Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Liselotte Pultarová (* 1929)

• narodila se 2. prosince 1929 v Lipsku

• vyrůstala v tamní české komunitě

• rodiče cvičili v Sokole a působili ve spolku Neruda

• zažila v Lipsku nálety a bombardování během druhé světové války

• její budoucí manžel Václav Pultar byl za války nuceně nasazen do Lipska

• vzali se v květnu 1945 a vrátili se do Čech

• prarodiče v sovětské zóně zažili hlad

• rodina se usadila v Hradci Králové

• pracovala jako dělnice a ve vojenském archivu

• v roce 2020 žila ve svém domě v Hradci Králové

Lily žila s rodiči poklidným životem v české komunitě v Lipsku. Jenže přišla válka, která všechno změnila. Neustálé nálety a bombardování přinesly nejistotu a neustálý strach o život. „Nedaleko od nás vybuchla velká bomba a lidi, co se schovali ve sklepě zůstali zasypaní. Ještě tři týdny ťukali a volali, že jsou pořád naživu, ale už je nemohli zachránit,“ vzpomíná s lítostí pamětnice.

Posledním válečným záchvěvem se stalo pro Lily dobytí Lipska americkou armádou. Poté se rychle vdala a odešla s manželem do Československa. Prarodiče bohužel zůstali v Německu a nastalá potravinová krize přinesla babičce smrt a dědovi slepotu.

Otec se strýcem hrávali na harmoniku české písničky, Němcům se to líbilo

Liselotte Pultarová se narodila 2. prosince 1929 v Lipsku jako jedináček. Rodiče Bedřich a Růžena Paduchovi měli český původ. Prarodiče pamětnice odešli do Německa za prací už na přelomu 19. a 20. století. Děda i otec tu pracovali jako obuvníci.

V Lipsku existovala velká česká komunita. Rodáci si tu založili českou školu, spolek Neruda a Sokol, v němž tužili tělo i rodiče malé Lotky. V roce 1936 v Československu cvičili na všesokolském sletu jako členové německé župy. Na krátkou dobu se po válce stala členem Sokola i pamětnice. Členové spolku Neruda připravovali divadelní představení, včetně dětských. Také pořádali každotýdenní schůze, kde se debatovalo o politice, o poměrech v Německu i Československu, ale i sportu.

Rané dětství prožívala Liselotte či Lily velmi šťastně. „Jezdili jsme na kolech v létě na koupaliště, na jaře a na podzim do lesa na houby a na maliny. Otec mě vozil vpředu na sedátku. Tohle bylo pro mě tenkrát nejdůležitější,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. Vztahy s německými sousedy měli bezproblémové, hlavně laskavá babička se stala velmi oblíbenou. Otec se strýcem hrávali na harmoniku české písničky a Němcům se to prý velmi líbilo.

Česká škola probíhala jen dvakrát či třikrát týdně, kantor učil osm dětí ve věkovém rozmezí od osmi do čtrnácti let. Lily z nich byla nejmladší. Poté, co moc v Německu převzali nacisté, českou výuku zrušili. Liselotte musela začít chodit do německé školy a honem se doučit němčinu, doma se totiž mluvilo jenom česky.

„V německé škole byl jen jeden učitel kovaný nacista, který mě neměl rád kvůli mému českému původu. Dával mi pětky a kazil mi tím vysvědčení,“ vypráví pamětnice. Vztahy se spolužačkami měla pohodové, snad jenom jedna dívka ji později rozčilovala. Chlubila se totiž, jak její otec voják zabíral Prahu a procházel se s Hitlerem po Pražském hradě. A Lily byla vlastenka, stejně jako její rodiče, přátelé a sousedi. Odmala jí vštěpovali do hlavy hrdost na český národ.

Nevěděla jsem, co můžu říct

Patnáctého března 1939 celá rodina seděla kolem rádia a poslouchala zprávy. Okupace zbytku Československa se pro všechny stala tak bolestnou, že všichni plakali. I nadále doma poslouchali český rozhlas a Lotka měla přísně zakázáno o tom mluvit. „Byla jsem potom zakřiknuté dítě, protože jsem nevěděla, co můžu říct, tam šlo o hlavu,“ popisuje pamětnice. Jinak ji nacismus v podstatě nezasáhl. „Mnoho Němců to bralo rozumně,“ lakonicky glosuje pamětnice. S fanatickými nacisty nepřišla vůbec do styku. Opravdový průvod Hitlerových přívrženců zažila pouze v Mnichově, když s maminkou jely do Alp.

Vcelku klidné prostředí se rychle změnilo v průběhu války. Větší nálety Lipsko zasáhly od roku 1943 kvůli zdejšímu válečnému průmyslu, shořelo i lipské staré město. „Báli jsme se o život kvůli bombardování, nikdo nevěděl, jestli přežije nebo jestli nepřijde o majetek. Pamatuji se, že jsme museli vstávat třeba pětkrát či šestkrát za noc, jen co jsme si lehli, už zase houkali, že letí další americká letka,“ vypravuje pamětnice.

