„A pak, když se vraceli domů, tak to bylo hrozně žalostné, protože na cestě ležela těla spousty vojáků. Německých, ruských vedle sebe. Taková byla sklizeň války. Zmar, absolutní zmar a neštěstí. Lidi viděli, to maminka říkala: ‚Všichni jsme viděli, jak jsme šli po cestě domů, vojáka. Byl to Němec, který svíral fotografie svých blízkých v ruce a umřel.‘ To je takové… hrozné, hrozné, že?“
„Když se fronta blížila k Hradci, každý věděl, že to bude opravdu zlé. Tak se jim zdálo, že nejbezpečnější bude přežít v lesích. Je to popsáno v té knize. Pan Kuzník u hajného Dittricha vozil v lese klády, a tak perfektně znal lesy. Věděl, že v lese existuje místo po vytěženém kamenolomu. To ještě rodina Lichnovských těžila skálu. Že by to místo tam bylo dobré. Tak si od hajného Dittricha vyžádali povolení, že tam můžou postavit nějaký srub, zkrátka něco, kde by se mohli lidé [ukrýt] před frontou, před kterou chtějí utéct. No tak právě můj tatínek Rostislav Soudek byl hrozně šikovný na manuální práce, všecko si dělal sám. Řídil stavbu srubu. Dřevo tahali sedláci koňmi. Pracovalo tam hodně lidí od rána do večera, chlapů, kteří už tam přišli v březnu, aby to stačili postavit. Tehdy nebyl sníh. Tak to postavili, dali tam takové palandy pro dva až tři lidi nad sebou. V paměti mi utkvělo akorát to, že vidím, jak to tam vypadalo – bunkr zadělaný a zamaskovaný větvemi, že tam byl ‚vincekׅ‘, ve kterém se topilo, aby nám nebyla zima.“
„Když šel přes Hradec pochod smrti, tak byla tak odvážná, teta Milada, že nakrájela chleba a házela jej těm chudákům, co šli v dekách. No hrůza. Samozřejmě ji chytili, zavlekli na gestapo a tam podstoupila výslech. Následkem toho nemohla mít děti. Takže asi tak. Tím pádem, že byla postižena za své dobré srdce, neměli děti, tak se věnovali nám.“
Rostislava Raidová se narodila 18. listopadu 1942 v Ostravě Rostislavu a Anně Soudkovým. V jejich domě se během války ukrýval odbojář Oldřich Oborný, kterého hledali nacisté za sabotáž ve vojenské výrobě. V roce 1944 se Soudkovi s tříletou Rostislavou vrátili zpět do Hradce nad Moravicí, odkud oba rodiče pocházeli. Během pochodu válečných zajatců městem sestra otce Hedvika Fajková házela chléb zuboženým vězňům. Nacisté ji za to zatkli a zbili, následkem čehož nemohla mít nikdy vlastní děti. Před blížící se válečnou frontou se rodina ukryla v lesích nad Hradcem v místě bývalého kamenolomu, kde otec spolu s dalšími muži zbudoval dřevěný srub. 14 dní se zde 80 lidí ukrývalo před velkými boji, které kolem zuřily. Všichni lidé přežili. Cesta zpět domů byla poseta mrtvolami vojáků. Po válce otec pracoval do roku 1948 jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, pak jej vyhodili za to, že nebyl v komunistické straně. Poté získal místo v Braneckých železárnách, kam půl roku po absolvování ekonomické školy v roce 1960 nastoupila také Rostislava Raidová. Působila zde jako ekonomka a metodička výpočetní techniky. Společně s Josefem Bartákem pečovali o památné místo úkrytu. Umístili zde obrázek Panny Marie a informační ceduli. V roce 2024 žila v Hradci nad Moravicí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!