže si myslíme, že šlo o pomstu. Jako důvod k zatčení a uvěznění si našli přechovávání zbraní, které u něj komunisté našli ještě z doby války. Seděl v Pacově, Jihlavě a Jenštejně.“

Časy beznaděje a jak z nich ven

Zdeněk Rerych se hlásil na Vysokou školu lesnickou, ale nedostal doporučení ke studiu, paradoxně kvůli svému původu. „U přijímacího pohovoru se zajímali, proč můj otec za první republiky sloužil jako lesník u hraběte. Proč měl otec koně a jezdil na koni nebo proč se stýkal s prvorepublikovými důstojníky. Žádné odborné otázky nepoložili. Bylo jasné, že kádrově jsem neprošel, a tušil jsem, že se o to zasloužili komunisté z naší obce.“

Zdeněk Rerych se dostal alespoň na roční maturitní kurz v Táboře, ale po otcově uvěznění jej musel předčasně ukončit. Otec přišel o mzdu, maminka si zlomila ruku, třeli bídu s nouzí, ale platili advokáta. Pamětník se doma staral o hospodářství a snažil se udržet rodinu finančně nad vodou jako lesní dělník.

Pak to ale vzal z jiného konce. Začal pracovat jako traktorista v Pacově, kde se dozvěděl o pražské zemědělské fakultě a oboru mechanizace zemědělství. Byl mezi nejlepšími zaměstnanci a i díky tomu, že se již komunističtí předsedové v obci vyměnili, dostal dobré posudky na školu. V Praze na pohovorech uspěl a vysokou školu dokončil v roce 1957.

Neuvěřitelné shledání s deseti partyzány po dvaceti letech

Tíživá atmosféra kolem rodiny Rerychových však přetrvávala až do roku 1963. Tehdy u nich zaklepal na dveře sovětský novinář Novikov a začal se vyptávat na dvacet let starou historii týkající se ukrývání ruských zajatců. Rerychovi znali jejich jména, měli fotografie a znali jejich osobní příběhy. V Sovětském svazu v tehdy populárním časopise Ogoňok vyšla reportáž o jedenácti ruských partyzánech, kteří přežili za války v hájovně u Pacova.

„Ogoňok byl v Rusku dost rozšířený. Někteří ti ruští partyzáni si to sami přečetli a poznali se, některým to přečetli jejich známí. A tak se dozvěděli naše jméno a adresu a začala živá korespondence,“ říká Zdeněk Rerych. Ukazuje krabici napěchovanou dopisy psanými azbukou. Ty první, přeložené do češtiny, nám dává k dispozici.

Partyzáni naše jména až do roku 1963 neznali

Je nutné vysvětlit, že Rerychovi z důvodu bezpečnosti nikomu z ukrývaných Rusů za války neprozradili své jméno ani přesnou adresu, a to pro případ, že by utečence zatkli Němci, kteří by z nich mohli identitu zachránců vymlátit. „Všichni ale napsali dopisy svým rodinám a zakopali je v lese. Bylo domluveno, že pokud přežijeme, pošleme je rodinám, což jsme udělali. Ale ani tehdy tam nebyla zpáteční adresa.“

Od roku 1963 se tedy u Rerychových dveře netrhly, mnozí z přeživších ruských utečenců je přijížděli navštívit, někdy už jen jejich potomci. Dozvěděli se tak o osudech všech svých chráněnců. Válku přežili všichni, kromě jednoho, který padl do zajetí v Jihlavě a od té doby byl nezvěstný.

Hájovna již neexistuje

Původní hájenka již neexistuje. Komunisté ji nechali zchátrat a nakonec ji vypálili bezdomovci. Na jejím místě nyní stojí chata a v její blízkosti památník.

* Československý vojenský pilot, bojovník proti nacismu v řadách francouzského letectva, RAF a 1. československé smíšené letecké divize v SSSR.