Písek se sypal ze stropu a skřípal nám v zubech

V roce 1942 přestoupila třináctiletá Lily na obchodní akademii. Tamější studentky včetně pamětnice později držely noční hlídky kvůli náletům a následným požárům. V roce 1945 akademie přerušila výuku a Lotka musela každý den chodit pracovat do textilní továrny, nehledě na nebezpečí. „Václav, můj budoucí manžel, šel jednou ulicí – a jen co přešel, tak tam vybuchla bomba,“ vzpomíná pamětnice. Nicméně obavy ještě vzrostly po náletu spojenců na nedaleké Drážďany v únoru 1945. Historické město bomby zcela zničily a mnoho tisíc lidí zemřelo. V tu dobu jela Lily s maminkou vlakem z návštěvy v Čechách. „Všude byl chaos a panika, lidi měli hrozný strach,“ vypravuje pamětnice. Krátce po skončení války jela přes Drážďany a z vlaku se jí otevřel hrozný pohled na mrtvé město, zbyly jen ruiny.

V dubnu 1945 Lipsko dobyla americká armáda. „Střílely kolem nás granáty, takže jsme museli na tři dny do sklepa. Kvůli otřesům se neustále sypal písek ze stropu a skřípal nám v zubech,“ popisuje pamětnice. Američtí vojáci jí zůstali v paměti jako nažehlení, upravení elegáni.

Mysleli si, že jsem Němka

Po osvobození se rychle vdala, stejně jako mnoho dalších mladých dívek. Její manžel Václav Pultar se narodil v roce 1921 v Klukách v Hradci Králové. Byl do Lipska totálně nasazen v rámci odvodu celého ročníku na nucené práce do Říše. Vyučil se uměleckým kovářem, ale v Německu pracoval v továrně na letecké motory. V květnu 1945 se vzali, aby mohli co nejrychleji odejít do Čech, pamětnici bylo šestnáct let. Rodiče by ji jinak nepustili, ačkoli její rozhodnutí odejít schvalovali. Maminka jela s ní, protože se o ni přece jen bála.

Odchod do Československa nebyl jednoduchý. „Jeli jsme repatriačním vlakem tři dny do Chebu, v každém hytláku (nákladní vagon, dobytčák) bylo naskládáno víc jak třicet lidí. Dál nás vezli američtí vojáci nákladními auty. V Plzni nás vyložili a kouřilo se jim od kol, jak jeli rychle,“ vzpomíná pamětnice. V Plzni se lidé rozjeli do různých koutů republiky. Liselotte jela s maminkou do jižních Čech, aby si u příbuzných vyzvedla výbavu, kterou tu uschovala před válečným běsněním. Václav jel domů do Hradce.

Když se vrátil domů, maminka se s domluvenou svatbou nevyrovnávala snadno, nicméně se s Lotkou postupem času smířila. Tchán si ji oblíbil od počátku a pomohl jí překonat první těžkosti. „Když jsem přišla do Čech, koukali se tu na mě skrz prsty, mysleli si, že jsem Němka. Jenže já byla lepší Češka než oni, protože se tu hádali, cítila jsem z nich nenávist,“ vypráví pamětnice.

Babička umřela v Lipsku hlady

Otec s prarodiči zatím zůstali v Lipsku, protože neměli kam jít. Ukázalo se to jako osudná chyba. Na začátku července 1945 Američané město opustili a Lipsko se stalo součástí sovětské okupační zóny. Z důvodu obrovského nedostatku potravin byly příděly jídla radikálně sníženy. Babička na podvýživu umřela, děda oslepl. V roce 1946 ho převezli do nemocnice v Praze, nicméně zrak mu ani zde nezachránili. Otec se do Československa dostal ještě o rok později, kvůli zdlouhavému stěhování všeho majetku.

Když přijel děda a poté otec, bylo v domě Pultarových moc málo místa. Maminka s dědou proto odešli do jižních Čech, kde dožili u příbuzných. Pamětnice je jezdila navštěvovat. Otec zůstal s nimi v domě a pracoval jako obuvník.

Manžel byl rebel

Manžel Václav musel v říjnu 1945 nastoupit na vojnu. Jelikož prožil totální nasazení, nemusel jít na dva roky, ale pouze na pět měsíců. Nastoupil do Škodovky a poté pracoval ve skladu hraček. Jeho otec byl už v letech první republiky členem komunistické strany a tento směr vyznával i Václav. Nicméně po roce 1948 ochladl a stal se kritickým vůči režimu. „Vůbec se nebál, byl to takový rebel,“ vzpomíná pamětnice. Tchán pak jeho různé výroky zahlazoval a mírnil, aby se jeho syn nedostal do problémů.

Ještě na podzim roku 1945 se do mladé rodiny narodil první syn Petr. Za tři roky přišel na svět druhorozený Vladimír. Mladší syn naneštěstí umřel na leukémii v pouhých 41 letech. Liselotte byla doma s dětmi až do roku 1957, poté našla zaměstnání v hradecké Miletě. Jelikož ji práce zmáhala, našel jí tchán místo ve vojenském archivu. Ten ale v době kubánské krize přestěhovali do Trnavy, takže Liselotte začala pracovat ve vojenském opravárenském závodu. Po devatenácti letech šla do důchodu.

Když nastala sametová revoluce, nechtěla tomu zprvu ani uvěřit. „Šli jsme na náměstí a cinkali s klíči. To byl tak krásný pocit volnosti, že to ani neumím vyjádřit,“ popisuje pamětnice. S manželem strávili v manželství celých 72 šťastných let až do jeho smrti. V roce 2020 pamětnice žila ve svém domě v Hradci Králové.