„Jeli jsme s repatriačním vlakem, to byly hytláky, jak se říkalo, ty dobytčí, v každém vagonu jsme byli asi 34 lidí, jsme tam byli naskládaní. Ta cesta z Lipska až do Chebu trvala tři dny, jak s námi pořád šíbovali sem tam a zpátky, to víte, v pětačtyřicátým to bylo takový divoký. A teď jsme přijeli do Chebu a tenkrát byl rozbombardovaný ten most v Chebu, takže už se nemohlo jet dál vlakem. Tak tam byli američtí vojáci černoši ve velkých nákladních autech, tam nás nasadili a jeli jsme z Chebu do Plzně v autech. Ale to byla jízda, páč oni jeli jako šílení. My jsme tu cestu z Chebu do Plzně měli ani ne za dvě hodiny ujetou. Taky když jsme přijeli do Plzně, tak se jim úplně kouřilo z gum, jak to bylo rozpálený, tenkrát nebyly takový pěkný cesty. Tak to bylo takové divoké.“
„Když byl ten nálet na Drážďany, tak my jsme jeli právě z jižních Čech, byli jsme tam u příbuzných. A to zrovna byl takový chaos, teď než jsme se dostali vlakem domů a tohleto, teď ty lidi byli celí vyplašený. A jeden pán se nám z toho tak zhroutil, úplně se jako zbláznil, páč když viděl, jak to tam hoří a ty lidi se nedostanou ven, vždyť tam přišla fůra lidí o život, já nevím, kolik už to bylo tisíc lidí, co tam přišli o život.“
„Byla taková nejistota, páč každý se bál o život, že byly ty nálety a tohleto, páč nikdy člověk nevěděl, jestli přežije nebo jestli nepřijde o nějaký majetek. Já se pamatuji, že jsme třeba museli vstávat pětkrát šestkrát za noc. Šli jsme si lehnout – a už zase houkali, že je poplach, že jede zase další americká letka. A právě taky, my jsme měli tu výhodu, že jsme bydleli na periférii, kdežto babička s dědou přišli o všechno. A děda měl ještě sestru, taky tam byla vdaná, a ta taky přišla o všechno.“
Byla jsem lepší Češka než Češi tady, cítila jsem z nich nenávist
Liselotte Pultarová se narodila 2. prosince 1929 v Lipsku Josefovi a Růženě Paduchovým. Její prarodiče na přelomu 19. a 20. století odešli do Německa za prací. Pamětnice vyrůstala v místní české komunitě a chodila do české školy, dokud ji nacistické úřady nezavřely. Její rodiče cvičili ve zdejším Sokole a působili ve spolku Neruda. V Lipsku prožila rodina celou válku. Pamětnice zažila časté nálety, bombardování a také osvobození americkou armádou. Její budoucí manžel Václav Pultar byl nasazen na práci do Říše. Vzali se v květnu 1945, když jí bylo 16 let. S mužem odešli do Československa, otec a prarodiče prozatím zůstali v Německu. V sovětské zóně zažili tak velký hlad, že babička umřela na podvýživu a děda oslepl. Manžel do roku 1948 planul pro komunismus, jeho otec byl předválečný komunista, ale poté systém kritizoval. Narodili se jim dva synové, mladší v 41 letech zemřel na leukémii. Sametovou revoluci přivítala s radostí. V roce 2020 pamětnice žila ve svém domě v Hradci Králové.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!