„Myslíte, že to bude trvat ještě dlouho? Že kubánská diktatura přetrvá?“ Nu, to závisí na kubánském lidu. Protože obyvatelé Kuby nechtějí o svobodu usilovat. Tohle je třeba si ujasnit. Kubánci mají strach ze smrti. Kubánský lid musí opustit své vzývání chrabrosti a náklonnost k mambises (kubánští independentističtí partyzáni). Obyvatelé Kuby musejí trochu víc číst knihy Josého Martí, o tom, kdo to byl Félix Varela, kdo Antonio Maceo (vojenští velitelé kubánské války za nezávislost). Kubánská mládež musí víc číst o svých předcích, vůdcích, jaké jsme v té době měli. Skoro všichni byli mambises – Gerardo Machado, Macías, Pío Cervera (další z vojenských velitelů kubánské války za nezávislost) – a taky vláda v té době měla mandát jen na čtyři roky. Lidé na Kubě musejí začít víc číst, protože jim chybí vzdělání, a navíc se k tomu s internetem přidávají i různé dezinformace. Myslím si však, že obyvatelům Kuby tenhle režim vyhovuje.“
„Takhle to ostatním vysvětluju: Na Kubě neexistuje svoboda projevu ani žádná další lidská práva A já nemám vůbec z ničeho obavy, jediné, z čeho pociťuji bázeň, je sám Bůh, jinak se žádného člověka nebojím. Můj život je naplněn odvahou, rozhodností, krví, krásnými písněmi a láskou; a jen díky Bohu mám na tohle všechno sílu. Hodně lidí odsud odchází, ale hodně jich také zůstává. Já jsem vlastenec a vytrvám až do konce. Zažil jsem potupu a můj život se před Božím zrakem ocitl v nebezpečí.“
„Potom, co mi přiklepli další jeden rok, jsem z vězení vyšel jako bez duše, úplně bez života. Jen díky Bohu jsem se udržel při smyslech. Začal jsem si hledat práci, ale nemohl jsem žádnou najít, nechtěli mi ji dát. Všichni mnou opovrhovali a nikdo mi nechtěl pomoct. Stál při mně jen jeden přítel a ten mi říkal: ‚Musíš být trpělivý‘. Byl to sám Ježíš. Jsem tu v plné síle a připraven bojovat za svou vlast. Bojovat za svobodu, za kterou my Kubánci bojovat musíme. Sám jsem nemohl založit rodinu, nemohl jsem se oženit.“
„Objevil se tam nějaký Juliancito, kterého deportovali ze Spojených států. A jen tak bokem mi říká: ‚Quiñonesi, zabijou tě, dávej bacha‘. Přišel chlap s holí a řekl: ‚Tak ty prej nemluvíš, ani neříkáš socialismus nebo smrt.‘ Já jsem tady z přesvědčení a své přesvědčení nehodlám zradit. A on hůl vymrštil směrem k mému obličeji. To, co mám na tváři, je naštěstí jenom akné, ale on mě nakonec neudeřil, chystal se mě praštit a mně se podařilo ho zastavit. Načež jsme se začali rvát. Bránil jsem se, jak jsem nejlépe dovedl. Tak strašně mě zmlátili v té Smíšené smrti v Guantánamu [slovní hříčka pocházející z Combinado de Guantánamo / Smíšená věznice v Guantánamu – Combinado de Muerte de Guantánamo / Smíšená smrt v Guantánamu]
Roberto Quiñones Lores je jeden z bývalých politických vězňů komunistického režimu na Kubě, neboť již od dob svého mládí bojuje ve své zemi za demokracii. Po dokončení studií v roce 1989 se přestěhoval do Havany, kde se stal členem Kubánského hnutí mládeže pro demokracii, v jehož čele stál disident Néstor Rodríguez Lobaina. Za své protivládní aktivity a veřejné projevy byl odsouzen ke čtyřem letům ve věznici Combinado de Guantánamo. Ani poté, co byl propuštěn na svobodu, se nevzdal a byl i nadále členem opozice, za což byl v roce 1997 znovu odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku. V kubánských věznicích zažil výhružky a mučení, a několikrát se i pokusil o sebevraždu. Veškerou sílu čerpal ze své víry v Boha. Poté, co jej propustili na svobodu, se mu nepodařilo najít práci, protože to je pro politické vězně dost obtížné. Navíc Roberto přišel o kontakt se svou rodinou, a především se svým synem, který jeho postoj ke kubánskému komunistickému zřízení nesdílí. Navzdory všem těžkostem, neustálému dozoru sousedů a permanentnímu pronásledování pokračuje v boji za změnu kubánského režimu směrem k demokracii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
