„Hodně jsem četl. Například z Bible jsem četl každý den. Také jsem psal spoustu dopisů rodičům a své dceři. Snažil jsem se čas využít… kreslil jsem a posiloval. Moje myšlenky nikdy nebyly zavřené za mřížemi. V duchu jsem procházel všechna pole, všechna města… každé místo, které jsem jako dítě navštívil. To mi pomáhalo… Hodně vězňů se mě ptalo, jak můžu zůstávat tak klidný, když ostatních se zmocnilo šílenství po třech letech. Věřil jsem v Boha a držel jsem své myšlenky na svobodě.“
„Babička z matčiny strany mi do vezení poslala psaní… moje babička byla prostá venkovanka z kopců, která jen velmi stěží dokázala cokoliv napsat. Vzkazovala mi: ‚Můj drahý vnoučku, nezapomínej se usmívat, i když tě zabijí bolest.‘ Moje drahá babička… Nikdy na to nezapomenu, ta slova budu mít navždy v srdci…“
„Dorazil jsem do věznice Kilo 8 ve městě Camagüey a poslali mě do oddělení s maximální ostrahou. Jsou to cely, které měří 1,80 metru na šířku a 3 metry na délku. Kdybych to měl k něčemu přirovnat… je to jako zemřít a poté vstát z mrtvých, snad jako Ježíš Kristus, ale nikdo takový není. Co se týče nás, smrtelníků, tak právě v řadách vězňů se najdou lidé, kteří dokáží popsat, jak vypadá peklo. Byli tam vězni všech kategorií a ze všech koutů země. Nespalo se ve dne, ani v noci. Neutuchající hádky, křik, nekonečný boj. Všichni si psychicky hodně vytrpěli. Když přišel čas počítání vězňů… vždycky nastoupili strážníci a počítali vězně. Jeden na každou celu. Když přišli k vaší cele, mluvili na toho vedle vás… říkali mu, že je to jeho poslední den, že už to skončí. Takové řeči vedli směrem k lidem odsouzeným na smrt. Během doby, co jsem tam byl, spáchalo více než dvacet lidí sebevraždu. Křičeli, že se zabijí sami ještě před tím, než je zavraždí vláda. Děly se tam otřesné věci…“
„Čtyři členové naší skupiny vyrazili napřed. Za nimi jsme šli my tři – já, Armando Sosa Fortuny a Jesús Rodas Pineda. V dálce byly vidět světla nějakého auta, které přijíždělo z ostrůvku spojeného silnicí s pevninou. Později jsem zjistil, že se jmenuje Santa María. Na tu vzdálenost nebylo jasné, jestli je to auto, nebo náklaďák. Když se přiblížilo, ukázalo se, že je to vůz značky Lada. Zastavil jsem ho a přikázal jsem pasažérům, aby vystoupili z vozu a postavili se všichni k sobě. Od vozu jsem si celou dobu udržoval vzdálenost, stál jsem tak čtyři metry od nich. Nejprve vystupovali jen z jedné strany, ale když začali vystupovat i z druhé strany, bylo mi jasné, že je jich víc, než jsem si myslel. O kousek jsem ustoupil a nahmatal jsem zbraň, měl jsem AR-15. V tu chvíli vyšla ze zbraně salva. Já jsem se cvičil s AK-47. Jenže tohle byla AR-15, což je replika M-16… má to docela jiný mechanismus. Nevšimnul jsem si, že jsem místo pojistky spustil mód automatické střelby. Takže když jsem sáhnul po zbrani, vypálila se salva sedmi výstřelů a člověka, který zrovna přecházel před automobilem, zasáhlo několik kulek.“
„Nejde ani tak o to, kolik máte mužů a zbraní. Myslím si, že dobře naplánovaná akce může přinést ovoce. Vždyť ti, kteří jsou v čele země teď a udržují v chodu diktátorský režim už 60 let, to zkoušeli také několikrát. A nakonec se jim to podařilo proti armádě generála Batisty, která byla mnohem početnější a lépe vyzbrojená. Já jsem přesvědčený o tom, že lidé tady na Kubě by se přidali k boji. Nechci tím říct, že ozbrojený boj je tou jedinou možnou cestou. Myslím si, že obrat směrem k demokracii může vzejít i od běžných lidí, když někdo statečný dokáže převzít iniciativu. Válku ale nelze vyloučit. My, Kubánci, jsme zvyklí vzít do ruky zbraň už od dob boje za nezávislost. Dokonce už původní obyvatelé nebyli žádní beránci. Mnozí z nich byli velmi vzpurní a nebáli se postavit španělským dobyvatelům.“
