Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Reichmannová (* 1940)

• narodila se v roce 1940 ve Frélichově

• moravská Chorvatka

• v roce 1950 měla být rodina vystěhována do Huzové, místo toho otec zvolil práci na statku v Mackovicích na Znojemsku, kam se později přestěhovali i mnozí další příbuzní

• dodnes si vzpomíná na řadu detailů z každodenního života moravských Chorvatů

Narodila jsem se v roce 1940 ve Frélichově. Tatínek byl Tomáš Slunský, Pastir, matka se jmenovala Magdaléna Slunská, za svobodna Ferbarová. Narodila jsem se pět let potom, co zemřel můj bratr. Rodiče o něm nikdy nemluvili, a když jsem na to jednou zavedla řeč, maminka se rozplakala. O tom se těžko vypráví. Proto o něm moc nevím, ale vím, že když byly v květnu první třešně, maminka je nikdy nejedla. Všichni Chorvati byli nábožensky založení a říkalo se, že když dítě zemře a svatý Petr v nebi rozdává třešně, tak tomu, kterého maminka snědla třešně na zemi, už nedá – a řekne, že jeho maminka už je snědla za něj. To se dodržovalo a maminky, kterým zemřelo dítě, první třešně nikdy nejedly.

Za války můj otec narukoval do německé armády. Všichni museli narukovat, pokládali je za Němce, i když byli Chorvati. Dlouho byl v Rusku a potom, po válce, se hned nemohl vrátit dom, přišel až v šestačtyřicátém roce.

Byla to smutná doba, ale i tehdy chodíval po vsi Mikuláš s čertem, museli jsme mu říct básničku. Jednou jsem poznala, že Mikuláš má boty jako strýc Schalamoun, náš soused. Říkám to mámě, ´Mami, to ale bylo, kad bi su to bili stric Šalamun, to su njihove šoline´. A ona říkala, ale prosím tě, kde by je Mikuláš vzal. Ale já jsem si to nedala vymluvit, boty jsem poznala, tak často jsem k Schalamounům tam chodila. Mařenka Schalamounová chodila za čerta a Magda za anděla.

Pamatuji si i hodně dalších zvyků, které jsme ve Frélichově měli.

Na poutě se chodilo ke Třem dubům a do Mariazell. Chodívalo hodně lidí, opravdu hodně. Když se poutníci vraceli, šli jsme je čekat na lučice. My, děti, jsme byly jen tak, ale ty starší chodily jako družičky. Z kostela se vzaly sulice, ty prapory, a Panna Maria a šli jsme jim naproti. Každý z nás pak něco dostal, každý byl obdarován, od kmotřenky, od tety. Ti starší dostali růženec nebo svatý obrázek, ti menší kačení mýdlo. A to bylo radosti! Poutníci se pak vykoupali v řece, umyli, převlékli a vydali se do kostela.

Kačení mýdlo, to vůbec byla dobrá věc. Vždycky nám ho nosil zajíček na Velikonoce, žluté, modré… Všechny maminky říkávaly, musíš se jít podívat na zahradu, co Ti zajíček donesl. Měli jsme to strašně rádi. Velikonoce vůbec byly velká slavnost. Na Velký pátek ráno, ještě než vyšlo slunko, se lidé chodili k řece umývat, aby se smyla všechna nečistota. A když byl někdo nemocný, voda v konvičce se nosila domů i jemu, aby se mohl omýt i on. Pak se také chodil líbat kříž. Na Vzkříšení se stavěly před domy oltáře, byl to obraz a kolem něho chvojí. Kdo měl oltář, to byl někdo. Většinou ho měli pauři v hlavní ulici. Na Vzkříšení chodily všechny ženské v bílých krojích. Jindy sice nosily kašmírové sukně, tibetky, ale na Velikonoce byly celé v bílém. Děvčata měla rukávce a kuolariny, a to byla paráda, celá dědina. Myslím, že ještě rok po válce se to tak dělalo, ale později už ne. V osmačtyřicátém se museli už někteří Chorvaté stěhovat, tak to už se tak velice neslavilo.

