„Šest nebo sedm nás zůstalo, byli jsme v tom příkopě, čekali, až to přejde. A s tím zbytkem už jsme se nikdy nesetkali, jen s několika vojáky až potom v Anglii, to zas bude na delší povídání. V Cholmondeley Parku. Těch šest jsme dosáhli až Orléans, do Orléansu i s tím blbým kanonem. Tam jsme se přihlásili v kasárnách u Francouzů, poněvadž my jsme neměli ani žádné jídlo. Francouzi nám dali najíst a poslali nás, abysme střežili most přes Loiru. No a v noci přišlo bombardování, most zničili a my jsme zůstali na holičkách. Tam byl strašný zmatek, tak nakonec ten velitel té posádky francouzské nám řekl: ‚Musíte se postarat už o sebe sami.‘ Tak my jsme nechali tam ten kanon, zbraně jsme už ani neměli a postupovali a šli jsme směrem na jih. Asi po dvou dnech jsme náhodou uviděli kamion, tam seděl nějaký četař, měl české distinkce, ty frčky, jak se říká, tak jsme hurá na něho. A to byla naše spása. Ten zastavil a zavezl nás zpátky na jih Francie, odkud jsme vyšli.“
„My jsme měli boty, ovinovačky, kalhoty a svetr a čepku. A přilbu. Zbytek nám měl přinést ten odřad, ten kamion, a toho jsme se nedočkali." "Vy jste neměli ani doklady?" "Ne, my jsme neměli vůbec nic. My jsme potom taky, když jsme utíkali do toho Orléansu, my jsme se báli mluvit, protože Frantíci... Francouzi, tam byla pátá kolona, že jo, Francouzi měli strach. Oni ty cizince moc ti Francouzi nemilovali. Jak jsem vám to říkal – špinaví legionáři. Můžete mluvit ‚allié‘ – to je spojenec. Můžete... My jsme francouzsky ani nemluvili, my jsme tam byli půl roku. Co se za půl roku naučíte, když denně se mluvilo česky v armádě. Tak pilných kluků, aby se učili francouzsky, to nebylo, my jsme byli rádi, že se nažerem s odpuštěním...“
„Já jsem si s sebou nevzal nic. Já si vzal jako dináry a jedno oblečení. To bylo na podzim, to bylo už, no... To bylo na podzim... My jsme do té Francie jeli v civilních šatech, ne ještě jako vojáci. Jako civilisté. Tu skupinu vedl kapitán Šejbal, pozdější... Později byl v Anglii na velitelství v Londýně. Nic jsme si nevzali. My jsme skutečně šli do Francie bojovat, protože jsme si mysleli, byli jsme vychováni v tom, že je to velmoc demokratická, že bude bojovat. Ona šla bojovat, ale jak to dopadlo, to víte. Zhroutili se po – kdoví jestli po jednom a půl se to zhroutilo všecko.“
„My jsme měli školení, my jsme měli – dopoledne jsme byli u letadel v hangárech a odpoledne jsme měli školu. My jsme museli ovládat jak názvy, tak obsluhu letadel. Každý šroubek jste musel vědět, jak se jmenuje každá část a co s ním, jak ho spravit a co sním udělat. Prostě obsluhovat letadla typu Wellington, který byl. To byla kovová konstrukce potažená látkou. To jsme zašívali, vyfasovali jsme aj ty irské plátna. Když přiletěli z Německa, byli prostřílený, tak jsme to museli vystřihnout, zalátat, zašít, přetřít. A nejenom to, abych vám nevykládal jenom o tom. A když potom, samozřejmě... Museli jsme ovládat motory, museli jsme ovládat draky, řízení, podvozky, všecko. Všecko jsme museli. Podvozek byl undercarriage, engine, fraps a tak dále. Všecky ty názvy jsme museli znát a museli jsme jich zjistit. Daily inspection – to znamená denní prohlídka – letadlo se denně prohlíželo. A před každým letem vám musel pilot podepsat, že přebírá letadlo v pořádku. Musel udělat motorovou zkoušku, musel vyzkoušet klapky na letadlech, koordinát, zpátečku, všecko musel vyzkoušet, co bylo možné.“
„To byla strastiplná cesta z Bejrútu do Marseille. To bylo v lednu nebo koncem ledna 1939 (spíše jde o rok 1940), moře bylo rozbouřené, už nás tam bylo, já nevím, nás tam bylo dvacet třicet, já nevím. No a samozřejmě jsme nebyli v kajutách. Byli jsme ubytováni v podpalubí. Ale byli tam taky zároveň evakuovaní cizinečtí legionáři, francouzští cizinečtí legionáři, většinou domorodci ze Sýrie, které vezli na frontu do Francie. No a teď tam v tom podpalubí, v tom kýlu... prostě všecko to zvracelo. Špatně, to bylo odporné. Mě můj kamarád – mezi Sicílií a Itálií je ten průliv, úžina Messinská, že jo – tam mě vytáhl na palubu na čerstvý vzduch, abych chvilku okřál. Nám přinesli třeba mísu hrozinek k večeři. To bylo špatný." "Vy jste nemohl na palubu chodit?" "My jsme ani nevylezli. My jsme nechodili na palubu, protože málokterý byl ochoten udělat krok. Protože to jsi nezažil. Mně se to těžko vykládá. Teď to prášilo, ty trámy, to byla hrůza. Já jsem nepočítal, že tam dojedem do tý Francie.“
Bartoloměj Ranofrej, pplk. v. v., se narodil roku 1914 ve zlínském okrese. Záhy osiřel, vychovala jej babička. Po okupaci působil v Obraně národa, již v listopadu 1939 pak využil služební cesty do Jugoslávie k emigraci. Přes Bejrút odplul do Francie, kde byl zařazen k dělostřelectvu. Prodělal porážku Francie a ústup na jih, z Agde odjel po moři do Velké Británie. Tam sloužil jako mechanik u 311. čs. bombardovací perutě RAF. Po válce pracoval jako mechanik v ústavu akademie věd. Zemřel 24. 6. 2003. Ze svazku čs. armády byl vyčleněn v hodnosti kapitána, ke dni 6. 10. 1990 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti majora v. v. s udělením čestného odznaku vojenského pilota, 8. 5. 2000 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v. v. Je nositelem několika vyznamenání.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
