Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bartoloměj Ranofrej (* 1914  †︎ 2003)

• narodil se r. 1914 na Moravě, vychován babičkou

• po okupaci působil v Obraně národa

• v listopadu 1939 emigrace přes Jugoslávii a Bejrút do Francie

• zařazen k dělostřelectvu

• účastník francouzské porážky

• odjezd lodí do Anglie

• sloužil jako mechanik u RAF

• po válce pracoval jako mechanik v ústavu akademie věd

Předválečné osudy

Narodil se v roce 1914 na Moravě ve zlínském okrese. „Já jsem rodiče měl a neměl. Otec byl ve válce, nevrátil se, maminka mně zemřela, když jsem měl čtyři roky. Mě vychovávala babička.“ Na vojnu byl odveden do Uherského Hradiště, kde se přihlásil do poddůstojnické školy a získal hodnost četaře. Sloužil u „protitankových kanonů“. Jít na vojnu byla samozřejmost: „Kdo nebyl odvedenej, tak jsme mu říkali ‚štátkripl‘.“ Výcvik pan Ranofrej považuje za velice kvalitní.

Po okupaci Československa se zapojil do činnosti organizace Obrana národa. „Naverboval mě tam můj přítel, spolužák.“ Skupina fungovala v přísné konspiraci, jednotliví členové znali pouze jednoho až dva kolegy a o celku mělo povědomí jen málo lidí. „Já jsem to nekoordinoval, já jsem byl kolečko. Moji skupinu organizoval bývalý plukovník Josef Lízal. Toto se odehrávalo okamžitě po okupaci, když v březnu přišli Němci.“ Úkolem bylo shromažďování zbraní a tajný vojenský výcvik členů skupiny – nevojáků. „To se provádělo v lesích. Hajný nás hlídal, my jsme je učili střílet, házet granátem.“ Skupina byla později odhalena a většina členů skončila v koncentračních táborech.

Emigrace

Ranofrej unikl zatčení, protože byl již v listopadu 1939 poslán svým zaměstnavatelem – firmou Fatra Napajedla – do Jugoslávie jako instruktor při výrobě protiplynových masek. Tam se dozvěděl, že se ve Francii tvoří československá armáda, a přihlásil se do ní v prosinci na československém vyslanectví v Bělehradu. Snažili se nezpůsobit problémy firmě, proto odchod z pracoviště ohlásili jako návštěvu nemocnice kvůli nevolnosti po snědení zkažených klobás. „My jsme se prostě ztratili.“

Dlouhá cesta do Francie vedla z Jugoslávie přes Řecko, Turecko, Sýrii a Bejrút. Obzvlášť strastiplný byl poslední úsek cesty – přeprava lodí z Bejrútu do Marseille, poté vlakem do Agde. Dobrovolníci strávili celých sedm dní v lodním kýlu společně s cizineckými legionáři, kteří se vraceli do Francie. Při odchodu neuměl pan Ranofrej kromě němčiny žádný cizí jazyk.

„14. ledna 1940 jsem byl přijat do armády“

Ve Francii byl Ranofrej odveden do československého vojska k 1. pěšímu pluku v rámci francouzské armády a přidělen k četě protitankových kanonů. „My jsme měli vysoko do žlabu, jídla moc nebylo. To jsme dostali třeba dva chlapi tři olejovky dohromady. Později nám vařili i český jídlo. K tomu v poledne a večer čtvrt litru vína… Uniformy byly snad z napoleonských válek. Byly z první světový války.“ Podle slov pana Ranofreje půlku tábora tvořili „Španěláci“. Dívku si ve Francii nebylo možno najít: „Možná co byli kluci u leteckých jednotek, ale my jsme byli špinaví legionáři, žádná Francouzka by s náma nešla.“

V jižní Francii absolvoval pěší výcvik, z něhož panu Ranfrejovi utkvěla v paměti vůně rozmarýny, a poté dělostřeleckou přípravu. Okamžitě povýšil na četaře a zaučoval jiné vojáky ve službě na kanonech. Projevily se jeho zkušenosti se střelbou z prvorepublikového vojska, podmínky výcviku střelby považoval ve Francii za lehčí. Ke střeleckému výcviku se přesunuli na sever země: „V Normandii jsme měli střelby na atrapy. Za první republiky jsme u Plumlova stříleli na atrapy tanků jezdící v členitém terénu, v Normandii byla lautr rovina.“ Po krátkém výcviku byla celá četa odvelena na frontu na sever od Paříže.

Boj o Francii

První bojové nasazení prožil v noci, kdy s kanonem očekávali německé tanky, a namísto nich se blížila pěchota. Se svými zbraněmi neměli šanci se proti ní udržet, a tak se museli vydat na ústup. Tehdy ovšem strach příliš nepociťoval. Skutečný strach prožil na ústupu (či, jak říká, při „útěku“) na jih, nařízeném po prolomení a zhroucení fronty. Ten byl velmi překotný a neorganizovaný. „Všichni utíkali na jih. Zástupy prchajících vojáků i civilistů byly přitom ostřelovány německými letadly.“ Na cestách přecpaných vojáky i civilisty a bombardovaných německými letadly se četa rozpadla a už se nikdy celá nesešla. „Šest nebo sedm nás čekalo v příkopě i s tím blbým kanonem a s tím zbytkem jsme se už nikdy nesetkali.“

Vojáci ustupovali jen v tom, co měli na sobě. Neměli žádné osobní věci ani doklady, protože auto, které je mělo přivézt, na frontu nikdy nedorazilo. „My jsme měli boty, ovinovačky, kalhoty a svetr.“ Také byli úplně bez jídla, takže si je opatřovali všelijak. Jednou například přišli do opuštěné nemocnice a snědli zbytky jídla, které zůstaly na stolech po nemocných. „My jsme byli rádi, že nás Fritzkové nepomlátili.“ Se zbytkem čety – ten tvořilo šest lidí z původních 28 – nakonec dorazili do Orléansu, kde byli nasazeni k obraně mostu přes řeku protékající městem. Po těžkém bombardování města a rozbití mostu byli velitelem propuštěni a pokračovali v cestě na jih. Dorazili do pobřežního města Agde, kde se ve všeobecném chaosu a panice připravovala evakuace vojáků do Anglie.