Když jsem byla malá, pořád jsem chtěla bílé sukně. Maminka říkala, že až na rok. Potom jsem ho měla, ale maminka ho někomu půjčila, zbyla mi jen zástěrka. Všechny kroje si vzala jedna paní do Mikulova do muzea. Nechala jsem si jen jeden, babiččin svatební, který jsem dala Anetce.

A pak se ještě chodívalo do polí prosit za úrodu. To se také brávaly sulice. S farářem se šlo ke kapličkám v polích. Jedna byla na cestě do Hrušovan, jak se jde k vinohradům a nahoru k pastvinám Další byla za hřbitovem, i tam se chodívalo.

První peníze vždycky Chorvati dostali za okurky. Sběrna okurek měla velká vrata a zamřížovaná okna a byla tam, jak bydlela paní Wolfová. Nebo se jezdilo do Drnholce do mlýna, bydleli na něm čápi. Jezdili třeba tři, čtyři vozy, podle toho, jak byly naložené, a než se všechno semlelo, dlouho se muselo čekat a pro nás děti to bylo eldorádo. Pak se pytle popsaly, každá hospodyně měla přihrádky na dvounulku, nulku, potom se do nich mouka dala. Dvounulka byla výběrová mouka, ze které se pekly koláče, no a potom se ještě vozily domů otruby pro prasata. To byl zážitek. Moc rádi jsme tam chodívali.

Taky si pamatuji, když se mlátilo. Mlátilo se s cepama, cepy si vzal děda taky do Mackovic. To člověk musel umět. Jak to neuměl, tak se domlátili, to nešlo, aby jeden udeřil špatně. Žito se mlátilo na povrisle, povřísla se říká česky. Do toho se vázalo obilí. Žito se máčelo do vody, aby nebylo podrcené, povřísla se dělali přes zimu, aby byly na příští rok. A taky ve Frélichově byla mlátička, kdo chtěl mlátit, tak musel být nahlášený, začalo se z kraje ulice. No a každý soused šel pomoct tomu druhému, až to bylo hotovo. A skoro v každém baráku byly tvarůžky a máslo. Tenkrát moc toho jídla nebylo, ale tvarůžky a máslo bylo. Sodovky nebyly, jenom voda, ale ta putara a kazlje.

Když chodívali naši do Drnholce na trhy, my, děcka, jsme jim chodily naproti. Ale jen do prvního lesíka, dál jsme nesměli. Protože když Rusi odcházeli, tak tu nechali strašně moc munice. Když jdeš do Drnholce, tak tam po levé straně to jedné paní utrhlo obě nohy. Když byla zabíječka, tak jsme to roznášeli příbuzným po vesnici, to tiemfano. Měla jsem to moc ráda, dávala se do toho slezina, játra, srdce, byl to takový guláš, ale jiný guláš. Teď se třeba nosí černá polívka, tehdy se nosilo tiemfano. Nosívaly to pochopitelně děcka, protože pak dostali pochopitelně nějakou tu korunku.

No a když se se někdo vdával, tak se pekly vrtáně. Kolik měla nevěsta družiček, tolik měla vrtáňů. Nevěstin vrtáň byl úplně jiný, krásně nazdobený růžovou a bílou potravinářskou barvou, a ona ho házela. Říkalo se, že kdo ho chytne, ten se do roka vdá. Když se vdávala Magda Schalamounová, já jsem byla malý fronc a chtěla jsem vrtáň taky. Nechtěli mi ho udělat, ale strýc Schalamoun říká, panenkomarja, pořád s tím děláte drahoty, tak jí ten vrtáň udělejte, ať ho hodí, kde chce. A potom došel a říká: ´Magdi, bude vrtáň! Musí ti ho udělat.´ A udělali mě ho. No to bylo něco. Když se chystala svatba, musely se udělat první, druhé, třetí ohlášky. Hlásilo se to v kostele po týdnu. Někdy to bylo překvapení, protože nikdo nevěděl, že se budou brát, někdy se to vědělo dlouho dopředu. No a na svatbu se zase nosila mouka, vajíčka, drůbež… Když měl svatbu někdo jiný, tak se to zase vracelo. A nosilo se i nádobí, protože když bylo třicet, čtyřicet lidí, tak každý neměl tolik nádobí. Mám ještě dvě vidličky z výbavy mé maminky, měla na nich dvě čárky. Každý si to značil jinak, aby, když se to vracelo, si to poznal. Ona měla dvě čárky.

