Zdeněk Raboch

* 1946

  • „Vzpomínám si na událost, kdy nějaký začínající DJ chtěl přehrávky. Pustil písničku z repertoáru z repertoáru dívčí černošské skupina Supremes - v 80. letech si ji vypůjčila skupina Hollies a nahráli to skoro stejně - Stop! In the Name of Love. Byl to text o lásce. Kluk, aby se zavděčil porotě, říkal: ‚Skupina Hollies nám teď zazpívá písničku, se kterou je právě na 10. místě hitparády časopisu New Musical Expres.‘ A mlel: ‚Zpívá se tam, zahoďte samopaly, zahoďte tanky, nechte válčení.‘ Vtom předseda komise Jaromír Tůma vyskočil a říkal: ‚Prosím vás, můžete mi tu skladbu postit ještě jednou a pusťte mi tu pasáž, kde se to zpívá.‘ To se tam nezpívalo, zpívalo se o lásce, láska páska. Tak ho vyhodili, chtěl se zavděčit porotě, že je písnička angažovaná. To po nás taky chtěli, angažované skladby.“

  • „Když jsem se dozvěděl, že v Praze dělají diskotéky – od lidí, kteří tam byli ve škole nebo pracovali, chodili na diskotéky do Dynacord klubu, do Sluníčka – říkal jsem si, ‚no krucinál, mám kupy desek, to bych mohl dělat taky‘. Jenže problém byl, že já jsem do té doby nikdy žádnou diskotéku neviděl. Ale poslouchal jsem rádia, úžasné bylo Rádio Luxemburg, projev těch DJ se mi strašně líbil. Zvyšovali hlas, hulákali, mleli a pak zase třeba šeptali. Líbilo se mi to skoro víc než ty skladby. Říkal jsem si, takhle se asi ta diskotéka dělá. Tak jsem to začal dělat podle nich.“

  • „V roce 1962, bylo mi 16, jsem založil první bigbeatovou kapelu v Západočeském kraji. Jmenovala se Memphis, protože to bylo tehdy bydliště Elvise Presleyho a my jsme hráli rock´n´rolly z jeho repertoáru a repertoáru Little Richarda. Dneska se kapely snaží hrát vlastní skladby s vlastními texty, ale tehdy se česky skoro nezpívalo. Bralo se všechno, co bylo v angličtině. Používala se takzvaná ‚kahovština‘, odvozeno od pražského zpěváka Karla Kahovce. Anglicky neuměl, my taky ne, tak se mlely blbosti, aby to vypadalo, jako že to je anglicky. Ale tehdy to všichni brali, že to je světové, že je to ono a tak to má být.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 18.06.2024

    (audio)
    délka: 02:22:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem první diskžokej v Plzni

DJ Zdeněk Raboch (pravděpodobně plzeňský klub Dominik, začátek 70. let)
DJ Zdeněk Raboch (pravděpodobně plzeňský klub Dominik, začátek 70. let)
zdroj: archiv Zdeněk Raboch

Zdeněk Raboch se narodil 28. března 1946 na Kladně. Jeho otec Emil byl prvorepublikový důstojník, v 50. letech byl z armády vyhozen. Matka Jiřina, za svobodna Musilová, pracovala v mateřské škole. Od mládí ho zajímala hudba, okouzlily ho písničky divadla Semafor a raný rock and roll Elvise Presleyho, Billa Haleyho, Little Richarda a dalších průkopníků rocku. V šestnácti letech založil první bigbeatovou kapelu v západočeském kraji Memphis, hrál v ní na basovou kytaru, kytaristou v ní byl pozdější slavný frontman skupiny Katapult Oldřich Říha. Vyučil se soustružníkem v plzeňské Škodovce, v roce 1965 narukoval na dva roky na vojnu do Stříbra. Měl exkluzivní zdroj gramofonových desek, posílala mu je teta, která v roce 1948 emigrovala do Ameriky. V roce 1968 nastoupil jako kulisák do plzeňského Divadla dětí Alfa, tady zažil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ve stejném roce začal dělat diskžokeje a protože předtím žádnou diskotéku neviděl, inspiroval se projevem DJ Radia Luxembourg. Byl první diskžokej v Plzni, počítá to od jara 1969, kdy prošel takzvanou kvalifikační zkouškou (přehrávkami) a dostal papír na to, že může oficiálně vystupovat. V polovině 70. let rekvalifikační komise, složené z politických a kulturních pracovníků, přitvrdily, začaly předepisovat, že diskžokej má pouštět šedesát nebo dokonce osmdesát procent písniček ze socialistického tábora. Musel být zaměstnaný, v roce 1974 přešel do Parku kultury a oddechu, kde dělal referenta pro kulturu. Státní bezpečnost (StB) se o něj začala zajímat kvůli vtipu, pohledu z Ameriky, který budil dojem, že emigroval. Později státní bezpečnost zajímalo, kde bere desky – kromě tety mu je zajišťovali také řidiči kamionů, hokejisti a fotbalisté, kteří jezdili na západ. Nový trend, diskotéková hudba 70. let, ho v roce 1979 vedl k tomu, že začal jednou ročně dělat diskotéky „oldies but goldies“. V roce 1980 začal spolupracovat s plzeňským rozhlasem. V 90. letech přestal postupně dělat diskotéky, přednášel o dějinách hudby, kromě jiného i na Západočeské univerzitě. Je čerstvý důchodce, šestnáct let přesluhoval, pro rádio dělal do nedávna pořady o nových knihách a hudební pořad Hvězdy, hity, legendy. Chystá diskotéku Oldies but Goldies.