Anglie

Na Středozemní moře vypluli na malých bárkách a pak pokračovali uhelnou lodí do Gibraltaru. Na uhelné lodi panoval hlad, „my jsme vyhrabávali chleba z uhlí“. V Gibraltaru čekali na konvoj a poté 13 dní pluli do Liverpoolu. „V Liverpoolu nás velmi přátelsky přivítali Angličani. Bylo to pěkné a dojemné, na to jsme nebyli zvyklí.“

O postupu německé armády a bojích v Evropě českoslovenští vojáci ve Francii neměli téměř žádné informace. „Byli jsme rádi, když nám nebyla zima a neměli jsme hlad. Nic jiného nás vlastně nezajímalo.“ To se změnilo s příchodem do Anglie. Ve Francii byli „špinavými legionáři, v Anglii platilo: Nejdřív jsi gentleman, a pak teprve voják.“ Změna to byla dle pana Ranofreje doslova „nebetyčná“. Z Liverpoolu pokračovali do Chesteru. V tamním táboře zkusil pan Ranofrej podle svých slov štěstí u RAF, protože měl dosavadního armádního života u pěchoty „plné zuby“.

V britských táborech působili podle svědectví pana Ranofreje agenti Kominterny s cílem rozleptat armádu – našeptávali vojákům, aby nebojovali v kapitalistické armádě, aby vstoupili do Labour Party a odešli pracovat. „My jsme je prostě vyhodili.“

Byl odvelen do kursu leteckých mechaniků a po půlročním výcviku přidělen k 311. čs. bombardovací peruti. „Připravovali jsme letouny pro posádky, které lítaly na různé cíle v Evropě… My jsme měli radost, když se kluci vrátili.“ Jeho postavení jako příslušníka letectva bylo s předcházející zkušeností nesrovnatelné. Příslušníci RAF se těšili všeobecnému obdivu a úctě civilního obyvatelstva. Pan Ranofrej si dlouho dopisoval s jednou Angličankou, po její smrti pak s její dcerou Patricií.

Angličtině se českoslovenští vojáci naučili poměrně rychle. „Ráno jsme byli v hangárech, odpoledne jsme měli školení. To jsme museli vědět každý šroubek, jak se řekne.“ A za pomoci anglických děvčat se jim ve volném čase dostávalo i řečové praxe.

Během války se z taktických důvodů několikrát stěhovali mezi letišti.

Během své služby se jednou dostal před polní soud kvůli nehodě liberatoru. U letadla, které kontroloval před odletem, se po několika metrech na zemi zatáhl podvozek a stroj byl na odpis. Vina se zdála být na straně mechanika, ale vyšetřování nakonec ukázalo, že chybu udělal pilot, který si spletl páky. Znamenalo to pro něj tříměsíční zákaz létání. Vztahy mechaniků s piloty byly prý ale výborné.

Po válce

O konci války se Bartoloměj Ranofrej dozvěděl na dovolené v Londýně. Boje skončily, pan Ranofrej se ale spolu s dalšími příslušníky RAF podílel na přepravování československých vojáků do vlasti.

Po válce se Ranofrej vrátil do Československa, kde na něj čekala babička, která ho vychovávala. O možnosti zůstat v Anglii a nevrátit se vůbec neuvažoval – dodnes si dokonce vyčítá, že ji na válečnou dobu opustil.

Jako veterán ze Západu měl různé problémy, perzekuce v 50. letech se mu nicméně vyhnuly. Z armády vystoupil ještě před únorem 1948, jeho přítel mu našel pomocné místo na ČVUT v optickém ústavu, po jeho poúnorovém rozpuštění získal místo nástrojaře v mechanických dílnách nově zakládaného fyzikálního ústavu akademie věd.

Brzy se oženil, založil rodinu, politickou činnost nevyvíjel. Ze svazku čs. armády byl vyčleněn v hodnosti kapitána, ke dni 6. 10. 1990 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti majora v. v. s udělením čestného odznaku vojenského pilota, 8. 5. 2000 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v. v. Pan Bartoloměj Ranofrej zemřel 24. 6. 2003. Je nositelem několika vyznamenání: Čsl. vojenská pamětní medaile č. 15243 F – VB ze dne 4. 1. 1944, Čsl. medaile za zásluhy 1. stupně č. 636 ze dne 1. 3. 1945, Čsl. válečný kříž 1939 č. 34886 ze dne 14. 1. 1947, Čsl. medaile za chrabrost č. 10819 ze dne 6. 3. 1946, Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR 9. 5. 1965, Medaile za zásluhu o ČSLA 1. stupeň 22. 5. 1990.

„Život je souhra náhod“

„My jsme byli mladý lidi. My jsme šli do války, že budem bojovat. Mě by ani nenapadlo, že bysme umřeli, že budem zraněný. To bychom tam nelezli. Kdyby voják šel do války a myslel si, že to nějak profláká nebo že zahyne – to si nesmí voják připustit. Život je souhra náhod.“