Na svatbu se vařila křenová omáčka. Pamatuji si, když se Magda Schalamounová vdávala, tak měli hostinu doma, sedělo se ve světnici, kde byla jedna vyřezávaná komoda, na ni se naskládalo cukroví. V kuchyni se vařilo a z kuchyně se šlo do spíže. No a tatínek Jozy Schneidera byl zaměstnaný na dráze. Jeho tatínek byl taky nádražák, a na svatbě byl i starý dědeček. On kouřil a nosil tabák v takovém stahovacím mníšku. Teďka se sedělo, my děcka jsme lítaly, a najednou strašný smích. My, děcka, jsme přilétly, co se děje, a ten děda, jak měl ten tabák v tom mníšku a chtěl si utřít vousy od té omáčky do kapesníku, tak jak už byl trochu napitý, tak místo kapesníku vzal ten mníšek. A jak si tak ty vousy utíral, tak ten tabák se mu všechen vysypal do té omáčky. Na to se vzpomínalo kolik roků. Strýc Schneider se divil, že si na to pamatuju? Pamatuju.

Mnoho Chorvatů mělo bělomodré domy, ty dvě barvy měli rádi. Náš domek byl také bělomodrý. Naši sousedé se jmenovali Sittkovi. Strýc Lorenc byl dlouho starý mládenec, pak si ho vzala teta Sittková, byl mezi nimi velký věkový rozdíl. No a strýc Lorenc rád doma kutil. Jednou, chvíli před kiritofem, přišla teta k mamince a říká: ´Ten můj se zbláznil, víš, co chce dělat?´ ´Co si zase vymyslel?´ ´Že bude dělat kolem oken šablony.´ Tenkrát byly takové šablony, třeba hrušky, a to se dávalo na omítku v kuchyni. No a strýc Lorenc to použil na venkovní omítku, udělal na ni růže, moc pěkně se to vyjímalo. Všichni se na to pak chodili dívat. Náš táta mu pomáhal, a strýc mu tehdy řekl: ´No vidíš, Tomášu, stálo to za to? Moja celý týden se mnou nemluví a podívej, všichni se chodí dívat.´  Ty šablony jsem potom měli i tady. Teta Šalamounová je sem z Jevišovky dovezla. Pak byla tam ozdoba, tam ozdoba. Teta chodila z jednoho baráku do druhého, moc pěkné to bylo. Naši měli i mlýn, nebo různá zátiší, různá kvítka.

Do domu se vcházelo dvěma schody. Naší ulicí chodili všichni, i pauři, do sklepů. Nosili zátor, vyrobený ze slámy, kterým si přiklopili flašku. Do našeho domu se vcházelo dvěma schody. Já jsem na nich sedávala a jedla chleba s putrem a na tom cukr. Tenkrát jsme skoro všechno máslo odevzdávali. Měli jsme ale na něj hezkou formu, dřevěnou, a když se do ní máslo dalo, moc hezky to vypadalo.

Náš kostel byl moderně postavený. Takový nikde dokola nebyl, nikde. Pamatuju si velebného pána Bendu. Bydlel na faře, která byla také modrobílá. Vešlo se chodbou dovnitř, po straně byly pokoje a na dvoře veliká, prosklená veranda, kde se sedávalo. Vzadu měli stromy, a slepice.

