„Byl jsem v hledáčku a pozvali si mě tehdy do Olomouce. Začali mě masírovat. Minimálně třikrát, čtyřikrát si mě pozvali tam a dvakrát nebo třikrát za mnou byli v léčebně. Už jsem byl unavený a úplně na dně. Probíhalo to v duchu: ‚Víte, jak je pro nás jednoduché zinscenovat dopravní nehodu, v níž budete viníkem? Skončíte v kriminále a víte, jaké to bude mít dopady na rodinu?‘ Nebo: ‚Máte syna. Zatím mu je šest let, ale jednou bude chtít na školu. Myslíte, že to bude možné s vaším posudkem?‘ Nebudu to tady všechno vyjmenovávat, ale potom na mě spustili ty cukříky, co bude, když podepíšu. Pořád jsem se kroutil, že si to musím rozmyslet a že to není jednoduché. Už jsem byl nalomený, protože jsem se bál. Už jsem se se ženou domlouval na rozvodu. Že pokud to vydržím, tak mě určitě zkasírují a skončím v kriminále, skončím v pasti. Nechtěl jsem přivést celou rodinu do průšvihu. Manželka mě poslala do háje, že se se mnou kvůli tomu nerozvede. Jestli se chce rozvést, tak kvůli něčemu jinému. Že si to zasloužím, ale ne kvůli politice. Byla to inteligentní žena. Pak jsem o tom mluvil se svým přítelem a životním učitelem, doktorem Papicou. Byl to dlouholetý člen katedry psychologie, výrazná osobnost, ročník 21, Kounicovy koleje, koncentrák, totální nasazení, průsery s komunistama, neobyčejně sečtělý a inteligentní chlap, ale tvrďák z Valašska. A ten mi řekl větu, která mně utkvěla v hlavě: ‚Já jsem tě nechápal, že jsi byl jako študák komunista, protože já jsem tam být musel, ale dobře. Ale já ti říkám jednu věc. Dělící čára není mezi komunistama a nekomunistama, ta je mezi slušnými lidmi a kurvama, tak si vyber.‘ Takže jsem se šprajcl, a když znovu přijeli za mnou do Šternberka, tak jsem řekl: ‚Víte co? Já jsem nad tím přemýšlel a v žádném případě nepodepíšu.‘“
„Byla to doba deziluze po osmašedesátým, kdy se prokazatelně zvýšila spotřeba alkoholu. V zaměstnáních se strašným způsobem chlastalo. Akce deset znamenala, že každý hodil nějakou kačku a nejmladší letěl pro flašku. Prostě se pilo běžně. Na stavbách úplně děsně. Ve skupinovém sezení mně asi osmadvacetiletý chlap vykládal, že v pondělí přijedou na stavbu, do dvanácti se sejdou, a když není úplně ideální počasí, tak si sednou a začnou pít. A někdy pijou celý týden. Vedoucí jim pak musel vykazovat fiktivní výkony, aby se zdálo, že něco udělali. Mimochodem, když dostal první nemocenskou, tak ukončil léčbu, protože jeho nemocenská, která byla vyšší než můj tehdejší plat, byla mnohem menší než výdělek ze stavby. Řekl, že za ty prachy tam nebude. Takže to byla taková pokřivená doba.“
„Díky tomu, že jsem měl určité drobné charizma a vůdcovské potřeby, tak všude, kam jsem přišel, jsem se postupně dostal do čela. I na gymplu, kde jsem nebyl žádným třídním předsedou nebo něco, ale byl jsem takový neformální vedoucí, čehož si samozřejmě kantoři všimli. Ještě s jednou kolegyní mě oslovili, abych vstoupil do strany. Samozřejmě jsem tehdy byl v ČSM, to jinak nešlo, abych byl upřímný. Velmi jsem nad tím přemýšlel, bavil jsem se o tom se svým otcem. Tehdy mně řekl spoustu věcí. Tak nějak to uzavřel, že se musím rozhodnout sám. Rozhodoval jsem ale na základě velmi chybného kalkulu, na což má ovšem člověk ve svých 18 letech určité právo. Tehdy doopravdy nebyla jiná síla kromě Komunistické strany Československa, která mohla s něčím pohnout. Uvažoval jsem tehdy tak, že když tam vstoupí lidi s rozumným názorem na věci a zachovají sociální spravedlnost, ale současně odstraní naprosto nesmyslné aspekty celé ideologie, tak se to může někam posunout. To dění kolem mě to potvrzovalo. Ne, že by mě to samotného napadlo, ale už bylo takové šustění ve straně. Takže když jsem nastoupil na fakultu, tak jsem se musel zaregistrovat ve studentské stranické organizaci KSČ filozofické fakulty a hned druhý rok jsem se stal místopředsedou.“
Vladimír Řehan se narodil 28. ledna 1948 v Olomouci. V osmnácti letech, v době určitého uvolnění poměrů, vstoupil do komunistické strany a zařadil se do jejího reformního křídla. Jak sám říká, v mladické nerozvážnosti si představoval, že s dalšími podobně smýšlejícími komunisty systém změní zevnitř. Jenže o dva roky později, v roce 1968, do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a okupace definitivně zastavila obrodný proces. Stejně jako mnoho jiných se přidal k protestujícím a během normalizačních prověrek ho vyloučili z KSČ a hrozil mu také vyhazov z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde studoval obor odborná psychologie. To se dostalo do jeho posudku. O patnáct let později byl už jako klinický psycholog v protialkoholní léčebně, která byla součástí Psychiatrické léčebny Šternberk, kontaktován StB. Různými druhy vyhrožování ho nutili ke spolupráci. Bál se tehdy o osud své rodiny a tlaku málem podlehl. Nakonec ale podepsat odmítl. Po pádu komunistického režimu získal po konkurzu v roce 1991 místo na Katedře psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde později zastával místo proděkana, dvě volební období děkana a prorektora UP Olomouc. V roce 2019 bydlel v obci Javorek na Vysočině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