„Toužil jsem poznat USA. S pomocí Boží jsme 16. června roku 1991 vypluli od kubánského pobřeží, z místa poblíž města Carbonera, po cestě do Varadera. Dne 24. června nás vylovila posádka lodi Discovery One na širém moři. Poté nás dopravili na území Spojených států amerických. Do té doby náš vor osm dní unášel vítr. Museli jsme se uchýlit k tomu, že jsme snědli i syrového racka. Živili jsme se rybami, které vyskakovaly z vody na vor, prchaje před ostatními mořskými predátory… Poznat realitu v USA bylo to nejhezčí, co se mi stalo. Strašně mě to povzbudilo. Vštípil jsem si politické ideje, které budu ctít až do smrti. Poznal jsem, co znamená skutečná svoboda, vstoupil jsem do politické strany a podstoupil jsem vojenský výcvik, abych se vrátil na Kubu se zbraní v ruce.“
Humberto Eladio Real Suárez se narodil 18. února 1968 v Matanzas. Jeho otec byl řidič a matka pracovala v kavárně. Dětství ve čtvrti Versalles na březích řeky Yumurí se neslo ve znamení her s přáteli, se kterými objevoval okolní svět. Často utíkali ze školy a koupali se v řece. Humberto měl tři sourozence, z nichž byl nejstarší, přičemž všechny čtyři děti byly velmi rozpustilé. Často si při hrách poničily ošacení a boty a rodina poté musela vždycky dlouhou dobu čekat na přídělové knížky, aby si mohla dovolit nakoupit nové oblečení. V té době se tím ale mladý Humberto příliš nezabýval. Obecně se dá říci, že prožíval šťastné dětství, snad až na nepřetržité pokusy o indoktrinaci, kterým musel čelit ve škole, a které ho obtěžovaly už od útlého věku. Jeho divoká povaha a tíhnutí k životu, ke kterému by nepotřeboval být závislý na svém okolí, přirozeně muselo vyústit v opakovaná zatčení. Poté, co se ocitl několikrát na výslechu v budově policie, se rozhodl, že se pokusí emigrovat do USA. Společně se svým kamarádem si vybrali cestu po moři a vyrazili na voru směrem ke břehům Floridy. Po několika dnech v nebezpečných vodách dělících Kubu a USA je zachránila posádka americké lodi. V exilu Humberto poznal kouzlo života ve svobodě, což ho vedlo k rozhodnutí připojit se k diverzní skupině, která plánovala misi na Kubu za účelem podněcování guerrillového boje proti režimu z pohoří Escambray. Humberto prošel vojenským výcvikem a v říjnu roku 1994 se společně s dalšími šesti členy skupiny, mezi nimiž byl například i Armando Sosa Fortuny, vydal opět na moře. Skupina se hned zkraje své mise musela potýkat s vážnými komplikacemi, přičemž po vylodění u Caibariénu Humberto omylem vystřelil na člověka. Skupinka se posléze střetla i s vojáky, kteří je zadrželi. Následoval soudní proces na Kubě, ze kterého Humberto odcházel s trestem smrti. Ten mu byl po několika letech, v roce 2010, zmírněn na 30 let odnětí svobody. Humberto strávil v kubánských věznicích celkem 28 let a 15 dní, čímž se zařadil po bok těch vůbec nejdéle vězněných politických vězňů na západní polokouli.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