Když bylo první svaté přijímání, všechna děcka jsme sedávaly na faře. Maminky tam nanosily mouku a takové věci, tam byla kuchařka a ona z toho uvařila různé dobroty.  Za kmotru jsem měla tetu Hanku Maislovu, sestru mé babičky. Ona pak zůstala ve Frélichově, ale ti Bulhaři tam moc dobře nedělali. Tady, jak se vyjíždí z Mackovic, se pak uvolnil jeden domek, tak se tam nastěhovala. Potom se zase uvolnil domek ve Frélichově, tak se znovu přestěhovala tam. Nikdy neměla děti, dožila ve Frélichově. To byla moje kmotra. 

Po válce si náš taťka nechal udělat od tišlara Slunského, našeho příbuzného, nový vůz na krávy. Když jsme se pak měli stěhovat, tak řekl, že jim tam přeci ten vůz nenechá, že si ho vezme s sebou.

Nebyla to pěkná doba, ani trochu. Bylo to hrozné, zoufalé, nikdo si to nedovede představit, jaké to je, když tam všechno musíte nechat. Když Chorvati odjížděli do té Huzové, ani přesně nevěděli, kam je naloží, kam pojedou. Stěhovali je většinou na podzim, když už byl sníh. To bylo vždycky tolik pláče a nářku, ti lidi tam tak dlouho žili… Kdo mohl, stěhoval se zpátky domů, žijí teď kolem Břeclavi. Dneska jsem tam už jejich děti.

Lidé se ptají, jak se stalo, že my jsme se octli tady v Mackovicích. To bylo tak: ředitel hrušovanského zbytkového statku se jmenoval Kutchan a měl vinohrady v Miroslavi. Jednou přišel k taťkovi a hledal někoho, kdo by mu ostříhal vinohrady. Taťka sehnal ještě pár dalších chlapů a šli mu to udělat. Pak začal odsun Chorvatů a tatínek říkal, že tam nahoru nepůjde, tady že ho vyhánějí ze svého a že by měl jít někam zabírat majetek po Němcích? To ne. Pan Kutchan se ho tehdy zeptal, jestli by nešel pracovat na statek? A on že ano, že se práce nebojí, že pracoval v Rakousku. A že než jít do Huzové, to radši půjde na statek. Na statek jinak nechtěl nikdo jít, protože ti lidé pak nedostali žádnou výměnu, barák, kde jsme bydleli, musel taťka koupit. Tady v Mackovicích byl malý domek, vlastně zbor, ale jedna místnost byla obyvatelná. Taťka rozhodl, že se sem nastěhujeme. Nastoupil sem v květnu, my s maminkou jsme se stěhovaly v srpnu padesátého roku a v září jsem šla do školy. Taťka poprosil ředitele, jestli by ho nepřestěhoval, tak sem vzal vůz, pluh, brány, chomout… nevím, na co mu to bylo, když krávy jsme tam museli nechat. Pak jsme si ještě vzali starý stůl a dvě židle a maminka zabalila i tři svaté obrazy. Četník se na to sice díval, ale nic neřekl. Jinak jsme za náš dům nedostali nic, ani za krávy, ani za nábytek. Tak jsme se dostali do Mackovic. Ostatní naši příbuzní odešli, strýc Matěj musel do Skřipova, strýc Ferbar taky do Skřipova, teta Honimonová, maminčina sestra do Huzové, tatínkova sestra byla v Jívové. Ale tatínek se snažil, aby se postupně nastěhovali sem k nám dolů. Tak jsme tu měli strýce Ferbarového, tetu Šalamunovou, tetu Sičovou, strýce Antonína, tetu Růžu… celou tatínkovu rodinu. Můj tatínek pocházel z devíti dětí.  Taky vždycky když jeli Chorvaté domů, tak se u nás stavili na návštěvu. Z Mackovic to do Jevišovky není daleko. Často jsme měli někoho na návštěvě.

Vždycky jsem si na našem taťkovi vážila, a vždycky budu, že když se dozvěděl, že je někdo nemocný nebo že umřel, a mohl to být někdo z rodiny nebo ne, on si totiž psal s tetou Sittenkou a s Honimonovými, tak když se o tom dozvěděl, mohl to být únor, březen nebo to je jedno, tak na ten pohřeb jel. Opravdu. To teda klobouk dolů. On měl tenkrát pět set padesát korun důchodu, ale prostě jel. Kdokoliv z Chorvatů to byl, jel.

