Prof. MUDr., DrSc. Tomáš Radil

„Potom nás zamkli někam, že až zítra nás vypraví na pochod do Říše, ale už tam druhý den nebyli. Tak jsem se vypravil sám domů, nečekal jsem na nic. Šel jsem pěšky do Krakova. Pochodoval jsem poměrně rychle, poněvadž všechno jsem dělal jakoby sám. Začal jsem najednou kašlat, rozkašlal jsem se, a tím jsem zjistil, že proto jsem byl nemocný, že už ve mně hlodala plicní tuberkulóza. Tak jsem celou cestu, až na východní hranici, na ukrajinské území jsem jel různými vlaky a všelijak. Odtamtud jsem šel nedaleko Dukelského průsmyku, tam je město Krosno, to je východisko, odkud začala dukelská bitva. Potom na západ, zase přes Maďarsko. Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je takový filmový obraz toho, jak jsem se dostal potom domů. Trvalo mi to dva měsíce, než jsem to prošel, vlakem i sám. Dostal jsem od Rusů takovou bumážku, legitimaci, papír s razítkem, že nejsem nějaký špión nebo něco takového, takže jsem tím zázemím prošel. Za dva měsíce jsem se dostal domů.“

„Jeden byl takový… jemu říkám fotbalista, protože on byl strašně šikovný na fotbal. Jedna selekce byla taková, že nás odvezli na fotbalové hřiště, to byla součást toho lágru, a tam hráli esesáci fotbal. Představte si, s těmi židovskými vězni, se Sonderkommandem, to byli ti, kteří spalovali ty mrtvoly. Když měli přestávku, tak hráli spolu fotbal. Brána fotbalová, přijde esesák, my myslíme, že se jdeme sprchovat, nic nevíme, jdeme hezky a v klidu, a teď přijde s nějakým prknem, zatluče je kladivem. Brána. Pak všichni do řady a to trvalo, za deset minut to bylo vyřešené. Kdo nedosáhl hlavou do té příčné laťky, tak ten šel na jednu stranu, že je moc malý. Já jsem sotva dosáhl, po špičkách. Tak ten šel na druhou stranu, ten přežil. Ten fotbalista byl tlustý, relativně, protože měl někde matku a ta mu posílala jídlo. Protože byl on asi o dva tři centimetry menší než já, tak je mrtvý. To byl jeden z těch chlapců.“