"No, víte co, ale ten náš tatínek, když jsme se sem stěhovali, tak po té válce on si nechal udělat nový vůz. Tam byl Tischlar, taky nějaký Slunský, z rodiny, a on si u něj ten nový vůz na krávy nechal udělat. A pak jsme museli pryč. No a on říká, já ten vůz tam nenechám, já si ho vezmu s sebou. Tak on z těch Chorvatů, všichni říkají, jak se on ocitl tady v těch Mackovicích. Ale on mi to vyprávěl. On se jmenoval ten ředitel Kutchan a on měl vinohrady v Miroslavi. On dělal ředitele na hrušovanském zbytkovém statku. Oni ti Chorvati byli v Jevišovce a nevím, jak za taťkou došel, ale taťka pár chlapů sehnal a šli mu ty vinohrady ostříhat. No a potom začal ten odsun a tatínek říkal, já tam nepůjdu. Protože naši lidi se museli vystěhovat až nahoru, to ale byly baráky Němců, a taťka si řekl, ne, já nepůjdu. Mě tady vyhání ze svého a já tady půjdu zabírat něčí majetek? To radši ten statek. No ale na ten statek nikdo nechtěl jít, protože ti nedostali žádnou výměnu. My jsme odešli, ale nedostali jsme žádnou výměnu, nic. Ten barák musel taťka koupit. No a ten Kuthan mu říká, Tomšu, nešel bys dělat na ten statek? No a on říká: ´Já bych šel, já se práce nebojím. Já jsem sloužil v Rakousku.´ ´No, v Mackovicích je takový domek, ale to je zbor, no ale jednu místnost bychom snad opravili, ale jinak se tam taky nedá moc bydlet.´ Protože ty domy byly taky už všechny obsazené, od toho pětačtyřicátého. Tady to bylo taky německé. No a tak taťka říkal, když je tam ta jedna místnost, tak bych tam jel. Tak se sem šel podívat, on tady nastoupil v květnu, my jsme se sem s maminkou stěhovaly v srpnu a v září jsem já šla do školy. To bylo v padesátém roce. Měli jsme jednu místnost a nic víc. Ale taťka prosil ředitele, jestli by ho nepřestěhoval, tak on vůz, pluh, brány, to všechno si vzal. Jinak jsme ale nedostali nic za ten dům, krávy, nábytek, nic. To tam všechno zůstalo. Akorát jsme měli stůl takový starý, ten nám dovolili vzít, a dvě židle, a mamka taky vzala nějaké svaté obrazy tři, četník se díval, ale nic neřekl.
My jsme měli jít do Huzové. No a ten ředitel to tomu tatínkovi vymohl, že může do těch Mackovic. No a tak jsme byli tady v Mackovicích, a postupně, co odešli, třeba strýc Matěj musel do Skřipova, strýc Ferbar taky do skřipova, teta jako Honimonova, maminčina sestra, ta musela do Huzove, tatínkova sestra, ti byli v Jivove. No a postupně, jak odcházeli ti, co tady měli baráky, tak tatínek se snažil sem někoho z té rodiny dotáhnout. No, tak to bylo. No takže pak jsme tady měli stryca Ferbarového, teta Šalamunová tady byla, teta Sičová tu byla, strýc Antonín tu byl, všichni tady v Mackovicích, to byla ale všechno tatínkova rodina. Teta Růža tady byla…"