Ještě vám povykládám, jak to bylo, když jednou jel do Rakouska. Ti, u kterých sloužil, měli dvě děvčata. On do Rakouska nesměl, ale ony jezdily k nám, jednou, dvakrát do roka přijely. No a jednou ho do Rakouska pustili na nějaký příslib a on jel. A teď chtěl jet zpátky. Oni ho zavezli do Lávy, mysleli, že pojede vlakem. Jenže on šel pěšky na celnici, protože je to koousek, chtěl jít pěšky. A oni mu říkali, pane, to nemůžete, tady je celnice. ´Chlapi, zavezte mě na tu druhou celnicu.´ A že to opravdu nejde, že musí vlakem. Děda říkal tak smutně, že tedy seděl, no a na večer, když už se střídali, tak mu řekli, ať si sedne dozadu, měli tam vlčáka, milého naložili a v Mikulově vysadili. V Mikulově byla provdána Magda od Honemanů. Tak děda u ní přespal a druhý den šel domů. No a dědo, kde jste byl? Ani se neptej. A jaks šel domů? Ani ti to nebudu vykládat. No, šel jsem na tu celnicu… šak jsi měl jet vlakem. No vlakem než bych dojel, než bych došel dom, tak jsem je prosil, aby mě převezli, že to radši dojdu pěšky. Oni nechtěli, tak mě pak vzali do Mikulova a přespal jsem u Magdy.

Moje maminka se vždycky chtěla vrátit zpátky, věřila tomu, že se tak jednou stane. Všechny papíry měla poskládané, a kdyby mohla, šla by zpátky i bez baráku. Nakonec zemřela v osmdesátém pátém, děda zůstal sám. Kdyby se dožila osmdesátého devátého roku, asi bychom měli velké problémy. Nezůstali by tady, chtěli se vrátit. Maminka se tady nikdy necítila doma. I když jsme tady potom měli celou rodinu, nebylo to lehké. Říkali nám Germáni, Němci, Kroboti. My jsme ale nebyli Germáni, byli jsme Chorvaté. Doma jsme mluvili chorvatsky, pořád, i když jsme bydleli tady. A když jsme se s nějakým Chorvatem potkali, mluvili jsme chorvatsky i na veřejnosti. Nikdy jsme se za tu řeč nestyděli.

Věříš, že takové vzpomínky se mi vrací až teď, na stáří? Když chodil člověk do práce… Co bych za to teď dala, kdyby mí rodiče tady byli. Maminka se mě ptávala, když jsem se vracela z práce, ´Tak co, Magdi, jak ses dneska měla? Stalo se něco?´ Doma vždycky pouklízela po našich děckách, to bylo jako bomba, ráda šila. Vždycky říkala, ´Magdi, pojď mi navléct jehly.´ Tak vždycky jsem jí deset jehel navlékla, různé barvy. A vždycky, ´Magdi, pojď si sednout.´ A já, mami, já musím… ´ale já vím, ale tak na chvíli.´ Kolikrát já jsem si na to vzpomněla, kdybych jen na ni tehdy měla víc času. Dneska bych za nimi šla po kolenou. Práce nikdy neuteče.

Náš děda vždycky hodně vykládal. Potom, ke stáří, když už maminka nežila, na mě čekával u branky. Pak jsme šli spolu po ulici, já se ho ptala, ´dědy, co jste měli dneska na oběd?´On se vždycky s tou palicou zastavil a říká, ´ty, Magdi, víš, že já už ani nevím? On je dneska guláš, zítra gulášová polívka…´  Pak si děda sedl a vykládal. Teď mě řekl: ´Posloucháš mě?´ ´Jo, dědy.´ ´On se pak na mě podíval a říká, ty, Magdi, ale já jsem ti to vykládal včera, že?´ ´To nevadí, dědy, vykládejte dál.´ Tak těch skazek mi vyprávěl hodně. Měl hodně vzpomínek z dětství, rád je vykládal.

