„Je to děvče do nepohody. Měla to těžké se dvěma malými dětmi. Vím, že to tak bylo, ale nikdy mi to nevyčetla. Měla výhodu v tom, že jí pomáhali její rodiče, moje maminka, její bratr, a musím říct, že pomáhali i moji spolupracovníci, kteří vždy při výplatě nějakou korunku pustili. A Jirka Fišera jí každý měsíc něco přivezl. Ona byla v tu dobu na mateřské dovolené, ale s penězi to bylo horší, tak občas dělala v kojeneckém ústavu o víkendech. Umožnila jí to jedna soudružka, která věděla, za co jsem zavřený. Lidi jí vůbec nic nevyčítali a byli k ní velice přívětiví. Neměla to jednouché, ale lidé kolem jí nic nevyčítali, ani mně nikdo nic nevyčítal, když jsem se vrátil.“
„V ten den [21. 8. 1970] tam byl od rána Sbor národní bezpečnosti a vyšetřoval mladé kluky, kteří dělali kolem mě. Byli z toho celí vyplašení, vůbec nechtěli mluvit. Asi v poledne příslušníci Sboru bezpečnosti odjeli a my jsme v jednu hodinu na minutu zastavili práci. V tu dobu to bylo možné, protože se pracovalo na obyčejných strojích, nebyl problém zastavit a zase spustit. Kdežto s dnešními moderními CNC stroji je to problém.“ – „Kolik vás bylo v té dílně?“ – „Asi sedmdesát.“ – „Všichni věděli, že je tam ta minuta ticha?“ – „Věděli o tom, byli o tom informováni. Ale v tu dobu tam chodili mistři a členové KSČ, a když tohle viděli, tak pěkně zostra se rozčilovali na nás, co to provádíme. Po minutě ticha jsme zapnuli stroje a zase se pracovalo dál. Nic se nedělo.“
„Stalo se, že 21. srpna 1969 jsem na svém pracovišti vyvěsil černou zástěru, na kterou jsem napsal datum okupace a pod to jsem napsal ‚okupace‘. To ještě prošlo. Na jaře 1970 za mnou přišel kolega František Kovář a říkal: ‚Ty máš dobré názory, tobě se dá věřit.‘ A předal mi letáky, abych je rozepisoval.“ – „Jak jste je rozepisoval? Na stroji?“ – „Psal jsem je na stroji. V tu dobu nic jiného nebylo než na psacím stroji přes kopíráky. Pátá kopie už nebyla tolik kvalitní. Nevím, kolik jsem těch letáků napsal, asi šedesát nebo sedmdesát.“ – „Co tam bylo za text?“ – „Bylo tam napsané, že 21. srpen 1968 je okupace. Pak tam bylo napsané, aby lidé dělali pasivní rezistenci, aby třeba nechodili do obchodů, neužívali autobusy apod. A tyto letáky jsme potom spolu na mém dvousedadlovém pionýru rozváželi tady po okolí. V Horní Branné, Klášterské Lhotě, Hostinném, Lánově, pamatuju si, že v těchto místech.“
Stanislav Prokůpek se narodil 6. dubna 1941 v Jaroměři. Jeho otec po konci druhé světové války sloužil v Československé lidové armádě, ale v roce 1949 jej bez udání důvodu vyhodili. Rodina se o pár let později musela přestěhovat do Jilemnice. Pamětník po základní škole nastoupil na učiliště Státních pracovních záloh a následně pracoval ve vrchlabské firmě Rico. Během práce dostudoval střední průmyslovou školu. S manželkou Libuší se seznámil během vojny, vzali se v roce 1965 a poté spolu měli dva syny, Aleše a Luboše. Pamětník nesouhlasil s politickým vývojem po invazi vojsk Varšavské smlouvy a na první výročí okupace vyvěsil na svém pracovišti černou vlajku. O další rok později se zapojil do distribuce letáků odsuzujících okupaci a vyzývajících k pasivní rezistenci, v práci také inicioval minutu ticha jako připomínku obětí invaze. V roce 1970 jej kvůli těmto aktivitám komunisté zatkli a odsoudili ke dvěma letům vězení. Strávil je v žacléřské věznici, kde pracoval v uhelných dolech. Po návratu z vězení nastoupil zpět ve stejném podniku, ale ocitl se pod neustálým dohledem. Po sametové revoluci se stal členem Konfederace politických vězňů ČR. V roce 2014 jej ministerstvo obrany ocenilo za účast ve třetím odboji. V roce 2022 žil v Jilemnici. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře od Nadačního fondu ŠKODA AUTO a Libereckého kraje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