Jednou mě vyprávěl, že když byl malý, bydleli naproti nim Jurdičovi. Ti byli o něco bohatší a byli doma jen dva. Kdežto u táty bylo tolik sourozenců. No a jednou koupil starý pan Jurdič Jozimu polobotky. Jenže táta měl se strýcem Matějem jedny boty. Tak když šek jeden k muzice, musel být ten druhý doma. Prvně byl u muziky strýc, pak mohl jít děda. No a dědovi se tak moc líbily ty Jurdičovi polobotky. A tak ty boty, které měli doma, jediné vysoké boty, uřezal. No a děda ho pak tak seřezal. Ty boty stály dost peněz, zima byla na krku a on je ještě tak uřezal a udělal si z nich polobotky. Nebo když byly Velikonoce, tak se chodívalo po rodině. Jenže jich bylo hodně, a tak když šli, byli vždycky tři, čtyři, tak babička jim říkala, ne abyste si něco vzali. A oni když šli do tho baráku a tam jim něco nabízeli, tak sice jakože nechtějí nic, ale pak vyšli ven a mlátili se. Že kdyby sis vzal ty, tak já si taky vezmu. Děda měl tolik vzpomínek. Zemřel, když mu bylo sedmdesát devět roků, v desátém roce se narodil. Babička zemřela o čtyři roky dřív. Když zemřela, ztratil už zájem o svět. S mamkou byl celé roky… pak byl sám, my jsme chodili do práce. Lidi ho měli rádi, býval takový veselý. Uměl se krásně obléct. Sice starý člověk, ale bílý klobouk, tmavé sako, bílé kalhoty. Nebo obráceně. Chodil jak frajer. Měl dvě palice, jednu špacírku, jednu na doma. Jezdil na kole, na které si přidělal tu palici, dbal na to, aby měl vždycky vyčištěné nehty a říkával, že nechápe, jak ti chlapi můžou mít špinavé nehty. Holil se každý druhý den a kolik měl košil… mamka říkala, panenkomarja, kdyby měl dvacet roků, tolik košil! Dbal na to, aby se hezky oblékl. Ve všední den ne, ale když šel do kostela.

Teď mě mrzí, že už nemám s kým chorvatsky mluvit. Je to smutné, ale některá slova zapomínám. Ty běžné ne, ale jak se řeknou třeba chorvatsky mravenci? Mrahunci. Čtrnáct dní jsem na to vzpomínala a nemohla jsem si vzpomenout. Tak si přes zimu musím vzít sešit a musím to sepsat. Vieža, hiža, pladnje, zdiele. Naše děcka chorvatsky rozumí, u nás doma jsme mluvili česky, ale u dědečka jedině chorvatsky. Jenže třeba Magdina řekla raca, dala přízvuk jinam, a tak z toho bylo úplně jiné slovo. Nikdy jsem se nestyděla za to, že jsem Chorvatka. Když dělám koláče, tak jak se řekne tvaroh? Sirenje. A hrozinky? Cibebe. Nebo si vážu šátek, panebože, jak se to říkalo? Facuov? Jo, facuov. Prostě, později mě to napadne, ale ne když si ten šátek vážu. A když přijedu do Jevišovky, tak s holkama chorvatsky mluvím, ale když nějaké to slovo neumím, dělá mi to problémy. A než si na to vzpomenu, tak to řeknu v češtině. Teď, když jsme byli na kiritofu, tak jsme seděly čtyři holky Slunské vedle sebe. A teď se mě Anička Slunská ptala, ty, Magdi, jak říkala tvoja mamka slípkám? Pipka nebo kuokoš? No, moje mamka říkala už pipka, ale stará babička, maminky maminka, ta neříkala pipka, ta říkala kuokoš. Oni ti staří mluvili zase trochu jinak. Já už ale pětadvacet let s nikým chorvatsky pořádně nemluvím. Stydím se za to, že už tak dobře chorvatsky neumím.